fbpx

Václav Jan Nejedlý: Předmluva k sešitu č. 17 Národovecké knihovničky – Pravidla mezidruhových strategií

Václav Jan Nejedlý: Předmluva k sešitu č. 17 Národovecké knihovničky - Pravidla mezidruhových strategií

Jestliže se marxisté a neomarxisté dlouho vzájemně přeli, kdo z nich je vlastně ten úspěšnější a revolučnější, historie určila jasného vítěze. Před zděšeným Čechem, východním Němcem, Polákem či Maďarem se na západní straně zbořené železné opony zjevil Nový člověk, o jakém soudruzi na Východě jen marně snili – uvědomělý, internacionální, nenávidící Západ a jeho civilizaci.

Snaha implementovat praxi sovětského bolševismu do středoevropského prostředí vyzněla naprázdno. Stalinsko-leninský marxismus se svými asiatskými komponenty zde byl civilizačně cizí a vykazoval takovou míru šlendriánství a vnitřních rozporů, že nebyl většinovou společností nikdy autenticky přijat. Dá se dokonce říci, že ho většina lidí nikdy nebrala vážně. Naproti tomu západní levice, reprezentovaná myšlenkově zejména okruhem Frankfurtské školy, pracovala v jiných podmínkách a jinými metodami, které se z dlouhodobého hlediska ukázaly jako mnohem účinnější. Komunisté sovětského bloku se spokojili s uzurpací výrobních prostředků, převrátili ekonomické poměry ve prospěch nových elit vzešlých z lůzy, nastěhovali se do vil po továrnících a věřili, že nový člověk z těchto změněných ekonomických podmínek vzejde jaksi automaticky. Značně podcenili možnosti a sílu kulturního marxismu, když sami ideologickou indoktrinaci pojali dosti formalisticky a soustředili se mnohem více na mocenské strate-gie, rozvrácení majetkových vztahů a vyvěšování bolševických hesel a symbolů. Mezitím západní marxisté postupovali zdola, trpělivě a zevrubně – přetvářeli každého jednoho člověka v jeho vztahu k normotvorným automatismům sociálních percepcí, v intimitě jeho osobních preferencí a hodnotových východisek. Do východní Evropy vpadla revoluce jako velká voda, symbolizována tanky, přehradami a pětiletkami, a stejně tak rychle odplula do zapomnění, aniž by se ve skutečnosti zásadněji dotkla hodnotové podstaty lidské existence. Na Západě se vplížila do každodennosti zdánlivě svobodného života jako rakovina mozkových buněk, nechala lidem jejich existenční klid a materiální jistoty a zaměřila se, obratně a často pod falešnými prapory, na jejich nejcitlivější a nejslabší stránky. Zvítězila – a v tomto svém úspěšném tažení pokračuje po dobytí zbytku Evropy
i na Východě.

Západní liberální demokracie je prožrána ve všech decizních bodech marxismem, který ovládá převodové páky společenských procesů. Hlavním nástrojem zhouby je etablování praxe politické korektnosti v nejširším diskurzu. Politická korektnost je znásilněním myšlení. Chcete-li sdělit něco nebanálního na téma společnost, politika, historie, sociologie apod., pak pod jejím diktátem nemůžete používat určitá slova, sdělovat některá fakta, reflektovat jisté kontexty a narušovat novodobá tabu, a ve výsledku tedy při nejlepší vůli řeknete více či méně něco jiného, než jste měli původně na mysli. Zároveň musíte sami sebe přesvědčit, že takto opisně formulovaný názor dostatečně vyjadřuje původní myšlenku, neboť mentální vzdalování se od vyslovitelného přináší psychické napětí, nepohodu, frustraci a nezřídka sociální izolaci. Tím se poznenáhlu, v závislosti na používaném jazyku, zužuje pole názorové autenticity a poznenáhlu se proměňuje samotné myšlení člověka.

Zatímco máme litovat umírající a trpící Afričany, ve skutečnosti jsme to my, kteří vymíráme, a to za naprostého nezájmu světa i vlastních „elit“. Původní Evropané vymírají děsivou rychlostí, zatímco afrických černochů je už jeden a půl miliardy a do roku 2050 jich má být dvakrát tolik. Zatímco křesťané jsou vystaveni genocidě po celém světě, islám se šíří do Evropy. Konzument mainstreamových médií by si toho snad ani nevšiml, ale skutečností je, že my jsme tím ohroženým druhem, nikoli Arabové, Cikáni či Latinos. Oni a jejich světy nepochybně přežijí i bez naší péče – na rozdíl od nás samotných. Pečovat o vlastní druh máme ale zapovězeno, neboť si to nezasloužíme kvůli jedinečnosti hříchů našich otců.

Nacismus je přitom už dávno mrtvý tygr, jehož kožešina visí u Rothschildů nad krbem. Oživení tohoto fenoménu, zrozeného v neopakovatelném souběhu konkrétního dějinného momentu, revolučního idealismu, skupinového potenciálu a vůle jedince, ani dnes, ani do budoucna nepřichází v úvahu. Přesto režimní umělci večer co večer oblékají kůži tygra a rituálně tančí u ohně. Lidé mají uvěřit, že šelma žije. Strachem z ní je západní společnost ovládána, strachem z jejího návratu je legitimizována tabuizace hlubší systémové kritiky. Fascinace mrtvou šelmou odvádí pozornost od skutečných problémů. Děs z tygřího vzkříšení zatarasil cesty k žádoucím společenským změnám a nutí nás kráčet slepou uličkou a svorně, v banálních a zástupných svárech, společně tlouci hlavou do zdi. Proto ty miliony filmů, článků, knih, seriálů, dokumentů, rozhovorů či dramat o holokaustu, proto ty automatizované obrazy krutých esesáků a řvoucích gestapáků, které se staly archetypem západní kultury, proto ty stále nově variované vzpomínky nekonečného zástupu „přeživších“, věrozvěstů trvalé frustrace z mravního selhání a špatného svědomí evropské paměti. Veškerá anti-marxistická opozice se tak nechala vmanévrovat do pozice, z níž nemůže nabídnout účinný odpor, a jen s chabými náznaky protestu přihlíží zamořování evropské společnosti politickým feminismem, mravním rozkladem, xenofilií, všeobecným relativismem, homosexualismem, multikulturalismem, antikřesťanskou morálkou, estetizací zvrácenosti a dekadence. Ke kulometné palbě kulturního marxismu může systémový konzervativec v zásadě jen mlčet, protože opak přináší riziko nařčení z charakterových vad, jejichž nositelé jsou určeni k ostrakizaci, oslyšení, zapomnění, opovržení či rovnou kriminalizaci. O tom, co je fašismus a kdo je fašista, rozhoduje přitom samozřejmě extrémní levice, ať už ta transparentní, nebo ta maskovaná.

Tak tedy hlavně o těchto a souvisejících tématech je sborník textů, který právě držíte v ruce. Některé z nich již dříve vyšly na webu Národní demokracie, serverech Délský potápěč nebo Nová kultura, jiné vznikly speciálně pro tuto publikaci. Jejich společný jmenovatel je jasný: pojednávají o brutalitě i hlouposti levicového liberalismu, který je skutečným extremismem našich časů, o jeho historicko-společenských konotacích a smrtících dopadech na evropskou tradici a kulturu. Ačkoli jdou přímo ke zdroji nákazy a odhalují děsivé paradoxy myšlenkového světa novodobého pseudohumanismu, nejsou panychidou za civilizovanou Evropu. Naopak, chtějí posílit víru a naději v její triumf, neboť se vzpírá zdravému rozumu uvěřit, že by suicidální slaboši mohli být skutečně poslední generací bílých elit, a že by čin dokonané sebevraždy měl zůstat v paměti dějin jako finální heroický akt Evropy. Teorie o přirozeném vývoji nebo merkelistická hesla o „alternativ-los“ politice jsou pouhým trikem, který má demotivovat antiliberální opozici. Přirozený vývoj je takový, který souzní s obecnými náladami, s mentálním stavem společnosti. Ten však nevzniká ve vzduchoprázdnu, ale soustavným působením, ovlivňováním a usměrňováním ze strany lidí, kteří mají nejen prostředky a moc, ale především jasné názory a cíle. Ve skutečnosti nic, co se týká společenského řádu, nemůže být bezalternativní.

autor

publikaci si můžete objednat zde

Pokračováním užívání této stránky souhlasíte s použitím cookies. více informací

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít