Podobně jsem tenkrát netušil, že o šest let později vydám jeho tlustospis zvící 848 stran. A nevím, zda to tehdy tušil autor sám, leč podezírám jej, že ano: že totiž své literární výtvory záměrně – jak z jeho zdejšího Úvodu aneb Stručné genese Knihy Hjakubun asi také seznáte – koncipuje z hlediska věčnosti, a když ne věčnosti, pak jistě aspoň z hlediska archivního. Píše-li Prolegomena, činí tak proto, že dobře ví, že po nich přijde na řadu – »problematika sama«. I kdyby až po sedmi letech, vždyť co je to proti věčnosti…
Na Knize Hjakubun autor pracoval přes dva roky a po ten čas téměř ustalo naše setkávání. Věděl jsem, že je lepší ho nerušit a z tvůrčího procesu nevytrhovat (pro samé bádání ostatně na nic jiného neměl čas). Dílem jsem se i bál ptát, jak práce pokračuje, protože jak už autora znám, vím dobře, že když se rozepíše, je pak k nezastavení – a že tedy počet stran nejspíše hojně převýší původně dohodnutý rozsah. Znám i některé jeho starší písemné práce a jsou to často »díla o několika dílech«, namátkou uveďme (prý »kontroverzní«) pětisvazkovou »Bátorovu čítanku« (2005). Skutečným titulem Česká revue připomněl stejnojmennou politickou a kulturní revue Národní strany svobodomyslné z let 1897–1903 a nadtitulem Můj národ a má vlast se Bátora – rovněž vědomě – přihlásil ke stejnojmennému dílu čínského spisovatele a vlastence Lin Jü-tchanga (1895–1976). To ale nepřekvapí nikoho, kdo ví, že Bátora se už na začátku 70. let minulého století začal zabývat dějinami, kulturou i jazykem Číňanů a Japonců (viz str. 60). Stejně tak jeho závěrečné školní práce – i ty vždy překročily normovaný počet stran, ve třech případech ze čtyř »více než bohatě«. Zrovna diplomová práce o Rwandě, jejíž úvod a 2. kapitolu přinášíme v závěru této knihy, to dosvědčuje asi dostatečně: přes tisíc stran ve dvou svazcích (viz str. Rw 358)!
V srpnu 2024 jsem se pak s Ladislavem setkal v Příčovech. Radostně mi oznamoval, že je s tou knihou »takřka hotov«. Zbývá prý už jen úvod – a ten že zvládne do týdne, odhadoval. Ale i tak to bude trvat zhruba ještě tři měsíce, než mi rukopis předá, dodal vzápětí omluvně. Z toho jsem usoudil, že když Bátora už pomalu dva roky usilovně tvoří, a pořád není »hotov úplně«, bude to nejspíše »sakra velké«.
A taky že bylo. A je. Když jsem rukopis držel v rukou poprvé, šly na mě mdloby. Co mělo původně mít maximálně 352 stran textu plus 16 stran barevné přílohy, vzkypělo a rozrostlo se do tak nevídaných rozměrů (s »všestrannou« barevností navíc!), že mi nezbývá než se modlit, aby vyhlédnutá tiskárna vůbec byla technicky s to Knihu Hjakubun vyrobit. (Čtenář téhle mé předmluvy ovšem už ví, že byla!) A o tom, jak je to zároveň dost hazardní podnik ekonomicky, ani nehovoře. Protože však mám také rád systematičnost, archivní obřadnost, preciznost i maximalizaci, autorovi rozumím a nemohu se na něj zlobit.
Je vlastně dobře, že Bátora na téhle knize pracoval ty dlouhé roky (jak těžce se rodila, líčí v úvodu). Kdyby se totiž případ Ladislava Bátory pokusil třeba za sto let popsat někdo zvenčí, a to i za předpokladu, že by měl všechny archivní materiály v knize obsažené rovněž k dispozici, sotva by se mu podařilo postihnout všechny aspekty, pokud nic podobného na vlastní kůži nezažil. Vždyť i doktor Bátora toho byl schopen až s notným časovým odstupem a na několikátý pokus. Vítám proto, že do dávno vytčeného cíle dorazil, a jsem si jist, že jeho zraněné duši to přinese pocit satisfakce a jeho mysli chuť do další tvůrčí práce.
O výjimečnosti bátoriády – Kniha Hjakubun se jí věnuje na stranách 419 až 658 – a o důvodech, proč je nutné o ní hovořit a psát (a vydávat o ní knihy), jsem se zmiňoval už v předmluvě k Prolegomenům (2018) a netřeba se opakovat. Avšak čtyři – zatím snad ještě neomšelé – poznámky mi k tématu dovolte:
1) Kniha Hjakubun je nepochybně prací vědeckou s požadovanými atributy, a to nejen kvůli výňatkům z autorovy rigorózní práce o genocidě ve Rwandě: hlavně díky zobrazení politického jeviště za Nečasovy vlády. To není nadsázka, to je fakt. Stačí přece kdekoli otevřít segment První paralipomenon a čtenář si uvědomí, kolik badatelské a analytické práce autor odvedl. Jistě, nejedná se o souvislý text, jsou to zejména výstupy z médií a osobní archiválie, ale pospojovat vše, navzájem to provázat odkazy na stránky souvisící, každou položku okomentovat a zhotovit rejstřík osob, do toho by se sotva pustil jiný badatel. Tudíž se takového úkolu chvályhodně ujal člověk, pro nějž to bylo nejen »životní účtování«, ale i pokus o restituci kdysi dobrého jména a pověsti. A navíc – a autor to vůbec nekamufluje – žádoucí revanš. A Ladislav Bátora se protivníkům revanšuje tak tvrdě, že i po těch čtrnácti letech z toho jde mráz po zádech. A nejen protivníkům: ani vůči »Klausově Hradu«, jenž ho do té ministerské šlamastyky sice uvrtal, ale časem mu zakázal bránit se útokům, nešetří tvrdou kritikou. Bátora jediný totiž ví, jak to tehdy bylo, a rozhodl se o tom mezi řádky promluvit. Také proto je to kniha nesmírně cenná – odkrývá souvislosti, uvádí na pravou míru, vysvětluje, co v žádném případě nemohlo v médiích zaznít, protože často o tom věděl jen autor sám a jeho nejbližší okolí. Především ale budiž zaznamenáno, že ono »autorovo nejbližší okolí« – tedy Hrad – se z dodnes pro mě nepochopitelného důvodu nejednou rozhodlo zaujmout pasivní postoj. Asi v naivní víře, že se zběsilou kampaní proti Bátorovi dokáže »důstojně promlčet«. Jenomže v době mediokracie to byla pro objekt štvanice doslova asistovaná sebevražda. Bátoriáda je tak nejen důkazem proradnosti a prolhanosti médií, ale i smutným svědectvím, jak konzervativní pravice neumí vůči tzv. liberálnímu tisku zaujmout nesmlouvavý postoj. A buďme adresní: jak to neuměl v dané chvíli prezident Václav Klaus. To, že Bátora na příkaz z Hradu nesměl reagovat na ty urážky, jimiž byl denně častován, bylo jedno z nejhloupějších rozhodnutí Klause samého a jeho rádců. (»Je to Čortův hrád, jenže k mé smůle nikoli v dalekých Karpatech,« říkával Bátora, viz str. 535.) Ale i Klause to lavírování stálo politickou kariéru! Kdyby totiž hnutí D.O.S.T. s Bátorou v čele nebylo bývalo bátoriádou zadupáno do země, ubíraly by se dějiny Čech, Moravy a Slezska v letech následujících jistě jinudy. A Václav Klaus by dnes určitě nebyl pouhý glosátor a po světě vandrující lektor. A to nejsem zdaleka jediný, kdo je o tomhle přesvědčen!
2) Bátora byl zesměšňován, že je »obyčejný úředník, ba subalterní úředníček!« (Dle vzoru »čecháček«?) »Prostě absolutní nula proti Karlu Schwarzenbergovi!« Jenž byl naopak médii navzdory zákazu užívání šlechtických titulů všude zmiňován jako »pan kníže« (šlechtu Češi zkrátka milují), jako kdosi vznešený, nadmíru vzdělaný a moudrý, někdo, komu se mnohé promine a na koho platí jiná měřítka: »Knížepán přece urážet své poddané smí! A jeho sprosťárny a urážky jsou roztomilé a rozšafné. Kdežto když mu odsekne ten pazdeřně-k-prdelní nevzdělaný nácek Bátora, je to hulvátské zhanobení knížecího majestátu!« Média neměřila stejným metrem. Novináři nebyli objektivní. Jistě – všechno to bylo na politickou objednávku, jenže i tak: cožpak to nikomu nepřišlo divné? Jestli byl Bátora jen obyčejný úředníček, proč rok figuroval v novinových titulcích? Odkdy se »subalternímu úředníčkovi« věnuje taková pozornost? Vysvětlení je prosté: Bátora objektivně byl schopnější a vzdělanější než Karel Schwarzenberg, tehdy ikona pravdoláskařů. Proto se Bátory především TOP 09 neskrývaně bála a udělala by cokoli, aby se takového politického konkurenta zbavila. Ale rozhodně nebyla na tu jeho veřejnou mimosoudní popravu sama!
3) Důkazy pro tato má tvrzení jsou právě v Knize Hjakubun. Ilustruje totiž velmi zřetelně, že zatímco Schwarzenberg je jen vyučený lesník s vadou řeči (který si navíc myslí, že »osina« je »pazdeří«), Bátora vlastní čtyři vysokoškolské diplomy (viz str. 137, 302, 339 a 397) a má kultivovaný projev. Nebere si ale vůči intelektuálům servítky (a klidně je pošle »do hajzlu«), i když sám intelektuál je. (Ač to popírá.) A byl to i respektovaný řídící pracovník. V knize dokládá, v kolika podnicích (často hodně velkých, a bezmála tucet let v tom zdejším nejvlivnějším: v Českých energetických závodech) působil, a to párkrát dokonce – a teď se podržte! – na základě jmenování do vysoké funkce těmi samými politiky, kteří mu pak za bátoriády nemohli přijít na jméno a mediálně a politicky proti němu vedli nelítostný boj. Přitom to byli právě oni, kdo Bátoru do vysokých pater českého byznysu a politiky přizval – jmenovitě ministři Sobotka a Kalousek –, a najednou se tvářili, že ho neznají, a licoměrně předstírali, že vůbec netuší, »kde se tady ten profláknutý fašoun proboha vzal«. To je další mysterium bátoriády, o němž nebylo radno mluvit.
4) A s šlechtictvím se to má takhle: i Bátora je ze šlechtického rodu, a nejednoho, jen se podívejte namátkou na zadní předsádku této knihy a na str. VIII, 416, 418 a 710. Což z toho duelu »Bátora kontra Schwarzenberg« činí aféru ještě pikantnější, než jak ji média zlovolně zredukovala: »Úředníček z lidu opovážlivě napadl naši Jeho knížecí Jasnost.« Kdyby Bátora sepsal příběhy předků, které v archivech objevil, vydalo by to na další spis, a to nesmírně zajímavý! Kdo přečte Knihu Hjakubun pozorně, možná užasne nad tím, co významných jmen z české historie mezi jeho přímými předky a příbuznými je. Třeba se mi časem podaří Ladislava přemluvit, aby o některých z nich jeden či dva tucty historek sepsal.
Předmluvu dokončuji v den svých pětačtyřicátých narozenin, není tedy divu, že mě napadly otázky: »Co vlastně dělal Ladislav Bátora, když bylo 45 let jemu? Napoví mi nějak Hjakubun?« A tak knihu otevírám, a vida: když mu bylo tolik, co mně dnes, on (pokolikáté již!) řediteloval, studoval na už třetí své fakultě a k tomu ve chvilkách volna soudil (prý však strašně nespravedlivě, viz např. str. 369–377) zločince. A zatímco já si dnes připadám stár a některými věcmi uondán, Bátora byl na vrcholu sil a další těžké životní šarvátky měl ještě před sebou. Kdežto já se cítil na vrcholu sil v 34 letech, kdy jsem podnikl (zatím) neúspěšný pokus vstoupit s Národní demokracií do politiky a škádlit polistopadový režim. A za tu troufalost a naivitu jsem byl o dva roky později režimem odsouzen, zajímá mě proto, jak si vedl v 34 letech Bátora. Zase listuji (a využívám i jeho strukturovaný životopis na zadní straně obálky) a zjišťuji, že ve shodném věku (ovšem v roce 1986) měl za sebou vleklé stíhání za trestný čin »veřejného a pohoršlivého zhanobení komunistů« a už tři roky byl členem Čs. strany socialistické, což bylo tehdy právem považováno za »spektakulární protirežimní gesto«. A přesto byl v posudku pro ministerstvo spravedlnosti (viz str. 168/169) hodnocen ředitelem Teplárny Malešice jako vynikající pracovník! Taková »diachronická srovnání« doporučuji každému. A těm, kdož na Bátoru nejen za bátoriády veřejně plivali a zúmyslně a cílevědomě ničili jeho dobré jméno a pověst, by to mělo nařídit jejich svědomí.
A když už jsme u toho srovnávání, možná by stálo za to porovnat současný režim Fialův se situací ve Rwandě před třiceti lety, o které se mnohé dozvíte na konci knihy. Umělé vyvolávání nenávisti ve »foltýnovském« Česku může přerůst v občanskou válku stejně »hravě«, jako se to stalo v případě hutusko-tutsijské kmenové nevraživosti. I proto jsem se rozhodl část Bátorovy práce o Rwandě vydat. A že »úvod k ní« ji nakonec několikanásobně přečíslil a téměř zastínil, nepovažuji za nedostatek! Vždyť jen díky tomu přišel Hjakubun, na nějž jsme tak dlouho čekali. A jsem moc rád, že jsme se dočkali…