Adam B. Bartoš: Postřehy z Krymu I.

Národní demokracie od svého počátku podporovala kroky ruské diplomacie v napjaté atmosféře ukrajinského Majdanu. Mám pocit, že jsme s tímto postojem byli – vedle komunistů – na politické scéně jediní. Když se pak obyvatelé Krymu v referendu rozhodli pro připojení k Ruské federaci, vnímali jsme to jako správný krok. Naopak jsme odsuzovali aktivity ukrajinské junty, která se s tímto stavem nedokázala smířit a chtěla ho zvrátit i za cenu násilí. To se naštěstí nepovedlo. A čas ukazuje, jak byl návrat Krymu Rusku důležitý. Pociťují to i lidé na Krymu. Krym prosperuje a hospodářský růst se zde zvedá závratným tempem, o kterém si Západ může nechat leda jen zdát.

Krym byl, až na krátkou ukrajinskou anomálii, vždy ruský. Ostatně své by o tom mohl vyprávět Karel Kramář, který si zde nechal vybudovat se svojí ruskou manželkou Naděždou honosnou vilu dle antického vzoru podle projektu našeho nejznámějšího architekta Jana Kotěry (Kramář se na Krymu oženil roku 1900, strávil zde se svojí ženou líbánky a nakoupili zde pozemky, na kterých své letní sídlo zbudovali). Jmenovala se Barbo, jen jsem dosud nezjistil, kde se zde přesně nacházela. Na její fotky se můžete podívat například na tomto odkazu. Po bolševické revoluci přešla vila a pozemky do dělnicko-rolnických rukou a majetek se rozkradl. Přemýšlel jsem, jak dlouho před 118 lety trvala Kramářovi cesta z Prahy na Krym. My to letěli čistého času 5 hodin, s přestupy a s čekáním na odbavení pak skoro deset. A další skoro tři hodiny jízda mikrobusem směrem na jižní pobřeží, tzv. Velkou Jaltu, jakousi krymskou riviéru. V deset hodin večer jsme se ubytovali, takže přesun trval skoro celý den, ale přesto několikrát méně, než kolik Kramářovi. I když on ve své belle epoque neměl kam spěchat a určitě si tu cestu užíval víc, než my. Tím nechci říci, že cesta byla únavná. České aerolinie i Aeroflot odvedli dobrou práci, Aeroflot byl ale jen lepší v tom, že nám v letadle dali obloženou bagetu s lososem a pití zdarma, zatímco české aerolinky se na nás vykašlaly. Zaujalo mne, že obě slaví 95 let od založení v roce 1923. A obě to na svých reklamních letácích zdůrazňují.

Pro Kramáře byl Krym vždy ruský. Měl zdejší kraj rád. Poslouchal moře, usrkával čaj ze samovaru a přemýšlel o politice. Kdyby dnes žil, Národní demokracie by pod jeho vedením nejednala jinak. Když jsem proto obdržel pozvání od ruské strany na 4. jaltské mezinárodní ekonomické fórum, nebylo co rozmýšlet.

Z České republiky nás sem přijelo asi šest. Cestoval jsem s naším přítelem Alexandrem Gegalčijem, s Honzou Korálem z NWOO.org a se senátorem Jaroslavem Doubravou. Je tu ještě europoslanec za KSČM Kohlíček a ještě jeden kolega z byznysu.  

Když se řekne Krym, vybaví se mi vícero věcí. Třeba jak Gottwaldovi zde na Krymu Stalin umyl hlavu za Únor 1948. Ale chudák Klement za to tolik nemohl, Únor podle historických svědectví zpunktovala klika kolem Slánského a Gottwald sám si ho zprvu nepřál, prozradil téměř na smrtelné posteli Petr Zenkl – respektive to bylo takové „tajemství“, že svého přítele, kterému to Zenkl prozradil, zapřísahal, aby – pokud to bude chtít zveřejnit – tak učinil až po jeho smrti. Ale to odbočuji. Při pozorování krásy zdejší krajiny a geograficky strategického významu poloostrova také chápu, proč americké sionistické organizace lobbovaly u Stalina ve 30. letech za to, aby byl Židům Krym poskytnut jako prostor pro židovský stát. Stalin to nakonec zatrhl. Kdyby ne, dějiny by šly jinudy a místo Izraele mohl být židovský stát na Krymu. Neměli by ho ani Rusové, ani Ukrajinci. Na Krymu nestavěl jen Kotěra, ale stavěli zde Češi i v sedmdesátých letech zajímavou budovu ve tvaru létajícího talíře. Taky se na ni chystáme. A co teprve jaltská konference v roce 1945? A tak všelijak, a tak podobně. 

Ale zpět do současnosti. Pokud si prozápadní Ukrajinci rvou vlasy, že Krym patří Rusku, zapomněli zřejmě na to, že si za to svým z Ameriky a Sorošem placeným pučem mohou sami. Nemuselo to tak být. Přišli o kus země, kam se jezdil rekreovat celý Sovětský svaz. A dnešní Rusové na něj nedají dopustit. Staví se tu o sto šest a místní se už skoro bojí, co se stane, až bude dokončen velký most z pevninského Ruska. Respektive, dokončen už je, otevírá se v květnu. To už tu asi nebude k hnutí.

Neříkám, že je tu vše nové. Některá zákoutí pobřeží připomínají ta méně uklizená zákoutí Řecka a dalších přímořských států, občas i zde jezdí žigulíky, lady a další historická vozidla, ale Krym mění svou tvář téměř před očima. Já to nemohu posoudit, jsem tu prvně, ale i přesto jsem poznal, že letiště v Simferopolu září novotou a hádám, že vzniklo po roce 2014. Ale senátor Doubrava, který tu byl několikrát, tvrdil, že to tu skoro nepoznává, jak se to tu změnilo. Ohromný hotelový komplex, kde se konference koná (MRIYA resort) budí respekt a rovněž ani on tu před pár lety ještě nestál.

Přeskočím popisování krás zdejší krajiny (vody Černého moře hučí, cypřiše šumí po skalinách, asi proto se tu Kramář cítil jako doma) či zdejších žen (ruské děvočky, kterými se to na konferenci jen hemží, jsou neuvěřitelně pohledné, perfektně oblečené, zkrátka krasavice až oči přecházejí a opět se nedivím Kramářovi, že si zde jednu našel – jaký to rozdíl oproti fast foody vykrmeným Američankám – tady je vidět, že v Slovanstvu je budoucnost, ne ve fyzicky a duševně degenerovaném Západu…) a povím ještě něco málo o konferenci samotné.

Vedle té v Soči a v Peterburgu je to třetí největší ekonomické fórum v Rusku. Ačkoli se téma skoro ve všech přednáškách vztahuje ke Krymu a k jeho rozvoji, téma konference je Budoucnost. Svět. Rusko. Zvláště zítra budou na programu debaty na celosvětová témata, dnes to bylo skutečně spíše specificky zaměřeno na Krym. Je zde 3000 účastníků z 60 zemí. Nespočet televizních a zpravodajských štábů ruských médií. Ekonomika na Krymu roste o téměř 18 procent. Je to tak vysoké číslo, že na to téma byla speciální přednáška – jak je možné, že na „dalekém východě“ je takový růst? zněl ironicky její název. Dnes se probíralo vše možné, co s rozvojem Krymu poslední čtyři roky souvisí – od stavebnictví, turistiky, investic, hospodářského rozvoje po bankovní systém či místní tradice. Slova řečníků potvrzují výjevy z okolí hotelu – šumění moře zde přehlušuje hučení a rachot stavební techniky – jeřáby přenášejí, bagry bagrují, náklaďáky nakládají, válce válcují, všude čilý ruch, staví se nové komunikace, budovy, upravují parky, zahrady. Konference nekonference.

Zajímavá je i přednáška o fake news a o ztrátě důvěry v média. My známe z Čech fake news trochu jinak. Podle paní Romancovové pocházejí fake news od Rusů a jejich „dezinformačních webů“. Zakládají se u nás centra na to, jak poznat ruské fake news a jak se jimi nenechat ovlivnit. A světe div se, v Rusku, tom nepřátelském státě, mají také problémy s fake news. Jak je to možné? Že by to bylo proto, že fake news nakonec pocházejí od Anglosasů? Přiznávám, že propaganda vždy byla a bude, být musí, zvláště v době války, ve které žijeme, ale nemohu si vzpomenout na jediný případ, kdy by Rusové lhali a ještě na základě té lži napadli nějaký stát. My se tu přitom scházíme ani ne týden poté, co Američané bez důkazu jen na základě tvrzení pár vyšinutých politiků o údajném chemickém útoku bombardují Sýrii a zahrávají si se zažehnutím světového válečného konfliktu. A ještě o pár týdnů dozadu obviňovali Rusko z chemického útoku na Skripala. Oba případy mají mnoho společného – ukazují, že Západu docházejí nápady a originalita (proto samé chemické útoky a otravy), že jim scházejí důkazy („máme je, ale neukážeme je“) a že se vlastně už ani vytvářením falešných důkazů nehodlají zdržovat a konečně, že jim dochází i soudnost – proč by Putin nechal zavraždit nezajímavého diplomata pár dní před prezidentskými volbami, proč by Asad, který poslední dobou díky Rusku vítězí, měl důvod masakrovat plynem vlastní lid, navíc v městě, které je jen 10 km od jeho sídla? Hloupí Američané tomu třeba ještě věřit mohou, ale Slované nikoli. Ale přesto ten, kdo fake news vytváří (Západ), se kryje tím, že z jejich výroby obviňuje protivníka (Rusko), aby odpoutal pozornost, což je přitom největší důkaz jeho podlosti, protože jakkoli se to zdá jako promyšlená taktika (zloděj křičí ´chyťte zloděje!´), je to dětinské – tohle přesně děti dělají – prdnou si a říkají o tom druhém – „fuj, on si prdnul“. Když nemají čisté svědomí, žalují – to on to udělal, ne já. Což je vlastně jen poněkud hloupější přiznání viny. To nezaznělo zde na Jaltě od řečníků, to je jen moje úvaha nad paradoxem situace…

Ještě jedna věc mne napadla. Před pár týdny jsem se rozhodl vydat e-knihu svých článků o Bilderbergu. Shodou okolností to bude 10 let, co jsem napsal svůj první článek o Bilderbergu, konkrétně o tom, jak byl Karel Schwarzenberg načapán v americkém Chantilly na schůzce této tajné organizace. Píšu k tomu právě takovou malou předmluvu, kde popisuji některé úsměvné momenty toho našeho odhalení. Nedá mi to, aby se na mysl nevkradla myšlenka – tady se také scházejí elity v nějakém letovisku, pro rozlehlost pozemků se zde popojíždí golfovými vozítky a zdejší hotelový komplex by klidně mohl pohostit i bilderbergovce, jak je kvalitní a svými službami na úrovni. Přesto je v tom zásadní rozdíl – jedna konference je otevřená a mluví se o všem veřejně a za účasti médií, druhá je i přes všechny snahy z posledních let stále akcí spiklenců, utajená a skrytá za kordonem těžkooděnců. Ještě důležitější je ale toto – i na Krymu padají slova jako „globální“, „výzva“, „budoucnost“, „bezpečnost“ a další podobné termíny, kterými se zaštiťují i bilderbergovci. Ale tady, z úst Rusů, znějí věrohodně. Tady člověk ví, že když se mluví o rozvoji, bezpečnosti a budoucnosti, myslí se tím skutečně rozvoj, bezpečnost a budoucnost, a to nejen Krymu (a jeho před očima odehrávající se rozvoj je toho nejlepším důkazem), ale potažmo i celého světa, zatímco když stejná slova používají západní elity, myslí jen na své kapsy a pracují pro blaho kapes rockefellerovců a dalších spřízněných rodin. Vždyť kam vkročí noha vojáka NATO, nastává jen rozvrat, chaos, válka a drancování země. A zdaleka nejde jen o země tzv. Třetího světa. I Západ sám pod vedením bilderbergovců zchudl a stále více se ekonomicky propadá. Rusku jde ale skutečně o budoucnost a to nejen zdejších letovisek na pobřeží Černého moře, ale i dalších zemí. I proto zde byla početná skupina ze Sýrie, která zde shání podporu pro obnovení této Američany zpustošené země (re-buildsyria.com).

Zkrátka – někdo ničí, kazí, zabíjí a vysává, někdo zase podporuje, chrání a buduje. Může mně, Slovanovi, mít někdo za zlé, že v této třetí světové válce, která už probíhá, stojím na straně toho druhého? Bratrského slovanského národa?

pokračování zítra

PS: Po příjezdu na hotel koukám na naše lidovky.cz. Soudkyně Hájková by nejraději navrhla zakázání Národní demokracie.

foto: A. Gegalčij (1-4), zbytek ABB

Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420
Exif_JPEG_420