Z médií slyšíme různé názory na přistěhovalce, kteří přicházejí do Evropy. Někteří lidé mají za to, že by se těmto lidem mělo pomáhat, ale jak si tuto pomoc samotní přistěhovalci představují? Málokdo má možnost se s nimi setkat nebo jim být skutečně nablízku. Miloš Hlaváček pracuje čtyřicet let v oboru gastronomie a v současné době vaří v německém Freyungu pro azylanty. Je s nimi v dennodenním kontaktu. O zkušenosti a postřehy ze svého pracovního pobytu se podělil s jihočeským serverem Jižní Čechy Teď, z něhož ukázku rozhovoru přebíráme.

Lidé ze Strakonic si vás pamatují z restaurací, kde jste vařil. Kam jste odešel a pro koho pracujete?
Miloš Hlaváček: Pracoval jsem v několika restauracích a hotelech. Posledním působištěm byla restaurace U Města Prahy, kde probíhá rekonstrukce. S manželkou jsme se rozhodli, že podnikání ukončíme, i když jsme se mohli po rekonstrukci vrátit. Z podnikání už jsme byli oba unavení. Od února letošního roku pracuji v německém Freyungu u soukromníka, který zajišťuje catering pro město. Denně dojíždím. Teď vařím pro azylanty.

[…]

Jaký je režim v azylovém domě?
V současné době je tam kolem čtyř set ubytovaných, ale počet se stále mění. Čtyřicet jich odvezou a dvacet přivezou. Kam, to nevím. Režim tam nastavený není, kromě pravidelného přísunu jídla. Bezpečnostní agentura nás varovala, abychom nevyvolávali žádné konflikty, protože ti lidé jsou schopni zaútočit a je jim to jedno. Konfliktní jsou především Kosovci a Albánci. Během práce a výdeje jídla jsme za neprůstřelným sklem. Je tam štěrbina, kterou jim jídlo podáváme. Musí jen přijít na snídani, oběd a večeři. Jinak žádný režim nemají.

Tam není žádný sociální program?
Viděl jsem až teď, že tam někdo z azylantů učil děti německy. Jinak nic. Teprve teď je začínají trochu mít k tomu, aby po sobě uklízeli.

Oni po sobě neuklízeli?
Nejsou na to zvyklí. Neuklízeli po sobě nic. Tam byl šílený nepořádek. Až teď je začali nahánět, aby uklízeli. Ráno musí po sobě zamést nádvoří a jsou z toho hotoví, že to po nich někdo vyžaduje. To nikdy asi nemuseli dělat. Žijí úplně v jiném životním stylu než Evropané. To byste museli vidět na vlastní oči. Nikdy nebyli zvyklí pracovat, a pokud ano, hned za to chtějí výhody.

Jaké je složení obyvatel azylového domu? Jsou tam rodiny s dětmi?
Rodin je tam málo. Z tohoto počtu lidí je tam asi jen patnáct rodin, jinak jsou to většinou mladí chlapi a pár hodně starých mužů.

[…]

A jak imigranti vědí, na co mají nárok a kdy mají stávkovat?
Třeba tam jezdí takový albín, který s nimi chodí po dvoře, bere si je jednotlivě a pořád s nimi hovoří. Kde se tito lidé berou, to já nevím a jak jsem řekl, jsou mezi nimi šéfové, kteří to řídí, a oni je poslouchají. Ale když zjistí, že je kus masa na talíři, stávka končí. Udělají vše pro výhody a tipoval bych, že mezi nimi mohou být i najatí bojovníci. Je to jen můj odhad.

Myslíte, že by se neměli míchat mezi naše obyvatele?
Po této zkušenosti si myslím, že rozhodně ne. Pomoct se dá i jinak a v jejich zemi. Nejsem proti pomoci, ale tahle invaze nám nepřinese nic dobrého. Navíc je jich tolik, že jim tím stejně nepomůžeme, jejich celkovou situaci doma to nevyřeší.

Celý rozhovor si můžete přečíst na tomto odkazu. Doporučujeme.