Pokud byste nevěděli, jak někoho beztrestně diskriminovat, ponižovat a znepříjemňovat mu život, obraťte se s důvěrou na Ústavní soud České republiky, který k tomu právě vydal podrobný návod. Z něj mimo jiné plyne, že je sice nepřípustná diskriminace na základě rasy či pohlaví, zato diskriminace na základě politického přesvědčení nebo státní příslušnosti je nejen možná, ale někdy dokonce ušlechtilá.

Proti českému národu probíhá zase biologická válka, sice plíživá, ale důsledná. Mám obavu, že historie bude tuto válku hodnotit, co do ničivých důsledků, jako ničivější, než byla válka třicetiletá. Poté, co 30-letá válka skončila, byly zde žijící národy (český a německý) sice značně početně zdecimovány, ale tváří tvář existenčnímu utrpení se udržela i velká skupina té zdravější části národa. Tato života schopnější část byla následně zárodečnou silou pro obnovu biologického potenciálu našeho národa. A to ve smyslu nejen početnosti, ale i kvality. A teď si srovnejme, jakým způsobem probíhá eliminace českého živlu, v zatím 30-leté válce proti němu vedené v současnosti. Nejedná se již o používání střelného prachu na bojištích a epidemií […]

Tato mimořádně významná dvoustranná smlouva mezi Německem a Francií je bagatelizována jako bezvýznamný dokument. Jde však o vážné podcenění vniklé situace.

Často se mě lidé ptají, proč kandiduji do instituce, kterou bych nejraději zrušil. Především proto, že nechci eurohujerům vyklidit pole. Ale těch důvodů je více a každý volič by je měl znát.  

Teď už nejde jen o žárovky nebo zahnuté banány. Teď už EU zcela otevřeně hazarduje se životy a zdravím českých občanů.

Každý správný muž má u sebe nůž, tvrdí známé přísloví. Pokud se ale Bruseli podaří prosadit současný návrh, budeme to my chlapi mít o dost těžší. A nejen my.

Tak český občan, Jiří Sagan, kterému se do kamionu a bez jeho vědomí vlámala vetřelecká verbež, byl odsouzen francouzskou justicí na 24 měsíců. Nepodmíněně. Je jen typické, že vetřelce ani nestíhala, ani je neurčila k deportaci. 

Mladý člen Národní demokracie Tobiáš, mimochodem příkladný vlastenec, mě požádal o názor na plakát propagující sňatky osob stejného pohlaví: „Naše Žaneta s Terkou se chtějí brát. A co má být?“ Kampaň je financována z fondů EU, což asi nikoho nepřekvapí. Plně sdílím Tobiášovu obavu o vliv takové propagandy na jeho vrstevníky, kteří jsou z velké části již plně v moci ideologií multikulturních, genderových a homofilních.

Náš kandidát do Senátu na Svitavsku, MVDr. Miroslav Šafář, skončil na pátém místě se ziskem 9,5 procenta hlasů. Nechal tak za sebou kandidáty zavedených stran jako je KSČM či SPD. Jeho příklad tak ukazuje, že i s minimem finančních prostředků na kampaň lze – s dobrým programem a časovou investicí do rozhovorů s lidmi – získat dobrý výsledek. Po dvou měsících jsme mu položili několik otázek.

Aneb kterak se z instituce, která má pomáhat a chránit, stává cenzurní úřad zaměřený na trestání opozičních názorů…

Nevím přesně, kdy jsem Honzu Skácela před zhruba 20 lety potkal poprvé. Vím ale jistě, že to bylo u nás v redakci deníku Špígl, kam za mnou coby začínajícím redaktorem přišel jako tiskový mluvčí Vlastenecké fronty s nějakým tiskovým prohlášením. Od té doby jsme se potkávali mnohokrát, dlouhou dobu jsme si ze začátku uctivě vykali, než mi nabídnul tykání. Přesto byl náš vztah na úrovni otce a syna (i nějaký ten pohlavek jsem od něj vyfasoval). Hodně věcí mne naučil, k mnoha inspiroval a každopádně jako u řady dalších také ovlivnil a nasměřoval.

… a svět se nezbořil, ačkoliv to mnozí hujeři prorokovali, stejně jako dnes předpovídají, že se svět zboří, pokud si to po sto letech zopakujeme a vystoupíme také z EU.

Snahy o depolitizaci Pride pochodů jsou mimořádně nebezpečné, na pozadí pochodů hnusu je patrný silný politicko-ideologický tlak. Deklarované zacílení na odstranění diskriminace homosexuálů, se jeví jen jako tradiční bolševická vychcanost, která pouze špatně maskuje pravý účel pochodů pýchy a hnusu. Pilsen Pride krásně vyjevuje politicko-ideologické zázemí, především díky jeho provázanosti s místní Filosofickou fakultou ZČU. Kecy o homofobii odpůrců jsou jen zastíracím manévrem, konec konců, sami homosexuálové jsou na pochodech použiti jen jako loutky v ideologické hře Nové levice.

V souvislosti s čtvrtečním jednáním Ústavního soudu, který rozhodoval o výši odměn soukromým exekutorům, zveřejňujeme článek, který nám zaslal náš čtenář a sympatizant Jaroslav Růžek z Prahy. Reaguje v něm na návrh oddlužení občanů, který pod názvem Milostivé léto 2018 zveřejnila Národní demokracie jako součást svého programu. Národní demokracie (podobně jako pan Růžek) požaduje neprodleně předat agendu exekutorů státu.

Jak je již několikaletou tradicí, také letos připravuje Evropská fronta solidarity pro Kosovo humanitární misi do této násilím odtržené srbské oblasti. EFSK zde podporuje již několik let srbské rodiny a školská zařízení.

Rakouská metropole má svoje kouzlo, jež bylo vytvářeno staletými historickými událostmi a tvořivostí jeho obyvatel. Ta nejznámější událost, na kterou bychom i my, Češi, měli být dodnes hrdí, je poražení mnohatisícového muslimského agresívního vojska spojenými křesťanskými silami, vedenými polským králem Janem III. Sobieskim. Mezi obětmi úspěšné obrany Vídně z r. 1683 – ale nejen jí, celého křesťanského světa -, se nacházejí i čeští bojovníci. Máme být právem nač hrdí. O to více se s bolestí v srdci dívám na současnou agresi muslimů do postkřesťanského Rakouska; je celkem běžné, že na ulicích Vídně potkáte zahalené ženy, povykující arabské děti, stále větší otevírání muslimských restaurací – např. restaurace Marakéš, drze otevřená hned naproti kapucínskému […]

Zdravím všechny členy a příznivce ND, jakož i ostatní čtenáře, z cesty po rakouských a německých Alpách. Jako člověk politický jsem koncipoval dovolenou coby tzv. oddychovou, tedy pln předsevzetí, že mě projevy islamizace a afrikanizace, na které u germánských sousedů narážím na každém kroku, či smutné kontrasty mezi tím, jak některá místa vypadala ještě před pár lety a jak dnes, nechají chladným jak horský ledovec, a že se nenechám vyprovokovat k žádnému zamýšlení nad stavem mateřského kontinentu, neřku-li k nějaké úvaze. O jeden zážitek se ovšem podělit musím, protože jde o nepominutelně výstižný, přímo modelový příklad chování západoevropské society vůči novým výzvám.