Vážíme si těch, kteří svým životem, prací a osobní obětí vždy dělali čest naší zemi a národu.

 Mgr. Jan Skácel – I. čestný člen Národní demokracie

Sněm Národní demokracie udělil dne 6. září 2014 čestné členství ve straně Mgr. Janu Skácelovi u příležitosti jeho 80. narozenin a jako ocenění za jeho celoživotní přínos českému vlasteneckému hnutí, za jeho obranu národovectví a konzervativních hodnot.

Nic než národ má právo na existenci a za to, co se dělá pro vlast, se neplatí!

V životním krédu Mgr. Jana Skácela se spojují dvě velké pravdy, dva velké ideály dvou velkých mužů našeho národa, Otce vlasti JUDr. Františka Palackého a JUDr. Aloise Rašína, hlavního organizátora vyhlášení nezávislosti samostatné republiky, jenž se stal terčem anarchistického vraha.

Všechny tři muže pojí velké oběti pro vlast a národ, mnohdy zpečetěné žalářem a společenskou ostrakizací. Všichni tři právníci a jak my pevně doufáme, bude v brzké době možno říci, všichni tři se zapsali do dějin našeho národa velkým písmem.

Je symbolické, že pamětní desku na hotel Zlatá štika v Pardubicích, na památku posledního veřejného projevu Aloise Rašína, umísťoval otec Jana Skácela.

Pardubický rodák, někdejší politický vězeň, vynikající šachista, dělník, později podnikový právník, dnes ekonomicko-právní poradce. Muž excelentní paměti a pevného životního i politického postoje, který mu vynesl především úctu a obdiv přátel, spolustraníků, ale i politických protivníků. Hrdý národovec a vlastenec, v obecné sféře konservativec.

Dává silný důraz na soukromé vlastnictví, ale se sociálním akcentem a silnou úlohou státu.

Mgr. Jan Skácel se narodil 13. září 1934 v Pardubicích, v podnikatelské rodině, která byla aktivně činná v Národně demokratické straně. Matka Jana Skácela vstoupila v roce 1945 na doporučení bývalého živnostenského tajemníka Františka Přeučila do Čs. strany národně socialistické a současně rozšířila rodinnou továrnu na zpracování slídy, která v roce znárodnění zaměstnávala 155 pracovníků. V roce 1947 se stala členkou představenstva ČSNS a za tuto stranu zasedala i v Ústřední radě žen. V roce 1950 byla zatčena a spolu s Janovým nevlastním otcem odsouzena k dvaceti pěti letům žaláře, nevlastní otec k jedenácti. Oba byli propuštěni na amnestii presidenta republiky v roce 1960.

Jan Skácel nejprve pracoval jako účetní, posléze byl v rámci „akce 77 000“ převeden do výroby. Pracoval v Tesle Pardubice jako pomocný dělník, v podniku, kde před šestnácti lety byl jeho dědeček ředitelem. Následně byl přesunut na brigádu na Důl Čs. armády do Karviné, kde se v roce 1953 zúčastnil stávky, za což byl čtyři měsíce vězněn.

Po propuštění se vrací do Pardubic, absolvuje základní vojenskou službu, po které odchází do Prahy, kde je v roce 1961 opět zatčen a odsouzen ke dvěma letům vězení za podvracení republiky. Po svém propuštění pracuje v různých dělnických profesích.

V roce 1968 dokončuje střední školu a vstupuje do Československé strany socialistické.

V roce 1976 úspěšně absolvuje Právnickou fakultu University Karlovy.

Do roku 1989 pracuje jako právník u Pražské stavební obnovy. V roce 1990 se stává poslancem Národního výboru hl. města Prahy (dnešního magistrátu hl. m. Prahy) a spoluzakládá Národně sociální stranu, kde zastává funkci generálního sekretáře. V roce 1992 aktivně organizuje kampaň za zachování Československé republiky, stává se členem Národně demokratické strany, ze které v roce 1998 odchází. Od roku je 1999 členem Vlastenecké fronty, jejím mluvčím a v letech 2000 až 2001 jejím předsedou. Od roku 2001 připravuje instalaci politické strany Národní sjednocení a tuto úspěšně zakládá o rok později. Z postu předsedy NSJ odchází v roce 2004. V roce 2005 vstupuje do Českého hnutí za národní jednotu a stává se jeho místopředsedou. O rok později z ČHNJ vystupuje.

Od září 2008 je členem a prvním místopředsedou Národní strany. Jako dlouholetý bojovník za české národní zájmy byl v srpnu 2005 zvolen volebním lídrem Národní strany ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu v roce 2006.

Později se vrací do ČHNJ a je jejím předsedou až dosud. Od roku 2014 úzce spolupracuje s Národní demokracií a je jejím čestným členem. Téhož roku kandidoval na třetím místě kandidátky Národní demokracie do Evropského parlamentu, účastnil se i všech dalších voleb na kandidátce Národní demokracie (volby do magistrátu hl. m. Prahy 2014, krajské volby 2016, sněmovní volby – Rozumní 2017.

Jan Skácel je ženatý, má dvě děti. Bydlí v Praze 10, kde v roce 2005 kandidoval do Senátu ČR. Mezi jeho zájmy patří šach, literatura, historie a politika. Za politické vzory považuje Karla Kramáře, Ladislava Rašína a Vlastimila Klímu, se kterým se znal osobně a Josefa Nestávala a Františka Přeučila, odsouzené s Miladou Horákovou, se kterými se často potkával při rodinných návštěvách.

Jan Skácel zemřel 17. listopadu 2018.

Mgr. Petr Hannig – II. čestný člen Národní demokracie

(* 20. ledna 1946, Ústí nad Labem)

Předseda strany ROZUMNÍ, skladatel, producent, hudební vydavatel

Narodil se v roce 1946 v Ústí nad Labem, Neštěmicích. Vyrůstal v Krásném Březně v později „slavné“ Matiční ulici. Od dětství hrál na harmoniku a byl varhaníkem. Autostopem v mládí projel téměř celou Evropu.

Absolvoval střední umělecko-průmyslovou školu v Turnově – obor umělecký kovář a poté Konzervatoř v Praze – obory varhany, dirigování a skladba. Studia zakončil na Hudební akademii múzických umění (HAMU) – obor skladba magisterskou prací, Symfonií pro tři syntezátory, šest hráčů na bicí a velký symfonický orchestr. Tato v oblasti vážné hudby přelomová kompozice byla provedena ve Dvořákově síni Domu umělců Symfonickým orchestrem FOK pod vedením dirigenta Maria Klemense v roce 1979.

V letech 1968 – 1969 spolupracuje ve Velké Britanii s Dusty Springfield, Tomem Springfield (New Seakers) a dalšími tamními tehdejšími hvězdami. Byl velice ceněn pro schopnost psát jak pro symfonický orchestr, tak pro rockové a popové skupiny a sólisty. Na konci září 1969 se vrátil zpátky do vlasti. Po uzavření hranic byla přerušena spolupráce s britskou hudební scénou.

Dlouhá léta působil jako redaktor Československého rozhlasu, kde redigoval a vytvářel nejposlouchanější pořad na stanici Vltava – Rytmus – pohledy do světa populární hudby, který uváděl mimo jiné i herec Michal Pavlata a velice dobře produkoval Pavel Skalický. V tomto pořadu se vysílaly profily nejslavnějších světových i našich skupin a sólistů, jako např. 42 dílný cyklus o skupině Beatles, 18 dílný o skupině Olympic, v roce 1979 pak na svou dobu velice odvážný šesti dílný cyklus o britské punk rockové scéně. Nikdy nebyl členem KSČ a nebyl v žádných seznamech, včetně těch Cibulkových. Zároveň měl svou kapelu Maximum Petra Hanniga.

Spolupracoval a především objevil řadu zpěváků a umělců – Vítězslava Vávru, Hanu Zaňákovou, kterou přejmenoval na Lucii Bílou, Stanislava Procházku ml., Jakuba Smolíka, Petru Černockou a mnoho dalších. S jinými významnými osobnostmi spolupracoval – Hana Hegerová, Jiří Wimmer nebo Iveta Bartošová s Petrem Sepeši.

Vyprodukoval stovky singlů a řadu alb – prvním bylo v roce 1971 dodnes i ve světě vysoce ceněné elpíčko Michala Prokopa a skupiny Framus Five Město Er, kde poprvé v celosvětovém kontextu použil v rámci rockové hudby dvanáctitónovou řadu. Jako hudební skladatel složil stovky písní a z mnohých se staly hity, které hrají rádia dodnes (např. Neposlušné tenisky, Citronová holka). Protože si váží dříve narozených, pro jejich potěšení skládá i pro interprety TV Šlágr, např. pro Duo Jamaha, či nevidomého českého Andreu Bocelliho, Radka Žaluda. Sám také na Šlágru občas zpívá (Domů k mámě atd.)

V posledních letech se věnuje především politice – založil Stranu zdravého rozumu. Tu založil původně proto, že se mu nelíbí, že v českém mediálním prostoru zní převážně cizí hudba, za kterou odvádíme do ciziny stovky milionů a noví, mladí čeští skladatelé mají o to méně prostoru pro prezentaci svých děl na vlnách českých rádií. Později strana obrátila pozornost ke všem nešvarům, které trápí naše občany.

Ing. Mgr. Ladislav Bátora, Ph.D. – III. čestný člen Národní demokracie

Ladislav Bátora se sice narodil Zdeňkovi a Anně, rozené Špitálníkové, 17. března 1952 v Praze, ovšem rodina byla záhy přinucena se z matčiny rodné Libně odstěhovat do někdejší vojenské pevnosti Josefov, odkud pocházel otec. Tam Ladislav absolvoval ZDŠ a v sousední Jaroměři pak SVVŠ a po maturitě v roce 1970 odešel do Prahy na Filosofickou fakultu UK, kde začal studovat anglistiku a kulturní dějiny Dálného východu. Roku 1975 byl však ze školy vyloučen a studium řádně dokončil až po rehabilitaci v roce 1992 obhajobou diplomové práce s názvem Americká polyarchie v předvečer třetí demokratické transformace.

V letech 1979-83 dálkově studoval na Fakultě obchodní VŠE obor ekonomika zahraničního obchodu a na závěr obhájil diplomovou práci Problémy pojišťování investičních celků v československém vývozu a dovozu. V roce 1999 dokončil na Fakultě mezinárodních vztahů téže VŠE tříleté doktorské studium oboru mezinárodní politické vztahy obhajobou disertační práce Oktrojovaná demokracie – studie o příčinách a důsledcích poválečné okupace Japonska. Od roku 1999 pak ještě studoval na Právnické fakutě UK v Praze a studium zakončil diplomovou prací Mezinárodní soudní tribunál pro Rwandu. A mimo to všechno studoval například v roce 1992 na institutu AOTS v Jokohamě japonské metody řízení.

Po vyloučení ze studia v roce 1975 pracoval jako číšník na Příbramsku, kde přečkal dobu do povolávacího rozkazu. V dubnu 1976 narukoval do Zvolena, odsloužil tam celé dva roky a do zálohy odcházel v hodnosti rotného. Po vojně pracoval tři roky ve Škodaexportu a od roku 1981 byl zaměstnán v různých funkcích v různých podnicích Českých energetických závodů: nejprve jako strojník buldozeru v malešické teplárně, pak směnový mistr zauhlování, posléze ředitel Závodu služeb a z energetiky odcházel v roce 1992 z pozice náměstka pro personální práci. Z dalších zaměstnání stojí za zmínku jeho působení ve funkci zástupce ředitele na VOŠ publicistiky nebo generální ředitelování v hotelu u Sečské přehrady – a samosebou onen rok 2011 na ministerstvu školství. Po odchodu z MŠMT strávil tři roky na úřadu práce čekáním na důchodový věk, protože člověka s tak zničenou pověstí si už – v době rozvinutého pravdoláskařství vcelku pochopitelně – nikdo nedovolil zaměstnat…

Ladislav Bátora byl národním socialistou (1983-1993), posléze členem ODA (1993-2001) a nakonec členem Strany svobodných občanů (2009-10). Mimo rámec těchto stranických angažmá kandidoval dvakrát jako nezávislý: v roce 2006 za Národní stranu do sněmovny a v roce 2010 za Suverenitu Jany Bobošíkové do senátu. Od roku 2010 byl prvním předsedou Akce D.O.S.T. a v roce 2012 v reakci na bátoriádu veškeré své politické aktivity po mnoha desetiletích rázně, okázale a prý nezvratně ukončil.

V posledních letech se věnuje už jen genealogickému bádání a pyšní se hlavně felvidéckými Maďary z otcovy strany a kiskunságskými Kumány ze strany matčiny; plus nějakými těmi bavorskými Němci ze stran obou. A ve svém věku a po tom všem má prý už jen dvě poslední přání: dopsat a vydat Pravou českou zabijačku a být pohřben u západní zdi pevnostního hřbitova josefovského…

Prof. PhDr. Milan Nakonečný – IV. čestný člen Národní demokracie

Milan Nakonečný (* 8. února 1932 Horažďovice) je český psycholog, historik, profesor, autor řady vysokoškolských učebnic a přední česká autorita na okultní tradici, především pak na český hermetismus. Byl též prvním předsedou obnovené tradiční české společnosti hermetiků Universalia.

Narodil se v Horažďovicích jako jediný syn ukrajinského právníka. Vystudoval v roce 1958 pedagogiku a psychologii na Vysoké škole pedagogické v Praze, a v roce 1967 klinickou psychologii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V letech 1968–1969 byl na studijním pobytu v německém Mnichově.

Zaměstnán byl nejprve jako dětský psychodiagnostik, posléze jako vysokoškolský pedagog. Na počátku období normalizace byl z vysoké školy (FF UK) z politických důvodů propuštěn. V letech 1970–1972 působil jako psycholog v krajské manželské poradně v Českých Budějovicích, v letech 1975–1985 pak jako středoškolský pedagog na Střední pedagogické škole v Soběslavi a v letech 1985–1989 opět v dětském psychodiagnostickém ústavu, tentokráte v Českých Budějovicích.

Po Sametové revoluci působil v rámci Občanského fóra v Táboře. V roce 1990 se vrátil jako pedagog na Filozofickou fakultu UK, kde vedl katedru andragogiky a personálního řízení. V současnosti vyučuje na Teologické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a na Vysoké škole obchodní a žije v Táboře.

Milan Nakonečný je autorem dlouhé řady odborných knih a článků z oblasti psychologie. Napsal však též několik knih a článků o fenoménu magie, články věnující se zejména dějinám 1. republiky, a knihu o organizaci Vlajka.