Přeplněnou Prahou se courají tramvaje polepené údernými slogany a portréty kandidátů do zastupitelstev a do Senátu, tu rozesmátých, tam ustaraně zadumaných a onde směle hledících vstříc světlé budoucnosti.

Soudě podle superlativů, jimiž kluci a holky z plakátů hýří, je ve výsledku docela jedno, koho si občané zvolí. Šťastná budoucnost se zdá být garantována. Zbývá jen vybrat, co z nabízených lákadel váží víc: pořádek, krása, čistota, štěstí, bohatství? Jenom ten fotbalista z ANO, který slibuje, že Prahu „nakopne“, mi dělá trochu starosti. Nevím totiž, kam přesně ji hodlá nakopnout.

Škoda, že některá strana nenabízí všechny výhody v jednom balíčku. Vzhledem k okolnostem by ideální slogan zněl asi takto: „Zaručujeme krásnější, bohatší, čistší a voňavější Prahu pro všechny, zadarmo a bez práce, stačí jen zvolit NÁS!“

Už to s tím nápadem „vše v jednom“ vypadalo nadějně, když na jedné tramvaji přijel někde mezi ODS a ČSSD univerzálně znějící slib na jakýsi „šťastný a spokojený život pro všechny“. Bohužel to byla reklama zdravotní pojišťovny. Výtvarně je to zaměnitelné. Grafici mají zjevně práce nad hlavu a tak to sekají podle jednoho mustru. Vlastně je to zaměnitelné i obsahově, a rovněž co do důvěryhodnosti si oba typy inzerce nemají co vyčítat. Stejně tak je někdy těžké na projíždějící tramvaji nebo omšelé lavičce poznat, který herec se zase rozhodl někam kandidovat a láká obecenstvo k účasti na tragikomedii volební, a který se ještě přidržel svého kopyta a láká na tragikomedii jevištní.

Ostatně z marketingového hlediska není mezi prodejem zdravé koly, zázračných hrnců nebo geniálních politiků valný rozdíl. Politika v tomto podání je jen otázkou marketingu, v němž je pro výrobek nevalné kvality a krátké životnosti potřeba vymyslet nějaký atraktivní obal.

Ale vážně.

Mezi záplavou plakátů, cedulí, billboardů a bigboardů, úspěšně útočících na zbytky estetické snesitelnosti našich neurotických měst a vybydlených vesnic, lze rozeznat alespoň něco pozitivního: úroveň předvolební reklamní kampaně barvitě a výstižně ilustruje fázi, v níž se nachází naše liberalisticko-marxistická demokratura; fázi zoufalství, prázdnoty a falše.

Degenerativní stadium západní civilizace se pravidelně vzepne ve smrtelné křeči umírajícího koně právě v absurdních momentech předstírání demokratických procesů. Volební kampaně se proto již dávno staly karikaturou sebe sama.

Číst sliby, co všechno bude zadarmo, co všechno bude krásnější a co všechno bude už konečně ale úplně jinak, které si u vyhořelých kreativců objednali lidé a subjekty, jejich reálný vliv na rozhodující společenské procesy bude i v případě jejich volebního vítězství zcela zanedbatelný, vyvolává u každého normálního člověka lehkou houpavost kolem žaludku. Je to hra, jejíž pravidla všichni znají, protože jak ti na plakátech, tak ti u volebních uren musí vědět, že i z těch sebeušlechtilejších slibů a plánů zbyde po volbách pod tlakem kompromisů, ústupků a intrik, pod tlakem všudypřítomných ekonomických zájmů a hlavně pod tlakem loutkovodičů těchto politických marionet jen jedno velké NIC.

Většina z těchto prodavačů iluzí samozřejmě přesně ví, oč tady jde. Klidně slíbí cokoli, aby se dostali do teplých židlí a udrželi u koryt, neboť výhodou voleb je pravidlo, že ani ta nejúspěšnější strana nedostane tak silný mandát, aby nemohla odpovědnost za nesplnění nesplnitelných slibů s klidem přenést na darebnou opozici nebo nespolehlivého koaličního partnera, zkrátka na ty druhé. A protože to funguje spolehlivě a všichni to vědí, není problém slíbit komukoli modré z nebe. Zatímco se po volbách jejich sliby stanou jen smutným svědectvím doby, visíc na cárech opršelých poutačů po špinavých sloupech, politici se mohou okamžitě po získání funkcí jako supi vrhnout na kořist, aby si urvali co největší díl nabízející se mršiny.

Ti z nich, co tomu všemu opravdu věří a myslí své výkřiky upřímně, jsou ještě horší. Věřit ve smysluplnost tohoto systému a v možnost prosadit v něm dlouhodobě něco skutečně prospěšného lidem a národu znamená pohybovat se někde na hranici naivity, hlouposti a šílenství.

Zajímavé je, kolik se ze všech těch poutačů křečovitě usmívá různých zženštilých hipsterů, lumbersexuálů, metrosexuálů či homosexuálů, často tvořících vpravdě svůdné párečky s nějakou tou stranickou ozdobou v sukni, s křečovitým úsměvem marně hledající ideální polohu mezi modelkou a sufražetkou. Kromě vyretušovaných chlapečků a emancipovaných soudružek je tady záplava různých systémem opakovaně protažených a všelijak odložených a zase nalezených matadorů, marně předstírajících důvěryhodnost a především svěží pel nevinnosti. Na straně pánských aktérů je pak obecně zarážející vesměs zjevná absence mužnosti, přímosti, potenciálu nějaké skutečné autority. Celkově jde o povrchní výrazový mišmaš, pozoruhodnou kombinaci budovatelské kultury stalinského střihu a idiotské estetiky americké smiling-kultury.

Není potom divu, že i texty plakátů mají stejnou, ne-li nižší mentální úroveň než ty z padesátých let. Je zbytečné dávat příklady, stačí se prostě rozhlédnout kolem sebe. Zkuste se naladit do rezistentní nálady, aby se vám neudělalo nevolno, zapomenout, jakým krásným jazykem bývala čeština, a začíst se do té „poezie“. Zjistíte, že takřka všechny poutače na „štěstí“ nabízejí stejné „kvality“, jimiž jsou absence nápaditosti, lascivní předstírání lidové upřímnosti, jazyková křeč a chudoba, ideová vyčpělost, marná snaha o originalitu, pubertální vtípky a slovní hříčky, nejhrubší populismus, slaboduchá žoviálnost či slizká podbízivost. Celkově jde jak formou, tak hlavně obsahem o hluboký suterén.

Často si říkám, jestli ten který plakát zaplatil sám aktér z něj se zubící, nebo jeho političtí protivníci, kteří ho tím chtěli zesměšnit. Většinou bych tipnul to druhé, jakkoli asi – světe div se – pravdou bude ve většině případů to první …

Už se těším, až tohle depresivní pouliční fotoalbum zmizí z ulic a komerční vulgarita veřejného prostoru bude zase vyhrazena jen běžnému marketingu nepolitického typu.

To všechno formalistické neumětelství z plakátovacích ploch je zapříčiněno především bezobsažností. Způsob, jakým s námi komunikují, je dán faktem, že už nám ve skutečnosti nemají co říct. Slona pod prostěradlem neukryješ, a tak za jejich vágními hesly vyčuhuje slabost, prospěchářství, arogance, vyprázdněnost, ideová prostituce, demagogie a nakonec i nevíra ve vlastní věrohodnost. Mít tak co říct, stačila by jedna věta. Ale úplný zmetek, který ve výsledku nejenže nemá ty funkce, které reklama slibuje, ale naopak ještě škodí svému okolí, nemohou dlouhodobě úspěšně prodávat ani ti nejlepší marketingoví géniové.  A že se jich asi do téhle předvolební kampaně moc nezapojilo.

Á propos: Je to snad nějaký rafinovaný trik subjektů podporujících sirotky, diverzitu a stěhování národů, že jejich pěstěným vousiskem zdobení lídři mají tak často nepřítomný výraz trávou zhulených islamistických teroristů? Mají snad pocit, že zajistí nenápadnější infiltraci našich měst islámem a radostnější přijetí šaríi, jestliže bude starosta preventivně vypadat jako mudžahedín? Že až jednou dostane Praha muslimské vedení jako řada velkých měst v Anglii, bude šok Pražanů, již pozvolna přivyknuvších orientálnímu designu radních, milosrdně menší?

Zaplať Bůh, že už bude po volbách. V momentech, kdy si demokratura hraje na demokracii, je její přetvářka nejnesnesitelnější a nejvulgárnější, neboť její exponenti v touze po funkci zapomínají na zbytky důstojnosti a slizce se plazí před voličem, jímž po volbách začnou zase přiměřeně opovrhovat.  

Zprava zleva ještě chvilku uslyšíme halekání klaunů a troubení cirkusových kapel, lákajících diváky do šapitó, jež právě zavítalo do města. V cirkuse můžeme vidět aspoň cvičené tygry a opice. Vidět po volbách cvičené politiky a jejich kreace bude mnohem méně zábavné, nehledě na to, že nás to přijde mnohem dráž, než lístek do cirkusu. A zaplatí to i ti, kteří na tohle představení vůbec nejsou zvědaví, protože nemají rádi ani cvičená zvířata, ani cvičené politiky.

Systém nedává příliš prostoru skutečné politické opozici, aby se mohla projevit. Ale je tu naděje, že ubohost, jíž se systém sám v různých oblastech systematicky prezentuje, přispěje k definitivnímu prozření lidí, a neschopnost a neochota parlamentářsko-trafikantského režimu poctivě se vypořádat se skutečnými problémy doby bude sama o sobě stále účinnější reklamou pro opravdovou, věrohodně antisystémovou alternativu.