Aneb historicko-politická glosa ke kontrastu mezi brexitem na jedné straně – a francouskými prezidentskými volbami, kde lidé rezignovali na obranu před zničením vlastní země, na straně druhé.
Píše se rok 1940. Hitlerovské Německo nabírá stále větší sílu – zejména kvůli sluníčkářské politice evropských ,,elit” v minulých letech. Je znát, že začíná plnohodnotná válka na 6. prioritě řízení. A je potřeba na to reagovat.
Různé státy na to ale reagují různým způsobem. Kupříkladu Britové dostávají rozum a uvědomují si, k čemu v minulých letech vedla sluníčková politika appeasementu – proto se nyní místo ,,hejtfrý sluníčkáře” Chamberlaina dostává k moci ,,xenofob a populista” Churchill, který razantně mění směr britské politiky. Naproti tomu Francie je vůči hrozícímu nebezpečí relativně apatická a svůj politický kurs výrazně nemění – pouze Daladiera nahrazuje Reynaud, což je spíše kosmetická změna.
Jak to tehdy dopadlo, všichni dobře víme. O pár měsíců později Francie kapituluje a je obsazena Hitlerovými vojáky. Naproti tomu Velká Británie úspěšně odráží německý útok a díky ,,xenofobní a extremistické” (jak by to nazvali dnešní slunkomanči) politice jejího premiéra zůstává relativně svobodnou zemí.
A jak v jedné své písni zpívá rapper Revolta, historie se neopakuje – nikdy se nezměnila. Dnes, po třičtvrtě století, Evropa opět čelí podobné hrozbě, jakou byl tehdy nacismus. A nemyslím tím jen samotný islám (byť ten je sám o sobě totalitní ideologií), ale obecně kolonizaci evropských států masami připrchlíků z odlišných kultur.
Tato individua (záměrně nepíšu lidé, neboť se tak nechovají) si chtějí jednak užívat bezpracného života na úkor nás, původních obyvatel – a jednak nám vnutit svůj kulturní rámec, který je naprosto odlišný od našich zvyklostí a často i zákonů. Výsledek vidíme v řadě států severní a západní Evropy – prudký nárůst kriminality, vznik no-go zón a stále častější teroristické útoky. A vládnoucí struktury EU nejenže se nesnaží té invazi bránit, ale naopak ji podporují, činí kroky k odzbrojení občanů a snaží se, aby se toto ,,obohacení” dostalo do všech států pod bruselským řízením.
A stejně jako tehdy je to Velká Británie, která v sobě našla pud sebezáchovy, přehodnotila svoji dosavadní prounijní politiku a rozhodla se pro suverenitu. Brexit proběhl sice pět minut po dvanácté – napravit působení EU a deislamizovat Británii zabere jistě hodně práce – ale lepší pozdě než nikdy. Británie zřejmě dostala poslední možnost k obnovení své státnosti – a nebála se ji využít.
Francie se naopak rozhodla – stejně jako kdysi – pokračovat v sebevražedné politice. Marine Le Penová představovala zřejmě poslední šancí ke změně francouzské politiky – přičemž Francouzi tuto šanci promrhali. Až si jednou uvědomí svoji opětovnou chybu, bude už pozdě. A zřejmě to bude mít daleko horší důsledky než tehdy. Neboť pod nadvládou Třetí říše Francouzi strávili ,,jen” zhruba 4 roky – zatímco Chálífát Francistán, ke kterému má Francie zdárně nakročeno, bude existovat až do té doby, dokud někdo neprovede po celé Evropě opětovnou reconquistu.
Na západ od nás se rýsuje podobná situace jako před třičtvrtě stoletím. Německo jde v první linii boje za zničení Evropy, Francie kapitulovala a Británie si zvolila krev, pot a slzy – a šanci na svobodu. Teď ale půjde o to, jak na to zareagujeme my. Na rozdíl od Francie totiž stále máme šanci se poučit z historie. Ukázat, že nechceme být protektorátem Čtvrté říše, nýbrž suverénním státem odmítajícím ty, kdo nechtějí respektovat naši kulturu a zákony. A podle toho hlasovat v podzimních parlamentních volbách.
Ačkoliv mainstreamová média to ignorují, 10 politických stran a hnutí s protiimigračním programem se v posledních dnech domluvilo na společné kandidátce pod názvem ROZUMNÍ – stop migraci a diktátu EU. Alternativa proti zaběhnutým stranám tedy již existuje. A je jen na nás, zda ji na podzim dokážeme využít, nebo zda se vydáme francouskou cestou a kapitulujeme.