Aleš Přichystal: O odkazu našich předků – husitů

Byly to doby, kdy se udatných českých bojovníků bála celá tehdejší Evropa. Kdy ještě platilo, že pokud má Čechy a jejich vojsko některý panovník na své straně, má vítězství v kapse. A co teprve husitské vojsko, vedené takovými válečníky-hejtmany, jako byl Jan Žižka z Trocnova, Jan Roháč z Dubé, Prokop Holý, Břeněk Švihovský nebo Mikuláš z Husi? Celý výkvět křesťanského rytířstva často prchal, jen co zaslechnul onen pověstný husitský, přímo vlastenecký chorál „Kdož jsú boží bojovníci“ (celá první sloka zní: „Ktož sú boží bojovníci a zákona jeho, prostež od Boha pomoci a dúfajte v něho, že konečně vždycky s ním svítězíte“).

Můžeme si položit otázku, zda bychom dnes dokázali totéž, co naši předci – husité, kdyby se proti nám vydaly armády poloviny Evropy. Přitom to není žádná utopie ani teoretická úvaha, neboť neslavná Evropská komise přišla s nápadem, že pokud by v některé ze zemí EU došlo k výrazným sociálním nebo politickým nepokojům (což je stále pravděpodobnější možnost, jak Evropa díky doslova idiotské politice sankcí a podvolování se zájmům zaoceánské velmoci stále rychleji spěje k vlastní ekonomické záhubě), budou k potlačení rebelie nespokojených občanů nasazeny policejní nebo vojenské jednotky z jiných členských zemí EU. Důvod je prostý – vlastní policie či armáda by mohly odmítnout tvrdě zasahovat proti vlastním občanům. Co tedy udělají udatní Češi, Moravané a Slezané, až se v jejich městech objeví kupříkladu německé tanky nebo francouzské či belgické obrněné transportéry? Budou opět zpívat bojové chorály a v rukou třímat novodobé cepy a sudlice, nebo se bez odporu podvolí novodobým uchvatitelům, novodobé okupační armádě?

Ovšem nesmíme zapomínat, co nakonec ukončilo slavné vojenské úspěchy husitských vojsk. Nebyly to nepřátelské armády, nějaký vnější nepřítel (a že jich husité neměli v zahraničí zrovna málo), ale byly to vnitřní rozbroje mezi samotnými Čechy, mezi jednotlivými představiteli a frakcemi, které nakonec proti sobě postavily umírněné a radikální kališníky. Výsledkem byla bratrovražedná bitva u Lipan (30. května 1434), která nakonec uzavřela jednu z nejvýznamnějších kapitol našich dějin.

Máme tady pěknou analogie s dneškem. Pokud nebudou vlastenci – nositelé husitského odkazu – schopni přenést se přes drobné názorové rozbroje, pokud nebudou ochotni a schopni aktivně se připravovat na střet s novodobými křižáky, kovat cepy a sudlice a učit se budovat vozové hradby, pak jsme již prohráli a naším osudem je zůstat národem podrobeným.

„Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte.“
Jan Žižka z Trocnova