Nedávno jsem tu napsal článek „Dechberoucí drzost“, kde jsem se dotknul dvou svých soudních případů, kde jsem přesvědčen, že soud rozhodoval na základě politické objednávky, tedy rozhodoval proti mně.

Kvitoval jsem s povděkem, že na základě mého dopisu na Ministerstvo spravedlnosti se začaly oba mé případy prověřovat. První případ, ten jednodušší spojený s mým napadením a zraněním v obchodě Kaufland, se již dostal do fáze nápravy, kdy soud na Praze 4, který případ původně řešil, mi nabídl, že je přípraven ten případ znovu otevřít.

Komické bylo, že jsem před rokem a půl žádal o znovuotevření tohoto případu na Obvodním soudu na Praze 4 a stejný soudce, který mi před rokem a půl toto znovuotevření případu zamítnul, tak mi ho teď jako výsledek oné prověrky v dopise v zásadě nabídnul. Nebyla v tom žádná sebereflexe, jen ten kontrolní orgán zkrátka zapracoval.

A to jsem dostal dokonce z Ministerstva spravedlnosti dopis, kde bylo naznačeno, že kdybych náhodou zaznamenal liknavost na tomto soudě se k tomuto mému případu vrátit, že jim to mám na Ministerstvo ohlásit. Tak přesně takto by se to řešilo za socialismu.

Otevřelo se také prověřování toho mého druhého případu ohledně zkolabované turecké elektrárny. Tam to asi vezme více času, pokud se ty kontrolní orgány podívají i na to, jak se ten případ vůbec vyšetřoval, a nezůstanou jen u toho, že jsem byl neprávem obviněn z křivého nařčení vyšetřovatele. Tam tedy na nějaké informace z prověřování čekám, ale optimismus mě neopouští.

V každém případě se z tohoto posunu zde stále vznáším v oblacích. Realizovalo se něco, v co jsem ani nedoufal, a to, že jsme snad prorazili tu Havlistickou hradbu pokrytectví kolem nás, kdy lež je pravdou a pravda je lží. Tento zhoubný mor se tu uhnízdil na státních institucích a orgánech státní moci za posledních 37 let.

Ne, že bych si nestěžoval na Ministerstvo spravedlnosti na ten případ s elektrárnou Adularya ještě v době, kdy tam trůnil don Pablo. Jenže, to mně vždy z Ministerstva spravedlnosti napsali, že oni nemohou zasahovat do práce státního zastupitelství, a že si mám stěžovat tam, kde mě neoprávněně obvinili. Já byl vždy navyklý si stěžovat na první nadřízený orgán nad tím hříšníkem, co provedl vůči mně nějakou nepravost, a tady mi od dona Pabla doporučovali, abych si stěžoval právě u těch hříšníků.

Kdybych poslechl dona Pabla a stěžoval bych si na orgán, který mě v případě elektrárny Adularya žaloval k soudu, tak bych dopadl tak, jako když jsem si stěžoval na nekompetentní přístup vyšetřovatele od policie na Praze 4, kde vyšetřovali ten můj první případ s mým napadením v Kauflandu. Když pošlete svoji stížnost na ředitelství policie na Praze 4, tak snad neočekáváte, že ji na tom ředitelství dají k vyřízení právě tomu, na koho si stěžujete. A tento případ jsem již popsal ve svém článku: „Dechberoucí drzost“.

Znak toho, že nastávají „nové časy“, jsem zažil na vlastní kůži již v roce 1990, kdy jsem byl pracovníkem vysoké školy a dva roky jsem již studoval tzv. externí aspiranturu na vysoké škole, kde jsem pracoval. Po dvou rocích studia, kdy jsem měl již splněné povinné aspirantské zkoušky, tak jsem v roce 1990 obdržel dopis z vysoké školy, že se mění systém externí vědecké výchovy, že z externí vědecké aspirantury se přechází na doktorandské studium a že tedy mi zkracují moji aspiranturu z 5 let na 4 roky.

Na tu vysokou školu jsem tenkrát odpověděl, že zrušili náš vědecko-výzkumný ústav v rámci vysoké školy, rozvázali se mnou pracovní poměr a že jsem nastoupil do jiného zaměstnání, které nekoreluje s tématem mé aspirantské práce, a že bych je tedy žádal o to, aby oni dodrželi onu 5-letou dobu, která platila v době, kdy jsem se na tuto formu studia hlásil.

Na tuto moji žádost mi pak nikdy nepřišla z té vysoké školy odpověď. Tedy za doby socialismu nepředstavitelné, aby se na takovou žádost určité osoby nereagovalo. A snad jako výsměch mi z té vysoké školy po roce poslali domů přihlášku, že se mohu znovu přihlásit do doktorandského studia od začátku. A tím se začala pro mě ona „nová doba“.

Moje neblahé zkušenosti s bordelem v tomto státě, kdy už neplatí žádná pravidla pro komunikaci a nikdo nectí povinnost fundovaně odpovědět na konkrétní stížnost, pochází hlavně z posledního období poté, kdy jsem se v roce 2018 vrátil po 20 letech pobytu v zahraničí z mého posledního pracovního výjezdu do Turecka. V Turecku jsem se podílel na výstavbě elektrárny Adularya a začal jsem po návratu do ČR kritizovat, jakým způsobem se nechal zkolabovat tento projekt se ztrátou 14 miliard korun a že fiasko tohoto projektu na hony smrdělo korupcí.

Takže jsem začal od toho roku 2018 psát na různá ministerstva, kdy za Babišovy vlády mi z těchto ministerstev opravdu odpovídali, a dokonce mě Andrej jednou pozval k sobě na Úřad vlády, abychom si o tom projektu popovídali. Když pak nastoupila Fialova vláda, tak nastal utrum, a už žádná odpověď mi nikdy na moje dopisy o vyšetření kauzy za 14 miliard Kč z žádného ministerstva, a nebo přímo od Fialy, nepřišla.

Ale neodpovídat na stížnosti, to nebyla jen doména státních institucí za Fialovy vlády, ale také parlamentních výborů, kam jsem také psal stížnosti. Takový Pavel Žáček z ODS – bývalý předseda Výboru pro bezpečnost by mohl povídat, kolik mých dopisů zasklil.

Moje stížnosti se netýkaly jen projektu Adularya, ale byly i další kauzy spojené s policií a jejím vyšetřováním. Policie, to byla speciální sorta lidí, ti sice odpovídali na stížnosti, ale vždy tak, že policajti zůstali jako lilie bílá, a chyba byla vždy na té druhé straně.

Pokud sáhnu do paměti, tak mi tam vytanul případ, kdy mě napadl zcela bezdůvodně na jedné demonstraci policista a začal mě škrtit jako šílený, až mi na krku zůstal 10 cm velký modrák z tohoto škrcení. Policie ukryla záznamy z kamer a mě nazvala lhářem, že 7 kolegů od toho útočícího policajta potvrdilo, že se mě ten daný policajt ani nedotknul. A vyřízeno.

Případ, který si zaslouží speciální pozornost, a to zejména dnes, kdy se řeší házení kostkou u Parlamentu, je, když nás napadli těžkooděnci u Národního muzea. Také jsem si stěžoval na policejního prezidenta, že na nás někdo poslal těžkooděnce, aby nás vyprovokovali k bitkám, a že to policie podává do sdělovacích prostředků, jako že my jsme napadli ty těžkooděnce atd. Na moji stížnost odpověď přišla, ale tady musím říci, že mi policie dala v tomto případě tak ze 30 % za pravdu. Policie přiznala, že mě ti těžkooděnci skutečně srazili na zem, ale že to prý bylo neúmyslné sražení. Alespoň něco přiznali, ale to bylo opravdu výjimečné. Tento případ jsem zmínil již ve svém článku: „Díky za jednodenní menopauzu od lží ČT“.

Mohu ještě doplnit i ten případ, jak někdo využil mé osoby, abych ohlásil na policii před posledními volbami prezidenta lež, že na Andreje Babiše čeká v Třeboni sniper, aby ho zastřelil. Kvůli mému oznámení na policii pak policie Andrejovi zrušila mítink s občany v Třeboni. Policie sice tohoto šiřitele poplašné zprávy našla, ale případ odložila, a to i přesto, že jsem si na toto odložení případu dodatečně stěžoval. Ke stížnosti mě popudilo zejména to, že Slávka Popelku ve zhruba stejné době stíhal stejný policejní útvar – extremismu a terorismu za šíření poplašné zprávy, že napsal řediteli Národního muzea, aby sundal tu ukrajinskou fangli z budovy, že jinak že přijdou chasníci a tu fangli sundají sami.

Stěžoval jsem si také několikrát na policii na Oganesjana, že chodí napadat naše lidi při našich každotýdenních protestech u Úřadu vlády, nic se nestalo a Oganesjan se nadále smál a smál se naposledy i při sobotní demonstraci u České televize, kde měl velké představení z balkonu naproti ČT.

Ale těch případů s policií bylo více, kde jsem měl právo si stěžovat, jak to policie špatně vyřešila, ale kde jsem musel rezignovat a ani jsem si pak nestěžoval, protože jsem dopředu věděl, jak to policie vyřeší.

Na mysl mi přišla třeba kauza, když se na Facebooku nějakého Romana Mácy objevilo moje foto a pod tím moje jméno a pod tím názor diskutéra: „AŤ TOHO ZM.DA NĚKDO SEJME“. Moje stížnost na onoho vyzývatele byla policií odložena, a já rezignoval na to, abych se domáhal nějakého postihu pro onoho člověka za to, co proti mně na Facebooku Romana Mácy napsal. A to odsoudili Tomáše Čermáka na 5,5 roku do vězení za bla, bla, bla na webu, a to ani nikoho k tomu, aby někoho sejmul, nevyzýval.

Zhodnoceno jednou větou, zkrátka už nic za posledních 37 let nemělo svoji štábní kulturu, svůj řád a svá pravidla atd.

A teď se vžijte do mé situace, kdy po 37 letech od hadráku napíši stížnost na Ministerstvo spravedlnosti na dva proti mně zmanipulované soudní procesy a někdo opravdu z toho Ministerstva spravedlnosti začne prověřovat oba případy a dá mi za pravdu. Nyní alespoň v tom jednom případu, a to mého napadení v Kauflandu.

Takže, že by nastal průlom na Ministerstvu spravedlnosti? Že by se opravdu něco v  sektoru práva a spravedlnosti zde začalo měnil pod novým ministrem spravedlnosti Jeronýmem Tejcem? A já za sebe mohu říci, že tomu věřím, že ano.

Řekněme si pravdu, to, co se tu dělo za ministra spravedlnosti dona Pabla za zády s Blyštivým Péťou, to bylo opravdu neúnosné. Málem jsem skončil za katrem, že jsem upozornil na korupci za 14 miliard korun. Soudkyně na odvolacím Městském soudu Praha se ještě domáhala toho, aby mě přítomný státní zástupce hned znovu žaloval za to, co jsem prohlásil při své obhajobě na soudu. Takže z toho smrděl další soud pro mě a podmínku by mi už povýšili na „natvrdo“.

A ještě při této příležitosti připomenu, jak se nedávno vzbouřila proti jakýmkoliv změnám v zaběhlém justičním systému zde Česká advokátní komora, předseda Vrchního soudu a Soudcovská unie. Ohrazovali se proti tomu, že si tu někdo dovoluje tento systém kritizovat. Ten Havlismus je tu opravdu zažraný hodně pod kůži a nevymetá se snadno.

V hlavě mi leží otázka, zdali půjdou za to, aby zde byli lidé mně podobným způsobem nadále justiční mafií perzekuováni, také studenti demonstrovat před Českou televizi? Nedivil bych se.

Takže, pane ministře Tejci, hluboký úklon na mé straně a díky za naději v lepší zítřky.

Ing. Miroslav Kelnar, člen Národní demokracie