Adam B. Bartoš: Slovo editora k publikaci o bátoriádě

Adam B. Bartoš: Slovo editora k publikaci o bátoriádě

Předkládaná publikace je, přiznávám, poněkud netradiční. Netradiční co do obsahu i formy. Netradiční, to jest ve smyslu nezvyklé, bylo ale i to, o čem pojednává – třebaže Ladislav Bátora by jistě řekl, že to byl jev na české poměry naopak více než běžný – a pro co se hlavně ve vlasteneckých kruzích vžilo označení „bátoriáda“. Nutno podotknout, že to byl tehdejší prezident Václav Klaus, který se svým článkem Malá česká hilsneriáda Bátory jako první zastal a přirovnal, jistě ne k radosti ideových oponentů, mediální hon na tehdejšího vysokého úředníka ministerstva školství k honu na Leopolda Hilsnera, čímž inspiroval další k termínu „bátoriáda“.

Netradiční je především koncept publikace, který ve své přípravě doznal několik změn. V podstatě mělo jít – a také jde – o jakousi „ochutnávku“ z knihy, kterou Ladislav Bátora připravuje, posléze ale doplňovanou o další texty jeho či jeho kolegů z doby zuřící bátoriády, protože při přípravě publikace jsme si uvědomili, že lidé rychle zapomínají a některé autorovy úvahy by nemusely bez náležitých vysvětlení dávat smysl těm, kteří třeba bátoriádu (pokud je to ale vůbec možné) mediálně nezaznamenali. Jedná se však o výběr pouze pozitivních textů, chronologicky řazených a pro lepší přehlednost rozčleněných v záhlaví na „dobu před“ (prebátoriáda), dobu vrcholící mediální kampaně (bátoriáda) a dobu po ní (post-bátoriáda). A teprve od strany 51 začíná vlastní text avizované knihy, pro kterou si autor usmyslil název Pravá česká zabijačka.

Její dokončení se však vleče už řadu let (především kvůli osobním záležitostem spisovatele, včetně trablů zdravotních) a možná se i řadu let ještě povleče. Tato publikace by měla tedy být jakousi reklamou na chystané „veledílo“ (které má být počtem stran skutečně impozantní), i když je zároveň možné, že zůstane nevydáno. Ti z vás, kteří Láďu Bátoru znají, totiž vědí, že utkvělá myšlenka (v tomto případě sepsat genezi případu a vyvrátit tak mnohé mediální mýty) ho neopustí, dokud ji nezrealizuje, na druhou stranu faktor času v jeho konání nehraje zase takovou roli, což mne, jako vydavatele, činí naopak poněkud nervozním. Proto považuji za úspěch, že jsem Ladislava Bátoru přemluvil, aby zveřejnil alespoň některé části připravované knihy, o kterých jsem věděl, že jsou hotovy. I v tom je další netradično – Bátora v srpnu 2012 v rozhovoru pro časopis Týden uvedl, že se jedná o jeho poslední veřejné vystoupení, a to jak písemné, tak jakékoli jiné.

A toto své rozhodnutí Bátora prvně porušil až v případě „rozhořčeného dopisu čtenáře“ pro časopis Reflex (3/2014), v němž reaguje na dávnou urážku ze strany Miloše Zemana, který o něm prohlásil v rozhovoru pro Právo (13. srpna 2011), že je „polovičním fašistou“. Bátora mu po více než dvou letech odpověděl takto: 

„Ve výpravném článku o milnících na cestě Miloše Zemana k nehynoucí slávě správně a případně v kapitole „Miloš: ESTÉT“ připomínáte, že nakonec vyšlo najevo, že prezidentovi vadil transparent, který pan Putna nesl v průvodu Gay Pride: „Katolické buzny zdraví Bátoru.“ Proti tomu se nelze nijak ohradit, to jsou holá fakta Putna nesl, Zeman vyjevil.
Ale byl bych hrozně nerad, aby na to konto vznikl v laskavém čtenáři dojem, že jsem s vaším současným prezidentem nějaký extra velký kámoš. To teda opravdu nejsem. Zvláště pak od té doby, kdy v Právu (13. srpna 2011) veřejně prohlásil: „… v každém případě pana Bátoru pokládám za polovičního fašistu, a to se ještě vyjadřuji velmi jemně.“ O upoutávce na titulní straně novin a mnohacicerovém shodně znějícím titulku nad dotčeným rozhovorem ani nehovoře, za to nejspíše Zeman nemůže. Taková holt byla tenkrát doba. Doba velkých cicer a ještě větších nul…
Miloš Zeman se tímhle poměrně absurdním výrokem statečně zařadil po bok všem ostatním vykonavatelům (a že těch mých českých katů a katyň bylo a pořád ještě tu a tam je) rozhodnutí o mé veřejné mimosoudní popravě, která už stěží kdy přebolí. Na druhou stranu musím ovšem uznat, že ten všeetnický hon na zcela nevinného člověka, jemuž se brzy začalo říkat bátoriáda, má přinejmenším jeden kladný aspekt. A to můj naprostý a už nezvratný rozchod s vaší zemí, a jejím majoritním etnikem obzvláště. To je pro mě jistě dobrý vklad do budoucna.
Zároveň si ale myslím, že váš současný prezident se ani na chvilku nedomníval, že jsem fašista, ba ani ten poloviční, a že je mu dočista putna, jak a kde mě zdraví někteří docenti. Jen moje jméno coby čítankový český štrébr dvakrát nestoudně zneužil pro své infantilně senilní politické hrátky. Nebo oboje opravdu myslel vážně, ale pak je to ovšem poloviční blb z Kolína. A to se ještě vyjadřuji velmi jemně.“

S pozdravem „Zlatá Budapešť“

Ladislav Bátora, mnohými Čechy a Češkami (jmenovitě p. Steigerwaldem) zvaný též „Hltavej chřtán“

PS.: Na žádné homosexuální ani antihomosexuální parádě jsem nikdy v životě nebyl a už asi ani nebudu. (Stejně jako si nevzpomínám, že bych byl vymyslel slovo „buzna“ a na zkoušku jím urazil Martina Putnu a on mi to tím transparentem jen oplácel, jak se teďka v médiích hojně traduje.) Takže mi dovolte, abych aspoň tady opožděně poděkoval p. Putnovi za jeho roztomilou a vtipnou katolickou zdravici: „Pámbu Vám to bohatě jednou zaplať, pane Putno.“

Několikrát jsem Bátorovi, coby osobnosti, které si vážím, nabízel kandidaturu za naši stranu (Národní demokracii) v různých typech voleb, a to na pozici lídra, kde by se jeho veřejné vystupování nejen předpokládalo, ale i vyžadovalo, v přesvědčení, že už je čas přestat mlčet a vrátit se do hry, ale byl jsem vždy, právě s poukazem na „bobříka mlčení“, odmítnut. Proto možná jen já dokážu ocenit, že se Ladislav Bátora uvolil zveřejnit své, veřejnosti dosud neznámé, texty, které psal v roce 2015, tedy po „zabijačce“, jak bátoriádu pro změnu nazývá její hlavní aktér (a které ani po těch třech letech nedoznaly změn a zveřejňuji je tak, jak je Ladislav Bátora tři roky po svém odchodu z politiky sepsal). V každém případě jsou tedy prvním jeho prohlášením po jeho stažení se do ústraní, nepočítám-li jeho nedávné vystoupení v pořadu Jaromír Soukup Live TV Barrandov, které mi toto „prvenství“ jaksi uzmulo.

Netradiční bude tato publikace však nejvíce vyzněním a pocity, které ve čtenáři text vyvolá, i když půjde zcela jistě o pocity subjektivní, u každého jiné. Ten, kdo Ladislava Bátoru nezná osobně, může být možná zaskočen jeho přílišnou kritikou češství, která se někomu může jevit jako nepatřičná (nebo alespoň nečekaná) v této edici, která hrdě nese název Národovecká knihovnička. Má to své vysvětlení. Zcela jistě nejde jen o obyčejnou a lidsky pochopitelnou hořkost, kterou by Bátora cítil ve své duši poté, co byl „mediálně popraven“ a veřejně dehonestován. Je to spíše jeho obžaloba těch chmurných stránek našeho národa, který – zcela určitě v této své novodobé epoše – vlivem několika desetiletí liberální převýchovy – ztratil národní hrdost a velice snadno se nechává manipulovat těmi li-du nepřátelskými elementy, které ovládají veřejné mínění a které i ty nejposlednější projevy lásky k vlasti trestají s běsněním zuřivých šelem.

Musím říci, že se v pohledu na český národ od názorů Ladislava Bátory liším – nepovažuji ho za zbabělý, i když někdy takové rysy nést může, chápu, proč je takový, jaký je a snažím se mu to nevyčítat, ale podporovat právě ty stránky, které mohou negativní aspekty jeho povahy předčít a vyvážit. Někdy až brutální odsudky Bátory na adresu „Čechů a Češek“ musíme tedy brát jako do jisté míry provokativní teze, které nás mají přimět k zamyšlení, jak moc jsme pro svobodu (nejen slova, ale i svobodu jako takovou, která ovšem bez svobody slova být nemůže) ochotni obětovat. Jeho polemika s českou verzí „vlastenectví“ (které se jaksi stáhne do sebe, když je tlak režimu silný a málokdy se odhodlá ke vzpouře, a jehož absenci Bátora spatřuje také v tom, že v demonstrativních zákrocích režimu proti jemu nepříjemným myšlenkám se veřejnost za „pronásledovaného“ nepostaví, ale raději se, z vypočítavosti, ze strachu či jen z nepochopení, postaví na stranu soudce, přihazuje polínka pod hranici s odsouzeným a svede na něj v mnoha případech i svou zlobu) je také silně živena vědomím jeho částečného maďarského původu. Maďarská krev, která mu po předcích koluje v žilách, navíc krev šlechtická, mu po bátoriádě nejen nabídla možnost nově se identifikovat raději s národem předků uherských, s národem, který se z okovů liberalismu, na rozdíl od nás, vymanit dokázal (jak vidíme na případu Viktora Orbána) a který tedy pro lidi mého či Bátorova ražení může být a také je příkladem hodným obdivu a následování, ale je pro něj také vysvětlením toho, proč „lid“ Bátorovi neporozuměl, ve štvanici se ho nezastal a odsoudil ho – v jeho pohledu jsou Češi zkrátka lid málo hrdý a nechtějící za svou hrdost přinášet oběti, lid, který nedrží při sobě, postrádá potřebu soudržnosti a raduje se z nesnází druhého.

Je pravda, a historické příklady rozdílného postupu Čechů a Maďarů v jejich usilování o vymanění se z jim nepřátelských politických systémů to dokazují, že míra vzdorování národa totalitě (ať již bolševické či demoliberální) je dána jeho povahou – a tomu maďarskému těžko můžeme upřít odvahu, houževnatost a bojovnost, kterou v české kotlině v klíčových okamžicích novodobých dějin, ale i v běžném životě naopak tak často postrádáme. Bátora tak ve svých textech vždy posuzuje český národ optikou národa maďarského, z kteréhožto srovnání (umocněného u něj pocitem hrdosti na národ, který mu, na rozdíl od českého, neublížil, protože k tomu ostatně neměl příležitosti) pak jistě musí česká společnost vyjít s cejchem toho, kdo je opatrný, bázlivý, snadno se přizpůsobující, hledající spíše materiální prospěch a v jistých polohách dokonce schopný zášti, nenávisti a zloby, než ochotný obětovat se pro ideály či solidárně držet s někým, komu se děje křivda, tuplem tehdy, děje-li se z ideově-politických důvodů. Tento postoj pak našel své nejhlubší vyjádření v Bátorově zřeknutí se svých českých kořenů a v přimknutí se ke kořenům maďarským, v jakémsi vnitřním odchodu z národa, jenž Bátoru nepodržel, protože nepochopil.

Nemyslím, že by bylo na tomto místě potřeba tak příkré hodnocení naší národní povahy vyvracet a polemizovat s ním (ačkoli Láďovi lidsky rozumím a vážím si našeho přátelství), protože každý český vlastenec ví, i když si i tyto aspekty našeho národního života uvědomuje, že tomu tak ve skutečnosti není a že český národ má svou specifickou cestu, jak přežívat staletí nepříznivého osudu, kterou mu nemůžeme tak úplně zazlívat. Stejně tak ale nemůžeme vyčítat L. Bátorovi to, že český národ tak příkře hodnotí, už jen proto, že málokdo z nás prožil mediální štvanici tak obludných rozměrů, jako se to stalo právě jemu. Na vrcholu jeho sil, v době, kdy mělo být nastartováno politické hnutí, které mohlo výrazně zasáhnout do politické mapy České republiky (nezapomínejme, že Bátora počítal i se sdruženým volebním angažmá Jany Bobošíkové a Tomia Okamury a v zádech měl tehdy ještě silného Klause), ideový nepřítel a političtí konkurenti zavčas vycítili ohrožení a za pomoci intrik a lží ho zlikvidovali a veřejnost tomu jen nečinně přihlížela, ba tleskala. Bátory se zastal málokdo. Bátora, zvyklý za celou svou veřejnou kariéru psát, řečnit, zkrátka bít se, měl navíc z vlády pokyn „nic nekomentovat“, čemuž se ctí dostál, ale nemožnost se bránit činila z bátoriády, která by jinak byla docela zajímavým politickým soubojem, kdyby do něj obě strany šly naplno (Bátorovi svazovala ruce a zacpávala ústa údajná dohoda premiéra Petra Nečase, Hradu a ministra školství Josefa Dobeše, že se vůči útokům nebude bránit) nesnesitelné ponížení. To jistě otřese duší i toho největšího vlastence, kterým Bátora byl, je a bude, ať už se kloní více k vlasti předků maďarských, či těch českých.

Téma bátoriády jsem pro další sešit edice zvolil záměrně, protože mi dlouho leží na srdci. Předně mám pocit, že to Ladislavu Bátorovi tak trochu dlužíme a blížící se sedmé výročí smutného vyvrcholení této prohrané mediální bitvy je k tomu dobrou příležitostí. Téma svobody slova na jedné a politické korektnosti na straně druhé mne osobně zajímá a sám jsem také do jisté míry její obětí. Svoboda slova v České republice existuje toliko na papíře, tedy domněle, nejpozději však do chvíle, kdy vás někdo z druhého tábora udá, jsa si dobře vědom toho, že se svoboda slova neměří pro všechny stejným metrem a že tedy v politicky korektním prostředí bude jeho útok na vás úspěšný. Bátorův případ pak dokazuje, že k likvidaci oponenta není třeba ani trestních oznámení a tahanic po soudech (jako v mém případě), ale postačí i obyčejné nactiutrhání v médiích postavené na lžích a pomluvách, má-li potřebnou razanci a opakuje-li se dostatečně dlouho. 

Jsem přesvědčen, že bátoriáda však byla více než jen dalším z řady soubojů o svobodu slova v Čechách. Bátoriáda byla jistým mezníkem, milníkem. Existovalo mnoho mediálních poprav před ní, poprav lidí, kteří se z jistých důvodů tomu nebo onomu znelíbili a za použití tiskové kampaně byli „likvidováni“, ale nikdy předtím nešlo o mediální popravu kvůli hodnotám, které dotyčný zastával. Nikdy předtím nebylo mediální popravy dosaženo za pomoci protinárodní rétoriky přesahující do obludné davové hysterie, ve které zasloužilí pracovníci těch kterých ústavů či podniků veřejně a demonstrativně požadovali nemilosrdné popravení viníka – něco takového se naposledy dělo v padesátých letech.

Bátoriáda byla mediální bitva, kterou jsme prohráli, ale válka zuří dál. Bylo by dobré se z prohrané bitvy poučit, abychom věděli, jakými prostředky nepřítel disponuje, a byli na ně příště připraveni, protože bátoriáda může postihnout kohokoli z nás, kdo se režimu znelíbí, a to ve chvíli, kdy se jím bude režim cítit ohrožen. Bátoriáda je tedy ukázkový, skoro bych řekl učebnicový příklad toho, jak se taková mediální poprava dělá, a v jejím pochopení leží klíč k příštím našim vítězstvím v jí podobných bitvách.

Ba troufnu si říci, že by bátoriáda měla být analyzována a až vědecky zkoumána (k čemuž je snad tato naše brožura dobrým úvodem, proto ji ostatně nazývám Prolegomena, tj. úvodní stať), protože šlo o určité novum, které bude opětovně využito, kdykoli bude třeba, neboť se ve svém prvním testování osvědčilo a ukázalo jako funkční – v době bátoriády totiž druhý tábor testoval, co vše si může dovolit a co vše mu projde, co vše si lidé (národ) nechají namluvit. A národ si takovou podlou manipulaci tehdy ve své valné většině nechal líbit. Každý další pokus o kontrarevoluci tedy bude muset počítat s tím, že proti němu bude rozehrána podobná mediální kanonáda.

Nešlo totiž vůbec o to, zda Bátora měl či neměl pracovat v pozici náměstka na ministerstvu školství (to byla jen zástupná hra), ale o to, že se v jeho osobě formovalo chystané politické hnutí (národně a konservativně orientované), kterého se konkurenční strany bály jako čert kříže. Bátora měl být tedy umlčen demonstrativně, exemplárně, na odstrašení rodící se opozice. To se nepřátelům povedlo a to jí také na dlouhou dobu zlomilo její páteř.

Ačkoli jsem svého času bátoriádu pečlivě sledoval a bojoval v ní svoji část boje jako novinář, který se Ladislava Bátory zastával (jeden ze svých textů jsem do tohoto sborníku také zahrnul), i pro mne platí, že člověk rychle zapomíná. Dnes mi některé aspekty bátoriády přijdou skoro až neuvěřitelné a divím se, co vše se tehdy dělo. I proto je, myslím, dobré si vše připomínat. A kdyby jen kvůli té zmíněné analýze věci alespoň stručně zachytit, sepsat a zaznamenat – pro budoucnost. Jako memento…

                                                                           

                                                                            V Praze dne 18. října 2018

                                                                            Adam B. Bartoš,

                                                                            předseda Národní demokracie

 

publikaci si můžete objednat zde