Projev ABB k 28. říjnu 2018: Vystoupení České republiky z NATO a EU je pro nás ten největší úkol a výzva

Projev ABB k 28. říjnu 2018: Vystoupení České republiky z NATO a EU je pro nás ten největší úkol a výzva

Vážené dámy, vážení pánové, ačkoli hrdost na českou státnost, státní samostatnost či připomínání si velkých okamžiků českých dějin nepatří k silným stránkám polistopadového režimu, i ti, kteří se jinak o historii nezajímají, snad z médií museli zaznamenat, že republika slaví sto let od svého založení. Výstav, pořadů a vzpomínkových akcí je hodně, jak se na takové pěkně kulaté výročí sluší.

V tom všem slavení je ale – jako ostatně vždy – opět mnoho prozápadního poklonkování, jak jsme už za třicet let od listopadu zvyklí. Zase se historie překrucuje, vybírá se z ní jen to, co se hodí, a o výklad toho, co se stalo 28. října 1918, se svádí boj. Nebo bohužel, abych byl přesnější, vlastně už ani nesvádí.

Zatímco za první republiky se prohradní a protihradní politické strany přely o to, čí zásluhou republika vlastně vznikla, zda zásluhou domácího odboje (Rašína, Kramáře, Švehly a dalších mužů října) a také zásluhou legionářů, nebo zásluhou odboje zahraničního (Beneše, Masaryka), dnes už je oficiální výklad dějin pevně zakotven a o představení jiného historického výkladu se pokoušejí pouze alternativní skupiny, jako například naše politická strana Národní demokracie. Ta si připomíná především zásluhy právě mužů října, tedy těch politických sil a jejich představitelů, kteří bojovali doma, kteří provedli, ve vší noblese a bez krveprolití, státní převrat na domácí půdě – tedy v situaci, kdy riskovali vlastní životy a kdy jim hrozila smrt šibenicí za velezradu ze strany rakousko-uherských orgánů. Nutno podotknout, že tak učinili ještě v době, kdy válka nebyla formálně ukončena a tedy dříve, než k podobnému kroku přistoupily ostatní okolní země, což svědčí o jejich odvaze, připravenosti, akceschopnosti a touze mít vlastní stát.

Připomínáme si je tím spíše, že mnozí z představitelů tohoto domácího odboje byli pozdějšími národními demokraty či spolu s Národní demokracií patřili do širšího protihradního křídla české politiky, což znamenalo – zjednodušeně řečeno – spor o to, máme-li se či ne orientovat pouze na Západ, případně spor o to, jsme-li Čecháčky nebo hrdými Čechy, spor o to, zda je to „za hranicemi“ lepší, významnější a důležitější, než to „doma“. Byl to spor mezi kosmopolitismem, světoobčanstvím, poklonkováním Západu na jedné a vlastenectvím, národovectvím na straně druhé. Dnes bychom řekli spor mezi globalisty a nacionalisty.

Připomínáme si v tuto chvíli i hrdinou oběť československých legionářů, o níž jsme pevně přesvědčeni, že právě svojí prolitou krví nám této samostatnosti vydobyli a jen díky jejich odvaze a jejich obětem mohl zahraniční odboj dosahovat diplomatických úspěchů, které si pak poněkud sebestředně přivlastnil.

Chceme si také připomenout, že o dva dny později, 30. října, se tzv. Martinskou deklarací zapojilo do společného státu i Slovensko. O necelý rok později, na konferenci v Paříži, se k Československu přidala také Podkarpatská Rus. Jsem proto rád, že mezi námi mohu přivítat předáka ukrajinských Rusínů, Alexandra Gegalčije. Je smutné, že zástupci Rusínů nebyli vůbec pozváni na oficiální oslavy 100 let republiky. Je tomu proto, že se vláda bojí reakce prounijní Ukrajiny, podporované Spojenými státy. 

Dnešní režim si připomíná především zásluhy T. G. Masaryka a Edvarda Beneše. Je tomu tak proto, že zahraniční odboj byl orientován striktně prozápadně, na Spojené státy americké, Velkou Británii a Francii. Panslovanské ideje Karla Kramáře se dnes jaksi nehodí do „krámu“ a v poslední době mezi prostým lidem zvýšený zájem o slovanství je dokonce bezpečnostními složkami této republiky zahrnován – a já říkám skandálně – mezi extrémistické postoje, jak ukázala poslední zpráva o stavu extrémismu v ČR.

Ale čemu se divit?

Vždyť po sto letech trvání republiky už tato bohužel není jen „partnerem“ Západu, jak se mohlo ještě zdát na počátku jejího vzniku, ale spíše jeho kolonií a užitečným idiotem, připraveným udělat to či ono, co zrovna dostane za úkol nebo co ve své oddanosti až poníženosti odezírá z úst svých transatlantických protektorů, aby se jim zalíbila a zavděčila. Včerejší návštěva Angely Merkelové či Emanuela Macrona, to jen potvrzuje. To jistě není dobrá vizitka naší republiky – patřilo by to spíše k dětským nemocem či k nejistotě věku dospívání, kdy se mladý člověk hledá a kdy si hledá vzory. Po sto letech bychom ale čekali větší sebevědomí, nezávislost, samostatnost vlastního úsudku. A poučení se z vlastních chyb, poučení se z minulosti a z vlastních zkušeností, protože to byl Západ, který nás několikrát zradil a nechal na holičkách. Bohužel ale toho poučení nevidíme.

A čemu se také divit v době, kdy se připravuje válka proti slovanskému Rusku, a to už nejen nekonvenčními prostředky, jak jsme svědky několik posledních let, minimálně od roku 2014 a Američany podporovaného převratu na Ukrajině, ale nyní dokonce už v podobě téměř konvenční? Mediální harašení proti Rusku je na denním pořádku. 

Paradoxně tak slavíme vznik Československa, který je spojen i s koncem první světové války, tedy s dobou míru po dlouhých válečných útrapách – právě v době válečných příprav. Jen Rusko, které bylo dříve spojencem, je nyní odsouzeno do role opačné.

Jaký je tedy smysl českého státu po stu letech, kdy vidíme, že se z něho stal jen poslušný vazal Západu a členství v EU a NATO mu svazuje ruce v jakékoli rozumné vnitřní i vnější politice? Jaká je budoucnost českého národa, záměrně vmanévrovaného Václavem Havlem a celým polistopadovým establishmentem do pozice spojence Západu, ve chvíli, kdy dojde k vojenskému výpadu Západu proti Rusku? A protože zde stojím jako předseda Národní demokracie, jaký je smysl této strany, která letos také slaví své kulaté výročí 100 let a jejíž protagonisté u kolébky novodobé české státnosti stáli? Co Národní demokracie nabízí voličům i nevoličům – obyvatelům této země, Čechům, Moravanům a Slezanům – po sto letech od svého vzniku?

Nastínil jsem několik témat, ke kterým bych se nyní chtěl vyjádřit podrobněji, i když se pokusím být zároveň co nejstručnější. 

Už zmíněné pokrytectví české diplomacie, která se bojí přizvat zástupce země, která spolu s námi tvořila Československo (už zmíněných Rusínů), není ale žádnou novinkou. Už v roce 1919, navzdory nezpochybnitelným zásluhám domácího odboje o vlastní stát, nebyli jeho představitelé, Kramář, Rašín a další, pozváni prezidentem Masarykem 28. října na oslavy výročí vzniku republiky. Není žádným tajemstvím, že Masaryk sám nesouhlasil, aby se za vznik státu považoval právě 28. říjen a aby se toto datum slavilo. Dobře věděl, že toto datum je spojeno s domácím odbojem, což se Masarykovi politicky nehodilo a dráždilo to jeho sebestřednou a ješitnou duši. Snažil se prosadit za datum výročí vzniku Československa některý ze dnů spojených s úspěchy diplomacie zahraničního odboje, ale neuspěl. Možná i proto, takto lidsky nízce, dětinsky až podle upíral mužům 28. října zásluhy o stát, že je ani nebyl schopen veřejně pozvat na shromáždění, které si tehdy připomínalo první rok české samostatnosti, tedy okamžiky, jichž byli oni sami tvůrci a aktéry. Ačkoli se to může zdát jako pouhá vtipná epizoda z našich novodobých dějin, nemylme se. Svědčí to o mnohém. Například o tom, že Masaryk zdaleka nebyl tou mravně čistou osobou, jak je nám popisována a jakou nám ji média předkládají k uctívání. Svědčí to také o tom, že intriky a bratrovražedné spory tu existovaly už od prvních okamžiků, kdy tento stát svoji obnovenou samostatnost přivítal a pokud bychom měli být historicky spravedliví, měli bychom z nich činit odpovědné především mocenské centrum, zvané Hrad, a ty, kteří mu přisluhovali, více než kohokoli jiného. Skoro by se dalo říci, že do vínku nové republiky byla už dána tato nešťastná nejednota a řevnivost, kterou vidíme po celých sto let a v nebývalé míře ji pak kolem sebe vnímáme nyní, kdy je společnost rozdělena na dva tábory. Vývoj historických událostí přitom dal za pravdu těm, kteří stáli proti Masarykovi. Beneš, následník Masarykův, několikrát národ zklamal, zradil a zavlekl do potupné porážky. Masaryk pak měl štěstí, že včas zemřel a nemusel nést zodpovědnost za krátkozrakou prozápadní orientaci státu, za jehož výsadního „tatíčka“ se považoval. Naopak ti, kteří před politikou Hradu varovali, jako byl Kramář a jeho kolegové, ačkoli jim běh dějin dal za pravdu, byli celou dobu první republiky v nemilosti a v budoucnu byli vystaveni poválečné Benešově mstě.

Proto jsme dnes tu a ne třeba na Hradčanském náměstí, proto jsme zde, před budovou, ve které díky mužům října k vyhlášení státu došlo a nejsme někde u sochy Masaryka či Beneše. 

Zmínil jsem hrozbu války, kterou podvědomě cítíme už několik let a o které se stále více začíná mluvit i otevřeně, nejen na serverech alternativy, ale i ve sdělovacích prostředcích hlavního proudu. Někteří odhadují, že by mohla začít třeba na jaře příštího roku. Co to v tom případě bude znamenat pro Českou republiku? Ochrání ji „spojenci“ ve chvíli, kdy k něčemu takovému dojde? Neochrání, nic takového nemají v plánu. Evropa, Střední Evropa i Česká republika budou prostorem, jehož obyvatelstvo případný vojenský spor dvou velmocí krutě odnesou. To nejsou příliš růžové vyhlídky. Jedinou záchranou pro náš národ, aby mohl podobné výročí slavit i za dalších sto let, je vystoupit okamžitě a urychleně ze svazku NATO a stát se neutrální zemí, která na sebe nebude brát žádné závazky bojovat po boku Západu.

 A tím se dostávám k posledními bodu – co k tomu může říci Národní demokracie a co může nabídnout? To, co jsem před chvílí zmínil, je jedna z hlavních tezí, se kterou Národní demokracie přichází už od svého počátku a která bude aktuální stále více a více. Nechceme válku, chceme mír, nechceme bojovat proti našim slovanským bratřím. Pouze vystoupení z NATO nás může z této nepříjemné situace zachránit. Národní demokracie proto prosazuje vystoupení České republiky z NATO a požaduje neutralitu této země. Spolu s vystoupením z NATO považujeme za samozřejmé a potřebné i vystoupení České republiky z Evropské unie, protože obě organizace jsou dvěma stranami téže mince. Suverenita a samostatnost České republiky je s členstvím v jedné i druhé nadnárodní organizaci neslučitelná.

Někomu tyto dva požadavky mohou připadat jako nezajímavý volební program, přitom je to volební program pro budoucnost národa klíčový a Národní demokracie v něm nabízí to, co žádná jiná strana na české politické scéně. A trápí-li někoho migrace, a Národní demokracii trápí, nejen migrace nelegální, ale i ta legální (protože globálními pakty, které budou za pár měsíců podepsány, bude nelegální migrace prohlášena za legální), pak by si i on měl uvědomit, že rovněž tento další vážný problém, který ohrožuje nejen už samostatnost, ale nyní už i samotné bytí českého národa, není opět možné vyřešit bez vystoupení z obou organizací, protože obě jsou za tuto migraci odpovědny. Evropská unie tím, že migraci sama organizuje, NATO minimálně tím, že proti ní nic nedělá. 

Slavit 100 let republiky by měla být slavnostní a tedy pozitivní událost. Radost z ní nám ale kazí to, že po sto letech jejího trvání je tato republika členstvím v obou organizacích natolik svázaná a podmaněná, že o nějaké samostatnosti nemůže být ani řeči. Otázkou je, zda jsme za těch sto let nepromrhali vše, za co mužové října doma či legionáři v zahraničí bojovali a za co prolévali krev.

Proto mi nezbývá, než zas a znovu vznášet požadavek české samostatnosti a v skrytu duše tajně doufat, že někdy doroste generace, která bude mít tolik odvahy, jako mužové října před sto lety, aby se na nic nikoho neptala a řekla si – teď, anebo nikdy. A aby tu českou samostatnost vyhlásila znovu.

Před Národní demokracií, která díky své bohaté a slavné historii ani nemůže jinak,

před Národní demokracií, která je dědičkou politického odkazu osobností jako byli Kramář či Rašín,

před Národní demokracií, která si je dobře vědoma svých závazků vůči tomuto národu,

ale i před námi / vámi všemi, kterým ještě na osudu národa nepřestalo záležet

tak pro příští měsíce a roky leží ten největší úkol a ta největší výzva.

Děkuji za pozornost a Vlasti zdar! 

28. října 2018, projev předsedy Národní demokracie Adama B. Bartoše před Obecním domem v Praze u příležitosti pietní vzpomínky na vyhlášení státní samostatnosti 28. října 1918