Vnější politika ČR mi občas připomíná trucující ženu. Se státy, které směřují jinam, než kam by si naši politici přáli, se přestáváme bavit.
Navíc to ani nevychází přímo z hlav našich politiků, protože i oni se chovají jen jako figurky – a to, s kým se můžeme a nemůžeme bavit, si nechají určovat od našeho „velkého zámořského bratra“. Karel Kryl to již v roce 1993 vyjádřil slovy: „Zaujímáme postoje, místo abychom stáli.“
V této atmosféře provedl slovenský premiér Robert Fico suverénní tah, odjel do Moskvy a setkal se s V. V. Putinem. Vyvolal tím zděšení takových, jako je Fiala či Jasánek-Lipavský. Tito ratlíci nesnesou pohled na to, když někdo v jejich okolí provádí diplomacii na úrovni svrchovaného státu. Oni naopak českou suverenitu stále více pošlapávají a odmítají chápat to základní:
.
Diplomacie tu není od toho, abychom se bavili jen s tím, u koho nám to povolí americká ambasáda. A dokonce ani jen od toho, abychom se bavili jen s těmi, koho my zrovna „máme rádi“. Česká diplomacie má vést k tomu, abychom vedli dialog se všemi státy, které pro nás můžou mít obchodní či jakýkoliv jiný význam. Bez ohledu na to, zda naše vláda zrovna sdílí politické názory vlády daného státu. A rozhodně bez ohledu na to, co nám vnucují z USA. Diplomacie musí vést k hájení zájmů ČR.
.
To Fiala s Jasánkem-Lipavským nikdy nepochopí. Robert Fico to naopak chápe velmi dobře. Naším úkolem v podzimních volbách proto bude odstavit fialovou skvadru, zvolit si politiky alespoň na úrovni Roberta Fica a následně obnovit svrchovanou českou diplomacii.
.
RNDr. Jan Sedláček