Za Petrem Hannigem – Adam B. Bartoš

Odchod Petra Hanniga je ztrátou nejen pro českou hudební scénu, ale i pro scénu politickou. Zatímco o té scéně hudební se všemožně píše a lidé povolanější mne ji mohou lépe zhodnotit, přínos Petra Hanniga pro neparlamentní politiku si zaslouží rovněž několik ohlédnutí.

Jako byl Hannig objevitelem hvězd v šoubyznysu, objevil i několik politických tváří, které byly skutečně úspěšné natolik, že se probojovaly do vrcholové politiky. Je to případ minimálně dvou jmen, která mne napadají – Miroslava Sládka a Jany Bobošíkové. Tomu prvnímu pomohl na začátku devadesátých let sehnat podpisy pro založení politické strany Republikáni (SPR-RSČ), když s ním jezdil po republice po vystoupeních – Sládek mluvil o politice, Hannig o šoubyznysu a zpíval. S Janou Bobošíkovou (i když ta už v té době byla europoslankyní za Železného stranu Nezávislí) zase spolupracoval (to už měl vlastní stranu) v desátých letech nového tisíciletí. Tak dobře – tak úplně ji neobjevil, ale radil jí. Třeba, že má nosit žlutý kostýmek. Jen těsně se v roce 2009 nedostali do Evropského parlamentu (4,29 procent hlasů), ve sněmovních volbách pod značkou Suverenita – Strana zdravého rozumu rovněž získali slušný výsledek (3,67 procent) – že nebyl lepší, bylo kvůli tomu, že Ústavní soud pod vedením P. Rychetského zrušil předčasné volby v roce 2009 (v nich měla Suverenita podle průzkumů dobře našlápnuto na účast ve sněmovně, bylo ale třeba volby o rok odložit, aby se mohla etablovat nová strana – TOP 09).

Petr Hannig založil vlastní politickou stranu – Stranu zdravého rozumu – už v roce 2002. Podle jeho slov tomu tak bylo také kvůli hudbě, a to kvůli podílu hrané české a zahraniční hudby v rádiích. Byl jeden z prvních, kdo v politice akcentoval tzv. Přímou demokracii. Vždy to byla strana vlastenecká, euroskeptická, byť přímé vystoupení z EU nezdůrazňovala. Petr Hannig její název pro účely různých voleb takticky měnil, vždy ale v názvu byli „Rozumní“ a tato značka byla na politickém trhu zavedená. Rozumní měli několik mandátů v komunálních volbách a zasedali v několika obecních zastupitelstvích.

V posledních letech jsme několik voleb (do Poslanecké sněmovny, do Europarlamentu) spolupracovali a pokoušeli se sjednotit vlasteneckou scénu. Poslední velký pokus (byť se ho nepodařilo přetavit do volebního úspěchu) bylo spojení vlasteneckých sil před Evropskými volbami 2024 (i včetně toho „Hannigova“ Sládka). Petr Hannig na tom měl vždy velkou zásluhu – pro svůj nadhled, zkušenosti dané stářím a politickou praxí byl vnímám jako jednotící prvek, který pomáhal překonávat osobní rozpory mezi jinak spíše rozhádanými vlasteneckými stranami.

V roce 2017 jsme spolu s Rozumnými kandidovali do Poslanecké sněmovny. Podle průzkumů se naše „koalice“ Rozumní a ND objevovala na 12. místě a její zástupce měl být pozván do velkých debat v ČT, jako tomu bylo v předchozích letech (tehdy ČT zvala prvních dvanáct lídrů). Kdyby byl Hannig na obrazovkách spolu s dalšími předsedy parlamentních stran, mohl výsledek dopadnout jinak. V ČT ale bylo rozhodnuto – Rozumní a ND nesmějí uspět, proto pozvali do superdebat jen prvních deset nejúspěšnějších. Stejně tak to ČT udělala o dva roky později při volbách do EP – tam pozvala lídrů dokonce jen devět, aby tam nemusela zvát mne. Nutno ale dodat, že Petr Hannig sám byl do televize zván bez problémů – sice jen do Politického spektra, ale byl tam pravidelným hostem. Možná, že kdybychom se s ním politicky nespojili, byl by úspěšnější. Pravda také je, že nejlepších výsledků získala Národní demokracie právě ve spojení s Rozumnými, nějakých 0,8 procent. Petr Hannig toho ale nikdy nelitoval a i přes mé soudy a mediální dehonestaci se mne opakovaně zastával, pravidelně mne také chodil podpořit na má soudní stání. Byl jsem mu za tuto podporu velmi vděčný a vážím si jí dosud. Petr Hannig nemusel vždy souhlasit s mými názory, ale bil se za to, abych je mohl říkat. Byl vskutku ctitelem svobody slova (v tom americkém slova smyslu, tedy svoboda slova bez jakýchkoli omezení).

Samostatnou kapitolou byla jeho kandidatura na prezidenta, kterou si užíval a měl z toho prostoru, který v médiích dostal, upřímnou radost. Způsob, jakým si tuto možnost vydobyl, byl pro něj příznačný. Jak jsem už poznamenal, pár měsíců před prezidentskými volbami neuspěla naše „koalice“ ve volbách do Poslanecké sněmovny (skončili jsme skutečně dvanáctí z jednatřiceti, což nebylo málo, ale na vstup do PS PČR to nestačilo). Pro někoho by to byl důvod k zklamání a rezignaci. Ne tak pro Petra Hanniga. Už ve chvíli, kdy volební čísla ve studiu ukázala, že jsme nevyhráli, oblékl kabát a vyrazil z naší restaurace, kde jsme volební výsledky sledovali, shánět hlasy pro prezidentskou kandidaturu. Ten samý večer.

Sehnat padesát tisíc podpisů bez placených brigádníků za tak krátký čas byl nemožný úkol a média často neopomněla dodat, že Hannig tento potřebný počet podpisů pro prezidentskou kandidaturu nezískal. On se ale nenechal odradit žádnou překážkou a vždy našel řešení. I na prezidentskou volbu šel „od lesa“ – už měl přislíbeno několik hlasů končících poslanců a senátorů (tehdy to ještě bylo možné, dnes už ne) a ještě asi polovina mu jich chyběla. S některými se telefonicky domluvil a přišel si pro podpis, některé dokonce v poslední fázi (poslední dny před podáním kandidátky) odchytával přímo před Sněmovnou nebo před budovou Senátu. Nebylo to nic proti ničemu – kdo mu podpis nechtěl dát, nedal mu ho. Jako známé tváři, navíc s rozumnými politickými názory, ale nakonec nejeden senátor a poslanec podpis věnoval. Hannigovi se tak podařilo skutečně získat potřebný počet hlasů (a nějaké i navíc, pro jistotu) a mohl se tak zúčastnit prezidentské volby. Byla to pro něj velká věc a pro mne také – prožíval jsem tu radost s ním. Jako kultivoval politickou scénu celý svůj život, kultivoval i politické debaty v této prezidentské volbě. A jako jediný se nenavážel do tehdejší hlavy státu, Miloše Zemana. Když z prvního kola vypadl, dokonce ho (zase jako jediný) veřejně podpořil. Byl to zkrátka bojovník, ničím se nenechal odradit a zkoušel to zas a znovu – přikládal jsem to jeho povaze Kozoroha, což mi bylo blízké, protože jsem rovněž v tomto znamení, a tak jsem jeho zarputilosti rozuměl.

Petr Hannig vždy držel slovo. Na čemkoli jsme se domluvili, platilo. Myslím, že jsme nakonec nikdy nepodepsali žádný papír, protože nebylo třeba. Důvěřovali jsme si. Jeho slovo bylo pevné, bylo to slovo muže. Poznal jsem ho rovněž jako člověka neobyčejně pracovitého, svědomitého, pečlivého až pedantického co se politických technikálií týče (při sestavování kandidátek, při předkládání potřebných zpráv nad politickými stranami dozorujícímu Úřadu apod.). Naučil mne mnoho věcí, předal mi mnoho zkušeností. Ve svých politických věcech měl pořádek, vše muselo sedět do poslední čárky. A pracovitý byl nejen nad papíry – byl schopen jezdit po celé republice, odevzdávat kandidátky ve všech krajích sám osobně, získávat podpisy lidí, co za jeho stranu či naši koalici kandidovali a roznášet letáky, i kdyby to bylo na druhém konci republiky. Moc rád a moc dobře řídil, nedělalo mu problém okamžitě vzít auto a jet kamkoli pro jakýkoli podpis, rozdávat tam letáky či se procházet po městě. Bavilo ho, když ho jeho fanynky poznávaly a on se s nimi mohl dávat na ulici do řeči. Několik takových cest po republice jsme s ním zažil a byly výborné. Celou cestu v autě jsme povídali, on vzpomínal, vyprávěl apod. Pak jsme roznášeli letáky, navštívili jeho známé kandidáty nebo moje známé a ještě večer, když už se šeřilo, chodili panelák od paneláku a strkali letáky do schránek. Který politik tohle dělal? Nemluvě o pozvání na různé akce, besedy či pěvecká vystoupení (TV Šlágr apod.) – ty miloval ještě více. Vzpomínám, že jednou mi dokonce volal z mého rodného Borohrádku ve východních Čechách – prý tudy projíždí a že by prý rád poznal mé rodiče. Bohužel zrovna nebyli doma, takže k setkání nedošlo – bylo to ale od něj milé. Je mi jasné, že by na mne před nimi pěl samou chválu, on už byl takový. Nevím, jak se choval coby kapelník mezi svými hudebníky, ale já v politice ho poznal jako člověka, který neustále chválil, povzbuzoval, snažil se v lidech najít to dobré a rozvíjet to. Takto dokonce před posledními volbami pomáhal politické konkurentce s hlasovými cvičeními, dával jí soukromé lekce – aby neskřehotala a před lidmi mluvila lépe a profesionálněji.

Prožil jsem tak s ním za tu dobu od roku 2017, kdy jsme začali politicky spolupracovat (ačkoli jsme se poprvé setkali už v roce 2014 a už tehdy to bylo přátelské setkání), desítky hodin a mnoho zážitků. A kdo měl možnost ho takto zblízka poznat, musel ho mít rád. Já měl Petra Hanniga rád moc, vážil jsem si jeho podpory a našeho přátelství, měl jsem možnost poznat jeho rodinu (a on zase mou), mým dětem nosil vždy nějakou pozornost, mnohokrát mi v mnoha věcech pomohl (například svými kontakty apod.). Já se mu to zase snažil oplácet pomocí s jeho webovými stránkami apod. Vzájemně jsme si připomínali naše povinnosti vůči Úřadu pro dohled nad politickými stranami, aby naše strany měly vše včas odevzdáno a nedostaly pokutu. Většinou to byl on, kdo měl vše první hotovo a odevzdáno a připomínal mi, abych udělal to samé. Měl jsem radost, že jsem ho jednou mohl „nachytat“, když pro mnohé jiné povinnosti na jednu věc zapomněl a já mu ji vskutku mohl připomenout, aby lhůtu neprošvihl – za což byl rád. A já byl rád, že byl rád.

V jeho osobě jsem ztratil nejen politického spojence, ale i přítele a kamaráda. Neměli jsme na vše stejné názory (třeba na covid), ale v zásadě jsme se vždy na většině věcí shodli. A neoficiálně, mezi čtyřma očima, mne nejednou překvapil – některé názory si totiž nechával pro sebe. Vždy jsem si ho za jeho upřímnost a politické postoje vážil a bylo pro mne ctí, že souhlasil s přijetím čestného členství v Národní demokracii.

Miloval jsem jeho historky – jak se setkal s Gagarinem, jak pařil na párty s členem kapely Beatles Ringo Starrem, jak si povídal s Marine Le Penovou apod. Po společných koaličních schůzích mi vždy navrhl, že si půjdeme ještě na jedno sednout. Dali jsme pivo dvě a nějakého toho panáčka a zajímavě si povídali. Na tyhle závěry jsem se těšil. Jednou mi takto prozradil věc, kterou nikomu neříkal, ale chtěl, abych ji věděl (týkala se něčeho, co se mu jednou stalo). Často mi sliboval, že mi to „jednou řekne“. Já jsem shodou okolností tušil, čeho se to asi týká, ale neznal jsem podrobnosti. Těsně před evropskými volbami, když jsme zase po schůzi seděli sami dva u piva, to zase jednou nadhodil – ale opět: někdy příště vám to řeknu, teď ještě ne. Ne, řeknete mi to dnes, pane předsedo, já stejně tuším, čeho se to asi týká, dovolil jsem si nesouhlasit. Přikývl a vyprávěl mi jeden svůj příběh. Jsem rád, že jsem ho slyšel, protože jsem ještě o něco lépe pochopil, proč mi tolik rozuměl. A moc jsem si té důvěry vážil. Myslím, že to bylo naše poslední setkání – na další vystoupení naší „koalice“ se už nemohl dostavit, jsa upoután na lůžko.

Jako nadaného hudebníka a skladatele písní ho také myslím poměrně dost trápilo, že rádia nehrála jeho písně – kvůli jeho politickému angažmá, protože by se prý mohlo jednat o nepřímou podporu. Nebylo tomu tak jen před volbami, ale vlastně stále – téměř celou dobu od chvíle, kdy se začal v politice angažovat. Ke konci života na to ale vyzrál – skládal písně pod pseudonymem a jak bylo jeho zvykem, dál objevoval talentované zpěvačky, které jeho texty zpívaly. Pro jednu z nich složil píseň, která pak byla velmi úspěšná v různých hitparádách. Měl z toho až dětskou radost, když mi to oznamoval – zase hrajou moji písničku a je v hitparádách nahoře, pane předsedo. Já to nechápal – jak to může brát jako zadostiučinění, vždyť i nadále platilo, že by nic pod jeho jménem nezahráli. A že to hrají, protože je pod textem podepsán jako někdo jiný, přece neznamená, že je převezl. Ale měl pravdu. Převezl je. Znovu dokázal, že jeho písně jsou dobré a že je nehrají jen kvůli „cenzuře“. A z toho měl obrovskou radost – že zase složil píseň, která byla úspěšná.

Vzpomínám si také na jeden z našich posledních telefonátů – opět mi volal nadšený, s dobrou náladou – jako ostatně vždy, když ho potěšilo něco, co bylo z hlediska našeho politického snažení důležité. Pane předsedo (tak jsme se vzájemně oslovovali), kupte si Blesk, je tam o mně velký článek na celou dvoustranu. Kupte si ho pro sebe a pro přátele, kladl mi na srdce. Měl jsem radost, že má radost, ale onen výtisk novin se mi bohužel ten den už sehnat nepodařilo a dodnes mne to mrzí, že ho nemám. Pár týdnů na to jsem se dozvěděl, že měl mozkovou příhodu a už jsme se od té doby nikdy nemohli vidět.

Petr Hannig mi bude chybět, jako mi chyběl už několik posledních měsíců. Chybět bude ale i na české politické scéně, kde svým zdravým rozumem byl protiváhou zrádcovství, chamtivosti, zbabělosti a poklonkování cizině.

Pane předsedo, odpočívejte v pokoji.