Nedávno jsme s Národní demokracií a s internetovou televizí Raptor natočili u Národního muzea pořad se vzpomínkami na naše akce u Národního muzea, kdy jsme se usilovali o odstranění ukrajinské vlajky z této naší historické památky.
Video se zaznamenanými příběhy je možno zhlédnout na tomto linku.
Výraznou postavou tohoto odporu proti ukro-vlajkovému teroru byl Slávek Popelka, který za svůj boj proti tomuto symbolu banderovského státu – Ukrajina zaplatil sedmi měsíci vězení. Bylo by chybou, kdyby nebyly tyto případy vzdoru proti ukrajinizaci českých zemí zaznamenány pro budoucnost, aby byly dokladem o bujícím Mccarthismu v českých zemích za Fialovy vlády.
Fialova hrůzovláda sice s ostudou odešla, ale politické perzekuce pokračují v určité podobě nadále. Nedávné případy Tomáše Hrdličky i Kateřiny Blahníkové, které odvedla policie z demonstrací za písmeno „Z“ na oděvu, jsou dokladem, že nedošlo k očekávané změně a že státní zastupitelství nadále vnáší svůj ideologický fanatismus do trestně-právního systému, kde toto svinstvo nemá co dělat. Dá se očekávat, že oba dva Zetkaři budou zřejmě vystavení nějaké formě soudního stíhání.
Na charakterizování oné doby Mccarthismu v našich zemích se hodí jeden můj příběh, o kterém taktéž hovořím na videu na výše uvedeném linku. Ten případ bych rád, možná s trochou nadsázky, připodobnil k neblahé etapě historie českých zemí, kdy šlo našemu národu o jeho vyhubení. Když vezmeme v úvahu, jak se Západ dnes pokouší provokovat Rusko a z naší země chodí dodávky zbraní na Ukrajinu, kterými jsou zabíjeni civilní obyvatelé v ruských městech, tak možná, že jako poslušní psíci západních válkychtivých choutek si o toto vyhubení nyní sami koledujeme.
Od začátku speciální operace Ruska na Ukrajině v roce 2022 jsme byli svědky bezprecedentního lhaní mainstreamových sdělovacích prostředků o válce na Ukrajině. Média lhala o příčinách vzniku konfliktu na Ukrajině a zkreslovala průběh války ve prospěch Ukrajiny. A vždy, když se ten kalich hořkosti ve mně z těch lživých kampaní ve sdělovacích prostředcích naplnil až po okraj, tak jsem si šel odlehčit a vzal jsem si megafon a vyrazil jsem před Národní muzeum a začal jsem tam řvát proti muzejní budově: „Sundejte ten ukrajinský hadr, je to vlajka státu podporujícího fašismus“ atd.
Při jednom takovém mém odlehčovacím úkonu u Národního muzea šel kolem mě člověk, který mi začal vyčítat, že tu křičím proti Ukrajincům proruská hesla. Neshodli jsme se argumentačně a naše cesty se rozešly. On dále pokračoval v chůzi k vlakovému nádraží, a já jsem zatočil dolů na Václavské náměstí.
Možná tak po 25 minutách ke mně přišli na tom Václavském náměstí tři policisté a sdělili mi, že dostali anonymní udání na telefonní číslo 158, že prý jsem křičel u Národního muzea protiukrajinská a proruská hesla. Přiznal jsem těm policistům, že jsem sice ve své řeči do megafonu o Ukrajině mluvil, ale o Rusku že jsem neřekl ani slovo.
Ti policisté byli soudní a poradili mi, abych koukal zmizet z Václaváku, že by mě jinak museli vzít na výslech na policejní stanici na Bartolomějskou ulici. Oni samozřejmě věděli, že když mě odvezou na tu policejní stanici, že tam odmítnu vypovídat, a že mě tedy budou muset propustit, aniž by proti mně sehnali jakékoliv důkazy. Ti policisté také určitě chápali, že by měli problém mi prokázat, co jsem to proti-ukrajinského vlastně řekl u toho Národního muzea, protože určitě nikdo nepořídil záznam z těchto mých výkřiků.
Jedna věc by neměla uniknout pozornosti čtenáře. K tomu, aby 3 policisté vyrazili do terénu po mě pátrat, stačilo jen anonymní telefonní oznámení na č. 158, že u Národního muzea stojí někdo, kdo tam vede proti-ukrajinské řeči. Člověka napadne, co kdybych tam vedl třeba proti-bruselské řeči? Hnulo by to s těmi třemi policisty, aby vyjeli na zásah proti mně? A nebo třeba, co kdybych tam vedl proti-polské řeči? Jak by ta policie v této situaci reagovala? Dovolím si odhadnout, že ty dvě další alternativy by k zásahu policie proti mně nevedly. Víme, že Ukrajina dnes reprezentuje kladivo na čarodějnice, přes které chtěla Fialova vláda zatlouci do prachu jakýkoliv odpor českých lidí proti banderismu a fašismu přenášenému sem z Ukrajiny.
O čem to svědčí? O dvojím standardu a hlavně o snaze v tom období vrcholného Mccarthismu v naší zemi zastrašovat oposici proti Fialově vládě. A odkud tato zastrašovací strategie pochází? Vzpomeňme na varování tehdejšího Nejvyššího státního zástupce Igora Stříže v roce 2022, který tehdy řekl něco v tom smyslu, že každý, kdo ukáže nějakou sympatii k Rusku ohledně války na Ukrajině, že může mít problém se zákonem. A pár lidí tuto z vrchu naordinovanou medicínu státním zástupcům již okusilo na své kůži. Existuje tu nějaká cesta, jak zastavit toto šíření zla pocházející z Nejvyššího státního zastupitelství? Existuje, kádrově vyčistit zaneřáděný chlív. A to může udělat jen ministr spravedlnosti Jeroným Tejc.
Někdo by mohl namítnout, že jsem vlastně nedopadl tak špatně, že kdybych u Národního muzea zařval v době Heydrichiády podobná proti-fašistická slova, že bych šel rovnou ke zdi. Kdybych to samé zařval v době okupace, ale mimo období Heydrichiády, šel bych pravděpodobně do koncentráku. Ano, souhlasím, nedopadl jsem tak špatně, přece jen je tu nějaký pokrok proti době fašistické nadvlády za 2. světové války. Pouze metody těch práskačů, kteří cítí za každého režimu potřebu, hlásit odpor proti vládnímu establishmentu na ta správná místa, tak tam to zůstalo stejné, jako to bylo tenkrát. Já jsem nakonec tu osobu, která mě práskla na policii, zjistil. Je symbolické, že je to velký obdivovatel Venci Flašky.
Zajímavá je úvaha, kdo by vyhrál ten pomyslný závod, jestli by u toho mého odchytu u Národního muzea dokázalo být tenkrát dříve Gestapo a nebo by byla rychlejší ta česká policie? Laťku máme nasazenou, České policii to trvalo tak 25 minut. Na straně Gestapa je výhoda, že byli blíže tomu Václavskému náměstí, ale záleží hlavně na nasazení při tomto lovu.
A jak to odlehčení řeším dnes, když už ta ukrajinská vlajka na Národním muzeu nevisí? Jednoduše, zajedu k Národnímu muzeu, vytánu z tašky ruskou vlajku a zamávám jí na kolemjdoucí a pak jdu spokojeně domů o polovinu váhy lehčí.
Ing. Miroslav Kelnar, člen Národní demokracie