Poučení z genocidy je společensky podporované na úrovni morální i právní. Záměr je jasný, jde o to, aby se genocida nemohla opakovat. V právní linii máme v ČR § 405 zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidia. V tomto paragrafu trestního řádu hrozí vyšší sazba odnětí svobody než v paragrafech schvalování trestného činu nebo nedůstojného nakládání s ostatky. Zákonodárce nám takto komunikuje, že nejde o samotné zemřelé ani o schvalování násilí o sobě. Jde zde o prevenci případných dalších genocid.

Genocidy vznikaly v kulturně společenském prostředí a hlavně však pod vlivem konkrétní ideologie. Zde je jistě třeba vzít v potaz potenciál společnosti pro odstartování vyhlazování některé části populace v rámci kulturně hodnotových a ideologických daností v relevantním úseku historie. Zcela zásadním je pak rozlišení mezi aktivní a pasivní účastí na posuzované exterminaci. Především z tohoto závěru můžeme vyvodit rizikový potenciál společnosti pro vznik zvěrstev genocid. Kdo byl pachatelem a kdo obětí? Jaká zločinná ideologie zapříčinila masové vraždění?

Po vzniku samostatné republiky probíhala v informačně blízkém dosahu masivní genocida pouze v bolševickém Rusku. V této záležitosti jsme nebyli ani oběťmi, ani pachateli, dalo by se nám vytknout pouze mlčení a to, že jsme aktivně nevystoupili proti bolševickému zlu. Po obsazení ČSR Němci lze hovořit o národní loajalitě do roku 1942, po Heydrichiádě se stávají obyvatelé jen oběťmi. V řadách německé armády a policie Češi prakticky zařazeni nebyli, o aktivní účasti na genocidách, které se v tomto období vyskytovaly, nemůže být v našem prostředí řeč. Situace se mění po roce 1948. V naší zemi se většinou bezproblémově rozšiřuje ideologie komunismu, v následném období se stává část obyvatel oběťmi genocidy, větší část je aktivně zúčastněná (členství ve straně, popřípadě další loajalita). Právě komunismus se díky naší nové tradici stává největším potenciálem případných zvěrstev. Riziko znovu opakování zločinů na bázi komunismu je dané minimálně dvěma činiteli. Za prvé nedošlo v kontextu tzv. sametové revoluce ke zcela zřejmému odtržení od předlistopadovému systému, za druhé je komunistická ideologie sama o sobě největším nebezpečím v páchání zločinů genocidy. Komunismus má na kontě minimálně 100 milionu obětí, to je suma, která nesnese srovnání s počtem zavražděných jinou ideologií v dějinách celého lidstva (viz. Černá kniha komunismu).

V ČR si bohužel mnozí neuvědomují tyto souvislosti. Paradoxně se v otázce poučení z genocidy soustředí jen Německo v průběhu II. sv. války. Jedná se o ignoranty, nové bolševiky, nebo jde jen o ty, kteří se bojí přihlásit ke svému bolševickému dědičnému hříchu? Jistě není jednoduché, abychom si přiznali vinu, kterou jsme zdědili po předcích. Je snazší se obrátit s kritikou mimo sebe a nekonfrontovat se s možnými rudimenty našeho myšlení pocházejícími ze zločinné ideologie. Nejvíce masových zločinů spáchali v minulosti bezesporu komunisté. Tedy, máme-li se vyrovnat s minulostí, máme-li potlačit zlo, které v nás může skrytě číhat jako potenciál genocidia, je rozhodující, abychom se vyrovnali především s poselstvím komunistických genocid. V tomto smyslu by mohlo být velice poučné masové vyvražďování, které se odehrálo v Kambodži. I když se může zdát na první pohled, že tato prostorově vzdálená genocida není pro nás poučná, opak je pravdou. Kambodža je malá země v jihovýchodní Asii. Na necelé 4 roky se země proměnila v likvidační tábor. Zemřelo zde minimálně 2 miliony lidí, což byla čtvrtina tehdejší populace. V časové posloupnosti si ukažme rozhodující momenty této, především kulturně motivované exterminace.

Smrt přichází z pařížských kaváren a universit
Vůdce a mozek Rudých Khmerů Pol Pot pocházel z dobře situované rodiny. Jeho otec měl dobré vztahy s Francouzi. Mladý Saloth Sar, proslulý pod revolučním jménem Pol Pot, přijíždí do Paříže v roce 1949. Studoval na École française de radioélectricité, nedokončil ji, a ztratil stipendium. Khieu Samphan, něco jako pozdější prezident maoistické Kambodže, úspěšně složil doktorát na Sorbonně. Další z nejvlivnějších Rudých Khmerů, To leng Sary, vicepremiér a ministr zahraničí Rudých Khmerů, docházel na elitní Institut d’Etudes Politiques de Paris (tuto školu absolvoval i náš bývalý prezident E. Beneš). Pod vedením leng Saryhy vznikl v poválečné Paříži kavárensko-marxistický spolek, kde se zmínění kambodžští studenti sešli. Až takto nenápadně vypadala líheň pozdějších vraždících bestií.

Pro pochopení hybné síly spouštějící krvavou lázeň je nutné se seznámit s tehdejším levicovým myšlením, které mladé Khmery učarovalo. Králem levicových intelektuálů ve Francii v období po skončení války se stal charismatický filosof J.P. Sartre. Sartre sám sebe viděl především jako humanistu. V jeho existencionalisticko humanistickém projektu nahlížel člověka jako individuum, které se ustavuje navzdory staré kultuře a zvykům. Toto je důležitá záležitost, protože marxismus v tomto podání jde hlavně cestou ‘kulturního osvobození‘. Kambodžští studenti vstřebali Sartrovy myšlenky přesně. Takto je podstatné se osvobodit od koloniální kultury, dále je třeba rozbít pouta i vlastní kulturní tradice, a to i za cenu násilí. Sám Sartre je v tomto smyslu autorem výroku o nutném násilí v osvobozujícím boji. Na tomto pozadí je v hrubých rysech ideově nalajnována kulturní revoluce Rudých Khmerů. Není bez zajímavosti, že někteří životopisci Pol Pota předpokládají, že se ani neseznámil se spisy marxistických klasiků. Více ho prý fascinovaly postavy Velké francouzské revoluce a jejich kulturně osvobozující boj proti monarchii a církvi. V této perspektivě je vysoce pravděpodobné, že Pol a jeho soudruzi jsou ryzím produktem západního trockistického modelu kulturního osvobození, tak jak ho i dnes podává Nová levice.

Kobercové nálety Spojených států ani tehdy nerozšířily demokracii
Roku 1969 americké B 52 začaly bombardovat neutrální Kambodžu. Na přímý rozkaz tehdejšího amerického prezidenta Richarda Nixona a bývalého šéfa americké diplomacie Henryho Kissingera byla tajně a ilegálně Kambodža bombardována. Podle zveřejněných materiálů CIA bylo na Kambodžu shozeno půl milionu bomb. Letecké útoky uvedly postupně neutrální zemi do chaosu a hladomoru. Je sporné, jestli ilegální vybombardování Kambodže bylo motivováno snahou o eliminaci pronikajících jednotek Vietcongu, nebo šlo jen o demonstraci ‘demokratické’ síly v regionu. V každém případě, do té doby málo úspěšní rudí ‘studenti‘ získali rozhodující podporu. Lidé zděšení vražděním ze vzduchu hledali oporu u ultramarxistické Khmerské skupiny. Oběti bomb se pohybují mezi 600-800 tisíci, USA však dodnes neprovedly kritickou sebereflexi. Carterova a Reaganova administrativa poskytla později Rudým Khmerům finanční dotace v hodnotě 85 mil. dolarů v rámci podpory proti vietnamsko-moskevské alianci. Kissinger v roce 1973 obdržel Nobelovu cenu za mír.

Kulturní marxisté v akci
Dne 16. dubna 1975 Rudí Khmerové přebrali kontrolu nad hlavním městem Phnompenh, byl to začátek kulturní revoluce. Bývalí pařížští studenti identifikovali jako kulturního nepřítele každého, kdo nebyl rolník. Aristokraté stejně jako dělníci byli příliš svázáni kulturní determinací staré doby. Za stejně omezující považovali i náboženská vyznání nebo rodinu. Všechny museli buď osvobodit nebo zlikvidovat, takto si to žádal marxisticko kulturní pokrok Nejčastějším způsobem popravy bylo umlácení bambusovou tyčí nebo rolnickým náčiním. Méně šťastné oběti kulturní očisty končily ukřižováním nebo upálením. Levicoví studenti si při popravách dávali práci i s edukací. Lze narazit na výpověď jednoho z přeživších genocidy, který hovoří o tom, jak před ním umlátili k smrti jeho manželku a dceru. Kulturním marxistům šlo při tom o to, aby ho odnaučili lásce k rodinným příslušníkům, protože rodina byla jednou z kulturních institucí, stojících na indexu kambodžských bolševiků. Nemá cenu se dále rozepisovat o neskutečných zvěrstvech, které Rudí Khmeři napáchali. Stačí si v době internetu zadat klíčová slova do vyhledávače a hned vyskočí obrovské množství obrázků mučených a zavražděných.

Kambodžskou genocidu ukončuje Vietnamská intervence
Levicový filosof Noam Chomský překvapivě uvádí vietnamský vpád do Kambodže jako jedinou vojenskou intervenci, která se ve dvacátém století prezentovala jako humanitární a přitom skutečně humanitární byla. Vojenský vstup komunistického Vietnamu s podporou Sovětského svazu v roce 1979 vytlačil Rudé Khmery do džungle. Krvavá jatka se tímto skončila. Na celém světě tuto intervenci odsoudily jen Spojené státy a Čína, prý šlo o mocenský akt ‘Prušáků Jihovýchodní Asie‘. Zajímavá je v tomto kontextu komparace tehdejšího komunismu moskevského typu a kulturně trockistického komunismu, reprezentovaného Rudými Khmery. Rusko se Stalinově nasměrování k budování socialismu v jedné zemi zbavuje ortodoxních marxistů. Ti se vesměs stahují na západ. Se smrtí Stalina odchází i poslední kovaný bolševik. Východní blok se tak již fakticky neubírá marxistickým směrem. Systém státních socialismů respektoval minimálně z důvodu konkurenceschopnosti se západem tradiční kulturní prvky. Relativní podporu získává rodina, je respektován národ jako nositel státně socialistických výdobytků. Právě tato fáze vývoje je podrobená tzv. kritice kulturních marxistů zleva. Nová levice si uvědomuje, že když nejsou nepřetrhané kulturní vazby, společnost vždy spadne do starých kolejí. Ortodoxní marxismus se již neubírá cestou ekonomického osvobození, ale kulturního, tento posun je třeba intenzivně vnímat. Na základě tohoto poznatku také získává smysl intervence promoskevského Vietnamu jako mírotvorná.

Kulturní marxismus dnes
Zásadní posun na půdě marxismu byl proveden skupinou kolem frankfurtské školy. Adorno určuje jako nejnebezpečnější kulturní instituci rodinu. Tradiční rodina je popsaná jako autoritativní instituce, jenž čerpá svojí strukturu z církevního vnímání světa. Marcuse stanovuje nepřímo jako viníka všeho kulturního zla bílého muže (utiskovatel jiných kultur, ras a etnik). Na tomto základě vznikl konsensus Nové levice ohledně kulturní revoluce. Osvobození lidstva dle nich spočívá v likvidaci západní utiskovatelské kultury a jejího hlavního nositele, kterým je heterosexuální bílý muž. I když se dnešní kulturní marxisté nehlásí přímo k násilí (tzv. sluníčkáři), skluzem k násilí jsou nutně determinováni. Jejich představa ideálního světa je nerealizovatelná, protože nemá základ v přirozenosti. Duchovní kulturní bohatství Západu se nerozplyne bez problémů v orientální a jižní kultuře. Bude docházet ke konfliktům, tyto konflikty musí kulturní marxisté interpretovat jako zapříčiněné západní kulturou (bílým mužem). Takto budou více a více tlačit na silnější kulturní integraci, která má západní kulturu destruovat, budou požadovat další přísun neevropských imigrantů. Poteče krev, jejich reakce bude ve stejném gardu – viníkem je Západ, proto je třeba další kulturní lekce, a tak dále až do doby, než je někdo zastaví. Pod vlivem kulturního marxismu je důsledek genocidy nevyhnutelný. Krásně lze ilustrovat násilně vyvražďovací mentalitu kulturních marxistů na příkladu teroristického útoku, který spáchá imigrant. Neomarxisté neřeknou, že to je jejich vina, těch, kteří přísun imigrace řídí, ale sdělí nám, že se zradikalizoval až po příjezdu, protože ho nepřijala společnost (viníkem je vždy Západ).

Závěr
Prezident Zeman prohlásil na setkání k uctění obětí holocaustu, že nám hrozí superholocaust. Měl takto na mysli islámský radikalismus. Nemýlí se prezident? Nepopletl účinek s příčinou, když mluví o islámu? Nebýt kulturních marxistů, islám by jistě nebyl hrozbou. Podpora přísunu muslimů stejně jako jeho center na Západě je v kompetenci kulturního marxismu. Mimo jiné oni mají zničit západní kulturu a hodnoty. Nebýt Nové levice, technologicky zaostalí mohamedáni by nepředstavovali hrozbu genocidy. Paragraf 403 trestního zákona stanovuje za založení podporu a propagaci hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka až 10 let odnětí svobody. Máme zde jedno ideové hnutí, které směřuje dokonce k odnětí života, nejlépe lze zachytit jeho identitu pojmem kulturní bolševismus. Abychom zabránili genocidám, bylo by vhodné paragraf změnit na znění: kdo podporuje a propaguje kulturní bolševismus, bude potrestán atd. Jen v tomto nastavení by měl paragraf smysl jako prevence genocidia. Postihování nediferencovaného komunismu je mimo mísu, režim státního socialismu v osmdesátých letech měl minimální potenciál pro genocidu, dokonce jsou legitimní diskuse, jestli byla kvalita života vyšší dnes nebo tehdy. Ani německý nacionální socialismus nemůže už představovat riziko genocidy, mimo jiné z důvodu, že u nás nemá žádnou tradici. Hrozbu genocidy představuje reálně pouze jedna ideologie, ideologie, která je kvintesencí marxismu, ideologie kulturně bolševická. Ideologie, která je bezesporu nejvíce zločinná v moderních dějinách lidstva.

Vít Skalský