Aneb zamyšlení nad tím, jak teď vypadá naše politická scéna, jak jsou rozdané karty pro předvolební boj, v jakém stavu stojí strany české „alternativy“ a zejména nad tím, zda se bude Národní demokracie účastnit těchto voleb.
Za 4 měsíce tu máme sněmovní volby. Již nyní nás politici napříč spektrem oblažují svými řečmi, jak „právě oni budou dělat všechno lépe“. Padají preference vládních stran, což lze jistě označit za přínosný jev, nicméně zůstává otázkou, zda to, co je nám nabízeno jako „opozice“ či „alternativa“, skutečně přinese zásadní změnu. A u některých uskupení již dnes lze prohlásit, že nepřinese.
Hnutí ANO hlasovalo pro vazalskou dohodu s USA, pomáhalo zavést Black Deal a nesestřelilo ČT, i když k tomu jeho poslanci měli přiležitost. O tom, jaká zvěrstva provádělo ANO za kovidu, se jistě nemusím rozepisovat. Mezi vlastence a alternativu skutečně nelze řadit takové politiky, jako je Karel UkroHavlíček, který podlézá ukrajinskému velvyslanci a dušuje se, že za vlády ANO bude podpora Ukrajině pokračovat.
Podobně problematičtí jsou i Motoristé. Jakkoliv s jejich ústřední deklarovanou myšlenkou souhlasím (zachování normálních aut a konec buzerace řidičů ostatně prosazujeme i my v ND), jejich další kroky nasvědčují tomu, že to vůbec vážně nemyslí. Motoristé zejména chtějí za každou cenu zůstat v EU i NATO a hlasitě se brání jakékoliv myšlence na CZexit. Tím ovšem popírají sami sebe. Likvidace osobní automobilové dopravy (a s tím i mobility a svobody pohybu) je jednou z ústředních myšlenek EU. Tato ideologie je tam zažraná natolik hluboko, že jakékoliv řeči o „reformě EU“ a o „zachování našich aut v rámci EU“ jsou přinejmenším značně naivní.
Ač to mnozí nevnímají, podobně to bohužel vypadá i u hnutí Stačilo. Jakkoliv jejich slogany vypadají slibně, činy jejich představitelů hovoří o opaku. Kupříkladu Kateřina Konečná celou dobu hlasovala pro šílenosti z EU nebo se při hlasování alibisticky zdržela. Až krátce před eurovolbami vycítila příležitost a začala ze sebe dělat „vlastenku“ a „euroskeptičku“. Dalším varovným ukazatelem je to, že Stačilo nechce na své kandidátky dávat vlastence, jako je Josef Skála, a namísto toho dává prostor takovým osobám, jako je Petra Prokšanová, neomarxistka známá svojí podporou Antify.
Povšimněme si navíc, jak jsou Motoristé i Stačilo silně podporování systémovými médii. Již od eurovolební kampaně média neustále zviditelňují Turka a Konečnou. Jedná se o ukázkový příklad tzv. metody hromosvodu, kdy je cíleně vyzvihována systémová „opozice“, aby na sebe stáhla hlasy těch, kdo by jinak mohli volit skutečnou alternativu.
Média nás nyní staví před volbu: Hlasovat pro strany, které budou plnou rychlostí přijímat Green Deal, migrační pakty, pandemické dohody a další šílenosti (což jsou SPOLU, STAN, Piráti, SocDem), nebo volit strany, které budou přijímat to samé, jen o něco pomaleji a navíc to o něco lépe okecají (ANO, Motoristé, Stačilo).
Jistě jste si všimli, že o jednom ze sněmovních uskupení jsem se zatím nezmínil, a to o SPD. Toto hnutí v té zásadní otázce – zda je možné jej považovat za alternativu, či nikoliv – stále balancuje na ostří nože. Na jednu stranu jsou součástí SPD jednotlivci, kterým vcelku lze věřit a považovat je za vlastence (např. Ivan David). Také hlasování SPD zpravidla (byť ne vždy) lze označit za rozumné (čímž se SPD liší např. od Kateřiny Konečné). Na druhou stranu se SPD řadí stále mezi tu „měkkou alternativu“, což lze pozorovat především na jejich přístupu k vystoupení z EU a NATO. Vedení SPD totiž stále nemá jasno, zda z těchto institucí vystoupit, nebo ne; obvykle mluví jen o „referendu“ a někdy ani to ne.
Nicméně z parlamentních uskupení je nám SPD, navzdory těmto nesrovnalostem, stále programově nejblíže. Proto jsme SPD oficiálně oslovovali s nabídkou ke spolupráci. Naším cílem bylo „oťuknout“, zda je SPD nakloněna i spolupráci s tvrdou alternativou a zda by byla ochotna si na kandidátky postavit i několik našich lidí, kteří by pak prosazovali vystoupení z EU, NATO a WHO (tzn. přímo a hned řešit příčiny problémů, na něž i sama SPD upozorňuje). SPD ale na naši žádost vůbec nereagovala a dodnes dělá mrtvého brouka. Dalo se to čekat; od členů SPD mám jisté informace, že toto hnutí odmítá spolupráci s tvrdou alternativou a vůbec s kýmkoliv, kdo není „kýmsi“ předem schválen. Je znát, že tam stále ještě převažují prospěcháři okolo Tomia Okamury a Radima Fialy, kteří bohužel stále brání tomu, aby se SPD stala skutečnou vlasteneckou alternativou.
Varovným znamením je také spojení SPD se stranou PRO, kde mají významné slovo lidé, jako je eurohujer Michal Hašek (který hlasoval pro Lisabonskou dohodu a další šílenosti z EU) či Petr Vacek, který naplno říká, že nás chce co nejvíce ukotvit v NATO.
Celkově je tedy znát, že přes tato uskupení „měkké alternativy“ cesta nevede. Zbývá tedy poslední otázka: Jak to vypadá s mimoparlamentní tvrdou alternativou a s menšími vlasteneckými stranami?
Na úvod je nutno říci, že my v Národní demokracii dlouhodobě pracujeme na sjednocení národoveckých stran a vlastenecké opozice v ČR. Na rozdíl od těch, kdo o tom jen mluví, se nám podařilo např. spojit 7 stran pod společnou kandidátku Rozumní do sněmovních voleb 2017 a nověji dokonce sjednotit 8 stran pod společnou kandidátku Aliance za nezávislost ČR, s níž jsme šli loni do eurovoleb.
Ani tato sjednocení, byť jsme v nich dostali více hlasů než samostatně kandidující strany, bohužel nestačila. Ačkoliv všude slyšíme hlasy volající po „sjednocování“, skutečný potenciál zde dosahuje pouze několika desítek tisíc lidí. Většinová společnost nevolí podle toho, kdo se s kým spojil, ale jen podle toho, kdo jim v televizi naslibuje plnější peněženky. A je jim jedno, že to slibují ti, kdo jim předtím ty peněženky ztenčovali.
Situace pro tyto volby je o to nepříznivější, že strany a hnutí, s nimiž jsme dosud spolupracovali (např. Rozumní či Aliance národních sil), ukončily svoji činnost. Národní demokracie zůstala jednou z posledních stran, které dál drží prapor nezávislosti ČR a s tím spojených kroků, zejména okamžitého vystoupení z EU, NATO a WHO.
Mezitím vzniklo několik dalších stran, které prosazují podobný program (např. uskupení ČR na 1. místě), nicméně tyto strany jsou jednak zatím málo známé a jednak se zde opět projevuje roztříštěnost, kdy pouze někteří volají po spojování, zatímco jiní si hrají na vlastním písečku. Zatím zde chybí jasný společný postup a „tah na branku“.
K tomu je nutné dodat, že sněmovní volby jsou náročné i finančně (pouhá kauce na účast ve volbách činí 266 tisíc Kč, k čemuž se pak ještě připočtou náklady na kampaň a administrativu). Situaci komplikuje i to, že mnozí „vlastenci“ neustále straší „propadlým hlasem“ a vyzývají k volbě menšího zla, přičemž tento tlak je nyní silnější než kdy dříve. Z toho jasně vyplývá, že pokud má tvrdá alternativa kandidovat do sněmovny, musí vytvořit takové uskupení, které bude mít naději obstát i v těchto náročných podmínkách. Což dnes, když je skutečně vlasteneckých uskupení jako šafránu a ještě jdou téměř každé svojí cestou, bohužel nevypadá příliš pravděpodobně.
Otevřeně proto deklarujeme, že do sněmovních voleb půjdeme jen tehdy, pokud se tyto síly podaří spojit, dostat na kandidátku osobnosti známé i mimo vlastenckou „bublinu“ a zajistit dostatečné mediální pokrytí. V takovém případě to má smysl a u takového uskupení lze uvažovat, že se v jeho rámci zapojíme do těchto voleb. Jinak by to ovšem bylo jen plýtvání silami a penězi, které je možno na podporu nezávislosti ČR vynaložit lépe a účelněji než kandidovat za každou cenu.
RNDr. Jan Sedláček
předseda Národní demokracie