Kdo se bojí vlastenců?

Vlasteneckou scénou hýbají těsně před volbami emoce. Vzbudil je rozruch, kterou vyvolalo vyloučení člena SPD, dlouholetého vlastence a národovce Jana Kopala. Indicie, která vedla nejčtenější server české zpravodajské alternativy, aby po roce a půl mediální podpory SPD vydal stanovisko, že této straně po takovém přešlapu nedůvěřuje. To vzbudilo další vlnu emocí u těch, kteří jsou rozhodnuti volit Tomio Okamuru. Někdo se zamyslel, jiní se však na šéfredaktora Aeronetu vrhli a málem by ho lynčovali. Alternativa přitom stojí a padá na pravdivém a nezávislém informování. Od propagandy tu jsou jiná média.

 
Pro ty, kteří jsou rozumní a informace si dovedou sami vyhodnotit, tu mám několik podnětů k zamyšlení.
 
Celou dobu jsme jako Rozumní čelili masivní rétorice konkurenční SPD, že hlasy pro každou jinou protimigrační stranu jsou hlasy vyhozené, které budou Okamurovi chybět. Tyto argumenty vyvrátilo několik nezávislých průzkumů – nebudu je zde připomínat, protože jejich zveřejňování je tři dny před volbami zakázáno. Ale vše se dá dohledat.
 
Podle všeho se SPD do Sněmovny nejen dostane, ale dostane se tam se silným mandátem. To, co nyní SPD potřebuje nejvíc, aby se jí nestalo to, co se Okamurovi stalo s Úsvitem (nebyl-li to jeho záměr), je druhá protimigrační strana ve Sněmovně. Ve dvou se to lépe táhne. Z dalších protimigračních stran mají přitom největší šanci na vstup právě Rozumní.
 
Co ale Rozumné od SPD odlišuje, je to, že naše strany (na kandidátkách Rozumných kandidují zástupci hned sedmi stran) se vlastenectvím pouze neohánějí, ony vlastenecké jsou. Za vlastence, národovce, z pohledu systému „extrémisty“, se nestydíme a hned několik takových „extrémistů“ (tedy lidí, kteří tuto nálepku od médií dostali) na našich kandidátkách najdete. Například Mgr. Jana Skácela, předsedu Českého hnutí za národní jednotu, doyena české národovecké scény, velmi dobrého přítele zmiňovaného Jana Kopala. Co ten si v devadesátých letech musel od novinářů vyslechnout a kolikrát byl takovými nálepkami označen… Ostatně Kopala zná Hannig také velmi dobře – kandidoval dříve za Suverenitu, jak se dříve Hannigova strana jmenovala.
 
Navíc to, že za Rozumné kandiduji i já, který jsem za své názory soudy popotahován a ministerstvem vnitra označován za extrémistu, že vedu Ústeckou kandidátku Rozumných a s Mgr. Petrem Hannigem reprezentuji naše volební uskupení navenek, je toho nejlepším důkazem. Petr Hannig se mne jako jediná veřejně známá osobnost zastal a opakovaně mne v předvolebních rozhovorech hájil. Moc si jeho statečného a spravedlivého přístupu vážím. Petr Hannig se mnou nemusí ve všem souhlasit a také ne ve všem se mnou souhlasí, ale je přesvědčen, že lidé by neměli být za své názory zavíráni do vězení. Možná si to myslí více lidí, ale nemají odvahu to říci nahlas. Petr Hannig ji má a to se cení. Právě to odlišuje Hanniga od Okamury. Bartoš byl Okamurovi dobrý, když těsně po rozpadu Úsvitu mohl veřejně vystoupit na našich demonstracích, ale pak se ihned distancoval. S extrémisty prý nespolupracuje. A Kopala ze strany vyloučil. Pro Hanniga je naopak Kopal či Bartoš vlastenec a bude se za nás bít.
 
A nejsem jediný kandidát Rozumných, pronásledovaný za své názory. V Ústeckém kraji kandiduje i Lucie Šlégrová a Petr Kotáb – i oni byli dříve vláčeni po soudech za to, co řekli, nebo za transparent, který nesli.
 
Druhá věc, kterou na Petru Hannigovi oceňuji a kterou bych chtěl zdůraznit, je jeho smysl pro spojování lidí, dovednost diplomacie, která Okamurovi chybí. Zatímco Okamura „jede jen na sebe“ a odmítal se před volbami spojit s kýmkoli, Petru Hannigovi se podařilo téměř nemožné – dát dohromady sedm stran. Kdo trochu zná historii vlastenecké scény, ví, že něco takového se nepodařilo nikomu. A když se podařilo v menším počtu, stejně to do voleb nevydrželo. Petr Hannig v sobě nezapře kapelníka, dirigenta, který umí lidi dát dohromady a vytvořit z toho funkční „kapelu“, kde každý hraje na svůj nástroj a vznikne z toho dobrá muzika. Není to jen deset let politických zkušeností, které za tu dobu nasbíral, je to i jeho celoživotní role „hledače talentů“. Má na to čuch. A je mu vlastní empatie, takže dokáže obrušovat přirozené hrany, které při práci (například v kampani) přirozeně vznikají a které vznikají i ve Sněmovně. Proto si nemyslím, že by se mu stalo to, co se stalo Okamurovi – že by si nechal rozebrat poslanecký klub před očima. A jako dobrý vyjednávač by mohl mnoho věcí prosadit, nejen ve Sněmovně plamenně hřímat a pak si stěžovat, že s ním nikdo nemluví, jako to dělá Tomio. Tyto všechny vlastnosti a povahové rysy ho dobře předurčují i k prezidentské funkci.
 
Když to shrnu, vidím Hanniga, který lidi spojuje, který se nebojí spolupracovat i s lidmi, kteří mají mediální nálepky extrémistů, který vytváří funkční tým. Pravý opak Okamury, který upřednostňuje jen sebe sama a svých lidí nemá problém se zbavit lusknutím prstu, když na něj udeří politická neziskovka, proti kterým ve svém programu tak hlasitě vystupuje.
 
Vím, že se teď na mne někteří vrhnou, že na SPD útočím. Ale pro ty tento text není. Je pro ty rozumné, kteří přemýšlejí.
 
Rozumní totiž volí Rozumné.

Dále si můžete přečíst