Jan Kopal: Hrst vzpomínek na Honzu Skácela

Jan Kopal: Hrst vzpomínek na Honzu Skácela

Nevím přesně, kdy jsem Honzu Skácela před zhruba 20 lety potkal poprvé. Vím ale jistě, že to bylo u nás v redakci deníku Špígl, kam za mnou coby začínajícím redaktorem přišel jako tiskový mluvčí Vlastenecké fronty s nějakým tiskovým prohlášením. Od té doby jsme se potkávali mnohokrát, dlouhou dobu jsme si ze začátku uctivě vykali, než mi nabídnul tykání. Přesto byl náš vztah na úrovni otce a syna (i nějaký ten pohlavek jsem od něj vyfasoval). Hodně věcí mne naučil, k mnoha inspiroval a každopádně jako u řady dalších také ovlivnil a nasměřoval.

Honza Skácel fungoval jako svorník s historickými etapami fungování Čs. národní demokracie za I. republiky a strany národně socialistické v poválečné době. K prostředí Národní demokracie patřili Honzovi rodiče, v pozdějších letech se také kamarádil a scházel se s posledním žijícím předválečným poslancem JUDr. Vlastimilem Klímou, odpůrcem naší kapitulace během mnichovské krize. K národním socialistům v minulosti náležel sám Honza, inspirovaný rodinnými vazbami na JUDr. Miladu Horákovou (byla kamarádkou jeho matky). Později tuto stranu opustil, aby se věnoval vlastním i cizím ryze národoveckým politickým projektům a bylo mu je jedno, jestli to byla právě Národně sociální strana, Vlastenecká fronta, Národně demokratická strana, Národní sjednocení, Národní strana či naposledy České hnutí za národní jednotu, jehož byl předsedou až do své smrti. Aktivní byl také v rámci organizace Občasné proti EU a byl jedním ze signatářů Akce D.O.S.T.

Honza Skácel vynikal jako táborový řečník, pisatel článků, které byly založeny na logických argumentech a nezvratných faktech. Mnohokrát jsem byl prvním čtenářem jeho článků, kdy jsme hodiny trávili korekturami a broušením formulací. Při sepisování programových tezí a ideových manifestů jsme zahanbovali i Marxe s Engelsem. Na akademické i politické scéně jsme spolu mnohokrát navštěvovali roztodivné semináře a konference, kde Honza často a rád vystupoval v diskusích s postřehy, věcnými připomínkami a k meritu věci směřujícími dotazy, které mnohé panelisty mnohokrát přivedly do úzkých.

Jako kamarád a společník byl studnicí znalostí, citátů, historek a životních mouder. Byl ukázkou člověka, který prošel komunistickým vězením a zažil na vlastní kůži represi a následnou šikanu, ale nezahořkl a vlastní pílí se vypracoval, což dokazuje i to, že byl schopen za minulého režimu řádně vystudovat – nejprve střední školu (1968) a následně i práva (1976).

Kvůli mně ho jednou ze soudní síně vyhodil nechvalně proslulý soudce Obvodního soudu pro Prahu 7 JUDr. Rudolf Šídlo, protože si během výslechu přivřel oči, aby mohl lépe poslouchat. I takové věci se mu se mnou stávaly…

Jestli mne někdy něčím štval, tak tím, že tvrdohlavě odmítal sepsat své paměti, ač jsme jej k tomu opakovaně vybízeli a nabízeli mu svou spolupráci. Chtěl je psát až po devadesátce. Pro své paměti měl vymyšlený název „Paměti zcela neúspěšného politika“. Neodpovídalo to ale faktickému dopadu jeho činnosti, kdy ovlivňoval řadu zejména o několik generaci mladších lidí. Jeho odkaz bude nesmazatelně zapsán do dějin českého národoveckého hnutí, kde fungoval jako ikona a všeobecně uznávaný guru.

Podobně jako řada dalších účastníků křtu knihy Ladislava Bátory jsem se s ním sešel naposledy v pátek 9. listopadu v pražské hospodě Na Korábě. A jako obvykle odcházel ze společnosti mnohem, mnohem později než já. Kdybych to věděl, že to bude naposledy, tak bych se s ním zdržel déle…

Mgr. Bc. Jan Kopal