Ve čtvrtek 25. května 2017 zemřel ve věku 73 let v jedné z pražských nemocnic překladatel a nezávislý novinář Jaroslav Voříšek. Na národovecké scéně byl legendou, i když poslední roky prožil v ústraní, kde do konce svého života překládal z němčiny knihy o světovládě a silách za ní, které postupně zveřejňoval na webu spiknuti-proti-cirkvi-a-lidstvu. V 90. letech byl ale – vedle Josefa Tomáše – tvůrcem snad vůbec prvních polistopadových alternativních novin „Týdeník politika“, které bylo možno v letech 1991-1992 kupovat i v novinových stáncích a které nemilosrdně ukazovaly na téma, které je i dnes stále ještě tabu. V roce 1994 byl Josef Tomáš za vydávání tohoto časopisu odsouzen ve vykonstruovaném politickém případu a Jaroslav Voříšek o tom vydal svědectví ve spisu „Pražský politický proces 1994 ve věci Týdeníku Politika.“

 

Ačkoli jsem Jardu Voříška znal a několikrát ho navštívil, netroufám si o něm psát nekrolog – mnozí ho znali mnohem více a lépe a jsou k tomu tedy povolanější. Vím jen tolik, že za minulého režimu odešel do Německa a dobrá znalost němčiny ho pak předurčila k překladatelské činnosti. Byl členem Československé strany lidové, k věcem ZA politickou oponou ho však přivedl známý politický vězeň Miroslav Dolejší (1931-2001), který je široké veřejnosti znám svou výbornou Analýzou 17. listopadu. Dolejší byl jakýmsi hnacím motorem Týdeníku politika, kde Tomáš působil jako šéfredaktor a Voříšek jako jeho zástupce. Díky informacím, které Dolejší ve vězení získal a ke kterým se dostal i za svého krátkého působení na ministerstvu vnitra, si vydobyl velký respekt nejen těchto svých kolegů, ale vůbec vznikající krajní pravice. Sám Voříšek ho choval ve velké úctě jako člověka, který mu v mnohém pomohl otevřít oči. Stal se tak v podstatě jeho pokračovatelem. S úctou se díval na zeď, kde viselo zarámované Dolejšího smuteční parte.

 

Původní elán po sérii soudních tahanic a politickém marasmu, do kterého se česká politika brzy dostala, opadl, přišlo vystřízlivění, a tak se Voříšek, hluboce věřící tradiční katolík, rozhodl pro méně aktivistickou činnost. V osvětě sice pokračoval, ale místo psaní aktuálních článků se definitivně soustředil na časově náročné překládání mnohdy několikasetstránkových knih, z nichž některé už dříve Týdeník Politika na pokračování přetiskoval. V této záslužné činnosti pokračoval až do posledních okamžiků svého života.

 

Kvůli zdravotním komplikacím se víceméně stáhl do ústraní a až na výjimky se s nikým nescházel. Žil ve svém skromně zařízeném sklepním bytě z mizerného důchodu. Pamatuji si, jak mi ještě před pár měsíci ukazoval se stoickým úsměvem rozhodnutí příslušného sociálního úřadu, že mu byla o několik stovek snížena jakási sociální dávka s odůvodněním, že kvůli valorizaci důchodů už na ni nemá nárok. Přesné částky si už nepamatuji, ale bylo to něco ve smyslu „stovku jsme vám přidali, takže ty dvě stovky od nás už dostávat nebudete“ – ve výsledku i přes zvýšení důchodů, o kterém ČSSD tak chvástavě mluví, si tedy pohoršil. Smutné ve chvíli, kdy víte, že žadatelé o azyl si mohou sáhnout až na 21 tisíc, jak nyní potvrdila generální ředitelka Úřadu práce.

 

Jarda Voříšek ale nebyl člověk, který by si stěžoval a který by zatrpkl. Byl vyrovnán se vším, protože věděl, že nejdůležitější je spása duše a tíživá finanční situace ho nechávala chladným. Pamatuji si ale, jakou radost jsem mu udělal, když jsem mu přenechal už nepoužívaný tenký monitor – pro člověka, který posledních dvacet let nedělal nic jiného, než den za dnem za počítačem překládal knihu za knihou, to byl jeho pracovní nástroj.

 

Více než Jardu Voříška samotného tak jeho stav štval nás, kteří jsme ho znali. I proto jsem se snažil prodávat některého jeho vytištěné knihy, abychom mu trochu pomohli. Chtěl bych se také na tomto místě ohradit proti tvrzení Zbyňka Taranta, souputníka Věry Tydlitátové, v jeho nedávném sborníku, kde tvrdí, že jsem Voříškovy překlady tiskl bez jeho vědomí. Jak text Alexandra Dugina (který byl ostatně překladem Břetislava Dejdara), tak Voříškem redigovaný text Jana Ryse jsem použil s jeho výslovným svolením a po předchozí domluvě.

 

Zpráva o Voříškově odchodu mne přirozeně rozesmutnila. Zhruba měsíc předtím jsem ho se svými třemi kolegy z Národní demokracie navštívil – někteří ho znali, jiní ho chtěli poznat, protože je jeho texty například přivedly k víře, ale i k porozumění procesům, které se dějí kolem nás. Bylo to tehdy příjemné setkání a každý z nás všech, co jsme tam byli, si sám plánoval, že za Jardou ještě zajdeme. Já ho chtěl kupříkladu požádat o překlad jedné německé knihy, jejíž vydání mám v úmyslu. Nikdo z nás to už ale bohužel nestihl. Jsem proto vděčný i za to poslední setkání.

 

Onen pocit melancholie až vzteku, který jsem po přijetí zprávy o jeho odchodu prožíval, byl dán především trpkým poznáním, že lidé takového formátu a rozhledu žili (žijí) státem odkopnuti, chudí a nemocní, nedocenění, zapomenuti, vlastně státem existenčně zničeni, a stát přitom řídí magoři, šílenci, úchylové, zloději a nevzdělanci, kterým prochází vše a kteří se mají dobře. Ti, kteří vědí, často končí právě jako Voříšek či Dolejší (po kterém se ostatně justice vozila i v novém, údajně svobodném režimu). Navzdory všem těmto ústrkům ze strany státu byl nicméně Jaroslav Voříšek vnitřně vyrovnaný a přesvědčen o tom, že své hřivny, které od Boha dostal, dal do služby pro správnou věc a svůj úkol, své poslání na zemi, tedy splnil. Asi se řídil i Dolejšího heslem: „Není důležité, zda bude lépe či hůř, důležité je zachovat si sebeúctu a nemít důvod stydět se sám za sebe“.

 

V tomto je nakonec i jinak spíše melancholický příběh Jardy Voříška příběh se šťastným koncem – ačkoli se nedočkal nápravy věcí a naopak se stal svědkem toho, že nový režim se proměnil v podobně zrůdný, jako ten, před kterým prchal do Německa; ačkoli zjistil, že politický systém (minimálně od doby, kdy byly zfalšovány volební výsledky Miroslava Sládka a SPR-RSČ vypadla z parlamentu a už nikdy se do něj nedostala žádná jiná vlastenecká strana) záměrně generuje vlastizrádné politiky a jisté struktury mají svoji moc dobře pod kontrolou, přesto vedl svůj boj proti systému tichou, nenápadnou, trpělivou mravenčí prací do posledních dnů svého života, aby odešel s hlavou vztyčenou, čistým štítem, nepošpiněný, nezlomený, nezpronevěřený svým zásadám. Pro vlasteneckou scénu udělal svými překlady nesmírně mnoho a další generace národovců mu za to budou právem vděčny. V tom je velikost tohoto nenápadného muže.

 

Čest tvé památce, Jardo.

 

Dodatek. Brzy mne čeká soud kvůli knihám, které jsem vydal a projevům, které jsem řekl. Klasický politický proces, jaký v roce 1994 zažili zakladatelé Týdeníku Politika. Když jsem si pročítal 2600 stran svého policejního spisu, zaujala mne – dle počítačového fontu evidentně stará – složka, kterou se policisté rozhodli do mého spisu zařadit. Zjistil jsem, že jde o posudek soudního znalce právě z roku 1994, ze zmíněného procesu s autory Týdeníku Politika. Zřejmě to má znamenat, že tehdejší rozsudek je vnímán jako jakýsi precedens (že některé knihy jsou zkrátka neslušné a nesmějí se vydávat) a tím policie chce argumentovat i v mém případě. Zkrátka, v boji o svobodu slova jsme se za ta léta neposunuli ani o píď. Ba je to ještě horší. Jako s tím důchodem. Někde vám jako přidají, aby vám jinde mohli ještě více vzít. A tak nás facebook vybízí, ať napíšeme, co se nám honí hlavou a pak nás za to policie zavírá do vězení. Tohle se musí změnit. Tohle změníme…