Radim Lhoták: Ošklivost demokracie a fikce svobody. Parlament měl být aristokratický. Dnes mu dominuje luza

Radim Lhoták: Ošklivost demokracie a fikce svobody. Parlament měl být aristokratický. Dnes mu dominuje luza

Radim Lhoták se kriticky zamýšlí nad současným fungováním parlamentní demokracie a odhaluje pravou podstatu našeho zdegenerovaného politického systému.

Zastánci západního parlamentního systému vlády hájí celou západní civilizaci jako nositelku svobody a demokracie. Přičemž svobodou se zde rozumí svoboda individua (nikoliv rodiny, národa, společenského stavu či jiné kolektivní entity) a demokracií podíl jedince na výběru lidových zastupitelů do parlamentu (nikoliv vláda lidu jako taková).

Svoboda jedince je na Západě vymezena především možností neomezeně bohatnout (díky „volnému trhu“) a tohoto bohatství si nezřízeně užívat (konzumní způsob života). Pojem „volný trh“ nebo dokonce „svobodný trh“uvádím v uvozovkách, protože se jedná o významově zavádějící slovní spojení. Volný trh, jak si ho představují například libertariáni, ve své podstatě nemá smysl a nikdy neexistoval. Ve všech dobách sloužil trh potřebám lidí pokud možno se snáze uživit bez toho, aby člověk věnoval veškerý svůj čas a síly existenčnímu obstarávání. Trh umožnil dělbu práce a její vyšší produktivitu. Ve všech dobách také existovaly tržní subjekty, které se snažily využít tržní prostředí k vlastnímu obohacení na úkor ostatních účastníku trhu (kupci, velkostatkáři, penězoměnci, bankéři, kapitalisté). A ve všech dobách bylo úkolem vládní moci, ať byla jakéhokoliv druhu, tento trh regulovat (především omezením míry soukromého vlastnictví), aby nedocházelo k nerovnoměrnému rozdělení bohatství, k ovládnutí trhu zbohatlíky a v důsledku toho k svévolnému nastolení vlády oligarchie.

Kapitál utržený ze řetězu

Jedinou historickou výjimkou se stal kapitalismus, při němž moc nad trhem přešla do rukou kapitalistů a veškeré regulace mají mimotržní charakter, což znamená, že bohatým subjektům je dovoleno vše (včetně exploatace všeho druhu) a nerovnosti jsou vyrovnávány státním přerozdělováním v rámci sociálních opatření, která jsou pod přísnou kontrolou oligarchů. Ti dbají na to, aby se ve prospěch potřebných z jejich bohatství ukrojilo co nejméně – jen pro potřeby zachování sociálního smíru těsně nad hranicí chudoby, pod níž sociální úpadek přerůstá v revoltu.

Připomeňme, že pro sociální konsolidaci společnosti udržující nižší vrstvy převážně těsně nad hranicí chudoby je udržován současný zdegenerovaný politický systém pravice a levice, při němž pravicoví politici hledají ideologické argumenty pro snížení míry sociálního přerozdělování (sociálních podpor, dávek, umělé zaměstnanosti a p.) a levicoví politici pro směr opačný. Tudíž ona proklamovaná „soutěž idejí“, na jejímž základě by se měli orientovat voliči, se omezuje na kupecké počty kolik, komu a kam se přidá nebo ubere. Odrazem téhož je i velkolepý politický boj pravice a levice o státní rozpočet. O žádné ideje zásadního charakteru v současné západní parlamentní demokracii pochopitelně nejde a ani jít nemůže, protože jinak by to mohlo ohrozit kapitalistický systém a s ním spojené hájemství buržoazie. Liberální ekonomické teorie popisující volný trh jako předpoklad tvorby bohatství pro všechny jsou dílem lsti a klamu. Více pozornosti si otázky svobody jedince a volného trhu nezaslouží.

Otázky řádné vlády

Způsoby a formy společenské vlády přinášejí zajímavější otázky, protože právě odpovědi na ně určují směřování každé společnosti. A hned je nutné konstatovat, že faktická demokracie, při níž o všech podstatných otázkách fungování obce rozhodoval lid, existovala naposledy ve starověkém Řecku, a tam se také přežila. Prakticky všichni seriózní myslitelé a filosofové dospěli k závěru, že jako nejlépe fungující forma vlády se v historické době osvědčila aristokracie. Tím se rozumí „vláda těch nejlepších, nejmoudřejších a nejzdatnějších“. (Ponechávám stranou prehistorické a mnohem organičtější nerigidní kastovní uspořádání védské společnosti.)

Není asi třeba velkého génia k tomu, abychom pochopili, že vládnout přísluší těm nejlepším a nejvyspělejším synům, jaké ten který národ zplodil. Když říkám synům, nemyslím tím dcerám. Když říkám národ, nemyslím tím masu lidí bez společného původu, identity, kultury a tradice. To jsou myslím předpoklady natolik zřejmé a bezesporné, že je možné je považovat za axiom, o němž má přirozený pojem každý soudně uvažující člověk a není třeba ho dokazovat. Každá „teorie“, která tento axiom zpochybňuje (universalismus, multikulturalismus, genderové studie a p.) je plná zásadních děr a rozporů, o nichž se nesmí mluvit, tak jako je zakázáno hovořit o rasových a pohlavních rozdílech, patriarchátu, organické tradici, transcendentálním řádu a nadřazenosti Ducha nad rozumem (Společenství nad jedincem, Rodu nad mnohonárodnostní masou).

Výběr aristokratických vůdců

Jedinou podstatnou otázkou fungování aristokracie, o níž má smysl uvažovat a hledat na ni přiměřenou odpověď, je způsob výběru oněch nejzdatnějších osobností, které by měly vládnout. Středověk byl toho názoru, že aristokratem se člověk stává cestou zušlechťování. Sem patří urozený původ (genetické předpoklady), výchova (šlechtické způsoby) a duchovní vzdělání (křesťanská morálka). Dědičný systém moci byl pak prvním fatálním pokřivením aristokratického principu vlády ve prospěch feudálního panství. Rovněž přisvojení přízviska „aristokrat“ těmito dědičnými panskými synky bylo v rozporu se všemi formami oné původní ušlechtilosti. Deklasování pojmu aristokracie tak nabylo historicky fatální formy. Dnes si většina lidí spojuje aristokracii právě s feudální šlechtou, tudíž není schopna vnímat a ani pochopit aristokratický princip v jeho pravé podstatě.

Nicméně vytříbený projev a vybrané způsoby tak vlastní většině šlechticů rozhodně nelze přisoudit současným představitelům demokratické vlády. Ošklivost demokracie se promítla především do úpadku vznešenosti a intelektuální úrovně elit, kdy navrch má šedý podprůměr společnosti.

Parlamentní zastupitelský systém měl být novou a lepší formou aristokracie, při níž jsou do senátu vysíláni ti nejlepší zástupci vážených společenských stavů zvolení po stavovské linii. Takový senát měl schopnost hájit zájmy většiny lidu a sestavit moudrou a spravedlivou vládu z představitelů těch stavů, které měly pro zemi největší přínos. Pro potřeby pronikání nových idejí do zákonodárného procesu byla ustanovena dolní komora parlamentu, v níž se mohli prezentovat a přít zástupci demokraticky zvolených politických stran. Vládnout a určovat zákony ovšem nemohli. Mohli pouze inspirovat senát (horní komoru parlamentu) svými návrhy zákonů, pokud se na nich dohodli.

Likvidace stavovského parlamentu

V současné době tu máme systém „parlamentní demokracie“, v němž byla zlikvidována role společenských stavů a jejich poslanců-senátorů, kteří měli nejblíže k poznání problémů reálného života společnosti. Zákonodárným a vládním orgánem se stala (nesmyslně) dolní komora parlamentu, v níž jsou zastoupeny hašteřící se politické strany s jejich spekulativními programy a samozvanou členskou základnou, tudíž neodráží vůli ani zájmy reálných společenských vrstev. Horní komora parlamentu, do níž jsou vybíráni poslanci podle stejného stranického klíče, byla zbavena své aristokratické role a celý parlamentní systém vlády tak prakticky ztratil smysl.

Je naprosto zjevné, že poslanci, kteří jsou do parlamentu vybíráni na základě stranických kandidátek systémem „já na bráchu, brácha na mě“, ve skutečnosti nevládnou a ani vládnout nemohou, protože nezastupují zájmy nikoho (kromě sebe) a nemají jasno vůbec v ničem. (Pokud onou jasnozřivostí nechápeme nadutost kohouta majícího neporazitelné přesvědčení o své nadřazenosti nad slepičím dvorkem.) Tito poslanci pouze spravují dávno zavedený byrokratický systém, přičemž o podstatných věcech života společnosti rozhodují zcela jiné síly ukryté ve stínu. Parlamentní strany nejsou dokonce ani nositelkami žádných idejí, které by mohly nějaký vládní směr určovat, protože jejich politické programy vyjadřují pouze ony výše zmíněné „kupecké počty“ zdegenerované pravice a levice. Logicky proto postupně všichni tíhnou do středu, kde už jde opravdu jen o koryta. (Připomeňme, že původně pravice představovala konzervativní sílu usilující o zachování tradičního řádu a levice bojovala za novoty liberálů.)

Definitivní vítězství oligarchie

Současná parlamentní demokracie, liberální demokracie, západní demokracie, nebo jak to chceme nazývat, není ani demokracií ani aristokracií. Ve skutečnosti jsme svědky skryté oligarchie nesoucí feudální prvky. Skutečné mocenské síly jsou totiž představovány starou i novou buržoazií a starou feudální aristokracií, tedy současnými bohatými společenskými stavy, které vlastní většinu důležitých hospodářských aktiv a proto ovládají všechny potřebné prostředky k tomu, aby si mohly diktovat svoji skupinovou vůli. Reálně provozovaný „demokratický systém“ je nastaven takovým způsobem, aby na daném rozložení bohatství a moci nemohl nic změnit. Jinými slovy zajišťuje, aby se nemohla zformovat dostatečně silná a stabilní vláda, která by oligarchické vrstvy o jejich bohatství a moc připravila.   

Politici ve vládních funkcích jsou pouhými loutkami, za jejichž provázky tahají mocné korporace pomocí svých lobbistů. Aby ani v myšlenkách tito politici nevybočili z nastaveného směru, čili aby neměli žádné ideje, s nimiž by mohli něco podstatného změnit, tak o to se starají mozkové trusty produkující pseudovědecké teorie a ideologické mantry, jimiž politiky indoktrinují. Všechny vědecké obory z oblasti společenských věd jsou těmito teoriemi zapleveleny – především vědy ekonomické (teorie spontánního řádu, neviditelné ruky trhu atd.) a sociální (Frankfurtská škola, neomarxistické základy globalizace, genderové studie atd.).

Jak současné mocenské kruhy vládnou?

Jde především o striktně patriarchální rodinné klany. Například Rothschildové, pokud nenašli mužského rodinného potomka do funkce ředitele své banky, raději tuto banku zavřeli. Paternalismus dosud mocné staré evropské aristokracie není rovněž žádným tajemstvím. Mocenské vrstvy se ve všech dobách řídily přirozeným řádem (zákony Kosmu chcete-li) určujícím fungující hierarchii, jinak by samozřejmě o svoji moc přišly. Tuto hierarchii si potom nově přizpůsobily potřebě udržet svůj stav jako bohem vyvolený k vládnutí – a to navždy. Judaismus je výrazem takového „nového řádu“. Vrcholem jejich poznání „pravidel vysoké hry“ je strategie, s níž dnes nižším vrstvám do hlavy nalévají ideje, hodnoty a životní zásady, které jim znemožňují se mocensky emancipovat, jinými slovy jsou pravým opakem organického řádu a blokují jejich vůli k moci (individualismus, feminismus, multikulturalismus, principy otevřené společnosti, libertariánství atd.).

Jsme svědky a zároveň oběti totální restrikce podílu na moci u naprosté většiny občanů západní společnosti. Nemáme sebemenší vliv na směřování naší civilizace a jako atomizované a tudíž bezmocné elementy současného řádu (nebo spíše neřádu) můžeme jen přihlížet likvidaci posledních zbytků našeho sebevědomí a odhodlání bránit tradiční hodnoty a kulturní výdobytky našich předků. Naše bezmocnost je zpečetěna nevědomostí většiny lidí o tom, co tvoří lidský život důstojným a co mu může zaručit skutečnou svobodu a povznést ho na vyšší úroveň.

Pouze cestou osvěty, obnovení aristokracie a návratu ke kořenům získá náš život novou sílu a naše národní společenství se stane odolné proti všem nástrahám a snahám zlikvidovat jeho svébytnost a nezávislost. Bohužel, nikde nevidím k tomu vzdělané a odhodlané učitele. A pokud se přece tací najdou, jsou vykázáni na okraj společnosti a jejich hlas potlačený všudypřítomnou cenzurou se ztrácí v křiku liberálních diletantů, ať stojí na straně vládního proudu nebo na straně nezávislé opozice.