Podle tradice, i když ne dokumentačně podložené, proniklo zednářství do Ruska už za panování cara Petra I. (1689-1725). V každém případě některé carovy reformy byly ke škodě pravoslavné církve. Dcera Petra I., carevna Alžběta, měla sice kladný postoj ke křesťanským hodnotám, ale za její vlády během sedmileté války (1756-1763) v čele ruského vojska působili zednáři Apraksin a Fermor. Ti válku proti zednářskému králi Friedrichu II. vedli pasivně a nerozhodně, takže Rusko v ní nemělo úspěch. Za vlády Kateřiny II. (1762-1796), která se stala carevnou díky zednářské podpoře a která měla kontakty s Voltairem a Diderotem, mělo zednářství značný vliv. Klášterům byl zabaven majetek, ačkoli příjmy z něj pro státní pokladnu byly málo významné. To vedlo k zániku čtyř pětin ruských klášterů, k zastavení výstavby chrámů a církevních škol. Do čela Sv. Synody, vrcholného orgánu pravoslavné církve v Rusku, vytvořeného Petrem I., se v letech 1763-1768 dostal svobodný zednář Melissino, který se snažil oslabit pravoslavnou církev takovými návrhy, jako připuštěním ženatých mužů mezi biskupy apod. Do zednářských řad vstoupila významná šlechta a značná část státních úředníků. V roce 1773 v Rusku vypuklo rozsáhlé lidové povstání pod vedením Pugačova. To mělo kromě hospodářských příčin i náboženské pohnutky. Jeho heslem bylo „svoboda pravoslavné víře“. Povstání porazila vojska v čele s horlivými zednáři Paninem, Bibikovem a Michelsenem.¹ Krvavé zúčtování s povstalci nevyvolalo v lóžích žádný odpor.² Lóže v Rusku vedli cizinci a jejich činnost sloužila cizím zájmům. Například pomohli vybudovat vojenské loďstvo, ale to mělo bojovat za zájmy Anglie.³ Revoluce ve Francii otevřela Kateřině II. oči, a tak roku 1792 přikázala zastavit zednářskou činnost, nicméně zednářství i nadále působilo tajně.

V roce 1796 se carem stal svobodný zednář Pavel I., který však v roce 1797 zednářství zakázal.⁴ V roce 1801 ho zavraždili zednářští spiklenci.⁵ Rozhodující úlohu v tomto zločinu sehrála Anglie, která tehdy byla poslušným nástrojem zednářství. Anglie spiknutí podnítila a financovala. Vedoucím spiknutí byl anglický velvyslanec v Rusku.⁶ Mezi vykonavateli převratu měli hlavní roli domácí zednáři: vicekancléř Panin, admirál Ribbas, hrabě Palen, velitelé pluků Talyzin, Uvarov a další. Zednářské funkcionáře v Rusku tehdy odvolávalo jejich anonymní vedení v Anglii.⁷ Pavlovým nástupcem se stal jeho syn, svobodný zednář Alexander I.,⁸ vychovaný zednářem Laharpeem. Car roku 1804 zrušil zákaz zednářství,⁹ ale jeho zpovědník Fotij, zednářské vraždy, povstání v roce 1820, výstrahy rakouského ministra Metternicha a hraběte Haugwitze – to vše nakonec změnilo jeho postoj a v letech 1821-1822 zednářství zakázal. V roce 1825 zednáři cara otrávili.¹⁰ Po jeho smrti v prosinci toho roku důstojničtí spiklenci, nazývaní děkabristé (od slova dekabr – prosinec) , rozkazy i lží vyvolali v Petrohradě vojenské povstání. Chtěli prosadit mnohé zásady, které později uskutečnili komunisté: od boje proti církvi po mnohonásobné zvýšení stavu policie.¹¹ Všichni vůdcové děkabristů a možná i všichni děkabristé byli svobodnými zednáři.¹² V případě úspěchu byli ochotni toto povstání podpořit i další zednáři ve vysokých funkcích. Vzpoura, kterou však veřejnost nepodpořila, byla poražena. Objasnit ji měla vyšetřující komise, jejíž členy byli zednáři Adelberg, Benkendorf, Borovkov, Goleniščev-Kutuzov, Golicyn. Proto celý její rozsah nebyl objasněn. Zednáři se rovněž stali členy soudu nad povstalci, včetně jeho předsedy Speranského, který sám byl účastníkem spiknutí. Soud jako hlavního viníka označil Pestela, neboť při organizování povstání jako zednář vysokého stupně nebyl úspěšný v plnění zednářských příkazů.¹³

Alexandrův nástupce Mikuláš I. v roce 1826 zákaz zednářství ještě důrazněji potvrdil. Zákaz zednářství oslabil, ale nezničil. Část jeho členů se nadále setkávala, přijímali se noví členové v Rusku nebo během pobytu v zahraničí. Ti, kteří se zdržovali ve Francii delší dobu, mohli být členy lóží s ruštinou jako jazykem a s podporou Velkého Orientu Francie.¹⁴

Zednáři se i nadále dostávali do významných státních funkcí, ve kterých sloužili cizím zájmům.¹⁵ Například Krymskou válku vedl hlavní ruský velitel, svobodný zednář Menšikov, tak, aby Rusko nemělo úspěch,¹⁶ a tak válka skončila jeho porážkou. Během panování liberálního cara Alexandra II. (1855- 1881) se poměry pro zednářství zlepšily. Alexandr měl zednářské vychovatele, například zednáře vysokého stupně Žukovského,¹⁷ a jako korunní princ vstoupil do lóže v Anglii.¹⁸ K zednářům patřili ministři vnitra na začátku i konci jeho panování: S. Lanskoj¹⁹ a M. Loris-Melikov.²⁰ K nim patřil i oslavovaný spisovatel L. N. Tolstoj,²¹ který sehrál významnou roli v morálním rozkladu ruské společnosti svými zednářskými názory, hlavně svými filozofickými díly. Proto byl vyloučen z pravoslavné církve.²²

Ještě příznivější poměry pro zednářství nastaly po nástupu cara Mikuláše II. v roce 1894. Přestože zákaz zednářství zrušen nebyl, začalo působit veřejně, obvykle bez překážek vydávalo svůj tisk. Sám Mikuláš byl zpočátku jeho členem. Carský pár měl blízký vztah k zahraničním zednářům Philippeovi a Papusovi, vůdci okultistické zednářské organizace martinistů, autorovi mnoha knih o magii, okultismu a zednářství. Philippe a Papus zakládali lóže v Rusku, jednu z nich i při carském dvoře. Někteří carovi příbuzní, velkoknížata, se výrazně zapojili do zednářské činnosti,²³ což z nitra oslabovalo křesťanskou monarchii. V lóžích, zejména s politickým zaměřením, vládl výrazný opoziční duch proti státnímu zřízení v Rusku. Někteří zednáři poskytovali bezplatnou právní pomoc protivládním teroristům, např. advokát Maľantovič obhajoval komunisty Vorovského a Zalomova. Velmi významnou pomocí byla finanční pomoc zednářů revolucionářům, kterou dostávali i komunisté.²⁴ Do boje proti ruské vládě se zapojovali i zahraniční zednáři, například revoluci začátkem dvacátého století materiálně podporovali zednáři ze Švédska.²⁵ Socialisté a revolucionáři nejenže získávali všestrannou podporu lóží, ale také se ochotně stávali jejich členy, především jejich vůdcové: Savinkov, Avksentiev, Kerenskij, Burcev, Zinovjev, Radek, Sverdlov, Čajkovskij, Lenin, Trockij, Struve²⁶ atd. Podle zednáře Kandaurova bylo zednářů z Ruska, budoucích komunistů, během emigrace ve Švýcarsku tolik, že zaplnili tamní lóže.²⁷

Značnou snahu věnovali zednáři zdiskreditování cara. Na to využili i nepokojů v Petrohradě dne 22. ledna 1905, které si vyžádaly přes sto obětí. Tehdy šel kněz Gapon v doprovodu četných dělníků předložit carovi petici ne se zaměstnaneckými, ale s politickými požadavky, například požadavkem zavedení ústavy, uskutečnění pozemkové reformy a odluky církve od státu. Petici podnítili a její obsah sestavili zednáři – publicistka Kuskovová a její manžel Prokopovič, později ministr prozatímní vlády. Přitom vůdci pochodu věděli, že car se v daném místě nenachází. O cílech pochodu a jeho politických požadavcích neměla většina dělníků přesnou představu. Část jeho účastníků nesla červené prapory, byla revolučně naladěná, přičemž prorazila několik řad policie. Zástupy násilně rozehnala vojska, o jejichž nasazení rozhodla porada za účasti náměstka ministra vnitra zednáře Lopuchina, úzce spolupracujícího s revolucionáři. Tragédie zneužili nepřátelé křesťanské monarchie, s obrovským propagačním úsilím počet obětí mnohonásobně zveličili a svalovali vinu na cara, který s událostmi neměl nic společného.²⁸ Je docela pravděpodobné, že šlo o předem naplánovanou zednářskou akci.

Začátkem roku 1909 navštívila skupina několika ruských zednářů, v čele s velmistrem Marguliesem, Istanbul, aby se naučila technice úspěšného státního převratu, který zednáři Turecka uskutečnili krátce předtím.²⁹ Podle veřejného vyjádření zednáře Beklemiševa působilo začátkem dvacátého století zednářstvo už dávno proti Rusku nepřátelsky. Rusové, kteří do něj vstupovali, se chtě nechtě stávali nástrojem zahraničního působení. Do mnoha důležitých funkcí byli zednáři jmenováni kvůli zvláštním zájmům, mnohé události v Rusku zednáři připravili nebo směřovali. Například ještě před rusko-japonskou válkou v roce 1904-1905 se systémem jmenování do funkcí dezorganizovalo ruské vojenské vedení. Beklemišev zároveň výstižně konstatoval, že v dané době v Rusku probíhá zhruba to, co ve Francii v období revoluce koncem osmnáctého století: vládnoucí vrstvy jsou přitahovány k zednářství, které směřuje k svržení autorit a k násilným převratům.³⁰

V duchu Beklemiševových slov jednal například svobodný zednář Džunkovskij, moskevský gubernátor, který se choval pasivně během revoluce v roce 1905.³¹ Později jako náměstek ministra vnitra v roce 1913 zrušil oblastní oddělení politické policie a zároveň tajný dozor ve vojsku, čímž výrazně snížil informovanost státních bezpečnostních orgánů v boji proti revoluční činnosti. Také se podílel na pomlouvačné kampani proti carevně.³² Zednář ministr Sazonov³³ zase napomohl vzniku první světové války a pro Rusko zkázonosnému zatažení do ní tím, že v rozporu s carovým nařízením uskutečnit jen částečnou mobilizaci (proti Rakousko-Uhersku) dal pokyn ke všeobecné mobilizaci.³⁴ To Německo prohlásilo za své ohrožení a sloužilo mu to za záminku vypovědět válku Rusku.

Beklemiševova slova se naplnila zednářským převratem v Rusku. Utrpení spojené s první světovou válkou a vojenské neúspěchy Ruska revoluční propaganda demagogicky využívala k vyvolání nespokojenosti s carským režimem. Rozšiřovala se rozsáhlá pomlouvačná literatura, která měla původ v zednářských dílnách. Byla namířena i proti carevně, čímž se opakovala tatáž taktika, jaká byla úspěšně použita před revolucemi ve Francii v roce 1789 a v Portugalsku v roce 1910. Lživost této kampaně byla dokázána vyšetřováním po pádu carského režimu.³⁵ Probíhal intenzivní, silně zakonspirovaný nábor do politicky orientovaných lóží, spojený s pokusy svrhnout cara. Tyto lóže se nejvíce soustředily do Velkého Orientu národů Ruska a měly asi čtyři sta členů.³⁶ Pro usnadnění podvratných záměrů byla vytvořena zvláštní vojenská lóže, jejímž členem byl i náčelník generálního štábu Alexejev.³⁷ Rovněž pro účinnější působení poslanců-zednářů z různých politických stran byla založena zvláštní lóže v parlamentu, v níž bylo asi čtyřicet poslanců, asi desetina jeho členů. Existovaly i jiné velkolóže, např. Velká lóže Ukrajiny, jejímž členem byl pozdější předseda ukrajinské vlády Petľura.³⁸

Zpočátku byly snahy o převrat neúspěšné. Úspěchu bylo dosaženo až téměř na poslední chvíli, začátkem roku 1917. Poměr sil mezi Ruskem a Německem, které mělo dosud vojenskou převahu, se začal měnit a válka mohla skončit rychlým vítězstvím Ruska, a tím i upevněním carského režimu. Jako později konstatoval přední svobodný zednář Miľukov, vůdce strany kadetů, předrevoluční poslanec a porevoluční ministr: „Věděli jsme, že na jaře se očekávala vítězství ruské armády. V tom případě by prestiž a očekávání cara mezi lidmi opět byli natolik silné a živé, že by všechna naše úsilí rozhoupat a povalit trůn samovládce byla marná. Proto bylo nutné přistoupit k co nejrychlejšímu revolučnímu výbuchu, aby se předešlo tomuto nebezpečí.“³⁹ Rovněž zednář Kandaurov dodatečně napsal: „Před únorovou revolucí Nejvyšší rada přikázala lóžím sestavit seznam osob, vhodných do nové správy a pro případ lidových nepokojů určit shromažďovací střediska v Petrohradě pro členy lóží. Vše se přesně splnilo a revoluční hnutí bez vědomí vedených, vedli ve značné míře členové lóží nebo jejich sympatizanté.“⁴⁰ Převrat se uskutečnil v březnu 1917. O době jeho konání mluvil tři měsíce předtím před svými kolegy svobodný zednář Nolde, vedoucí oddělení na ministerstvu zahraničních věcí.⁴¹ Převrat začal krátce po tom, kdy car odcestoval z hlavního města Petrohradu do sídla hlavního vojenského velení v Mahiľove. Podobně jako ve Francii v osmnáctém století, i v Petrohradě byla nespokojenost vyvolána nedostatkem chleba. Přitom v jeho skladech bylo dost mouky. Její zásoby i bez neustálého dovozu stačily na dvaadvacet dní při denním přídělu chleba 900 gramů na osobu.⁴² Příděl byl značně vyšší než v jiných státech válku vedoucích – v Rusku bylo zkrátka potravin dost.

Vojáci z petrohradské posádky, kteří měli potlačit demonstrace, byli záměrně uvedeni do takového stavu, aby byli málo disciplinovaní. Příkaz cara o nahrazení těchto vojáků spolehlivými jednotkami z fronty, však nesplnil náčelník štábu hlavního velitele, generál Gurko,⁴³ svobodný zednář.⁴⁴ Vojáci se postupně začali přidávat na stranu demonstrantů nebo zůstali neutrální. Vzpouru započali vojáci Pavlovského pluku, které předtím velkoknížata, knížata, příslušníci pozemkové a finanční šlechty propagandisticky zpracovali proti režimu.⁴⁵ Aby se vojenské jednotky nedaly použít k potlačení vzpoury, nevojenští revolucionáři jejich disciplínu záměrně rozvrátili tzv. rozkazem č. 1, který byl namířen proti základům jakékoliv armády, například zavedením volitelnosti velitelů. Zveřejnil ho svobodný zednář N. D. Sokolov, tajemník Vrchní zednářské rady a zároveň tajemník nově vzniklého Prozatímního výkonného výboru Petrohradské rady dělnických poslanců. Všichni tři členové tohoto výboru byli zednáři, ani jeden z nich nebyl dělník. Tento výbor, spolu se skupinou členů parlamentu, začal dodávat vzpouře politický rozměr a jistou organizovanost. Vzbouření vojáci ovládli Petrohrad, avšak byli málo disciplinovaní a navzdory své četnosti nepředstavovali výraznou vojenskou sílu. Podle slov jednoho z představitelů vzpoury, zednáře Bublikova, by se dala potlačit jednou spolehlivou divizí z fronty. Car přikázal na její potlačení použít přes šest disciplinovaných divizí z fronty, protože bylo zřejmé, že v době války vzpoura může mít pro Rusko katastrofální následky. Sám chtěl řídit potlačení vzpoury, a proto se chtěl vlakem vrátit z Mahiľova do Petrohradu. Avšak revoluční komisař Bublikov, řídící ministerstvo spojů, dosáhl lživými zprávami o přítomnosti vzbouřenců na trati toho, že car krátce před příchodem do Petrohradu obrátil svůj vlak do Pskova, který byl sídlem generála-zednáře Ruzského, velitele Severní fronty. Ruzskij nejenže odmítl splnit příkaz k přesun jednotek na potlačení vzpoury, ale izoloval cara v Pskově, podle plánu, který připravil svobodný zednář Gučkov a na cara vykonával nátlak, aby se vzdal trůnu. Podobný nátlak činili na cara i Alexejev a Gučkov. Mikuláš II., zklamaný postojem svého okolí, výstižně konstatoval, že kolem něj je jen zrada, zbabělost a klam,⁴⁶ ale zřejmě netušil, že tyto neduhy mají základ v zednářském spiknutí.

Možná hlavně z toho důvodu, aby uklidnil situaci a Rusko nebylo v dané válce poraženo, odstoupil. Tím zednářský převrat zvítězil nejen v Petrohradě, ale i v celém Rusku. Odstoupením cara se v Rusku ukončila i monarchie, přestože si to lid nepřál. Následně vznikla jedenáctičlenná prozatímní vláda pod vedením G. J. Ľvova, složená výhradně ze zednářů.⁴⁷ Vznikla přibližně v takovém složení, v jakém byla naznačena již 13. srpna 1915 v novinách Utro Rossiji, patřících zednáři Rjabušinskému. První předseda prozatímní vlády, svobodný zednář Ľvov, byl do této funkce navržen již 16. dubna 1916 na tajné poradě jisté skupiny zednářů, na které se ještě jednou hodnotil seznam kandidátů na ministry zveřejněný v těchto novinách.⁴⁸ I na místní úrovni se po převratu do předních funkcí přednostně dosazovali členové lóží.⁴⁹

Prozatímní vládu v průběhu osmi měsíců vystřídaly další tři dočasné vlády, v nichž pouze jeden člen nebyl zednářem.⁵⁰ Tyto vlády rozvrátily Rusko. Proto, stejně jako i pro vstřícné kroky vůči komunistům, učiněné zejména posledním předsedou vlády, zednářem Kerenským, se koncem roku 1917 prakticky bez boje ujal moci komunistický režim. Tím se naplnilo varování papeže Lva XIII., že zednáři prorážejí cestu komunistům. Nastolení komunistického režimu nevzniklo v důsledku vzpoury chudých, ale v důsledku tajného spiknutí bohatých.

Po vytvoření komunistické vlády se vícero zednářů angažovalo v různých dodatečně vzniklých nekomunistických vládách v okrajových oblastech Ruska. Tvořili v nich asi dvě třetiny členů. Například v první takové významné vládě v Ufě jich bylo z třinácti členů hned jedenáct, včetně předsedy Avksentieva.⁵¹ Zednářští členové těchto vlád však měli spíše blíže ke komunistům než ke křesťanské monarchii. Obdobně se chovali i přední zahraniční zednářští politici. I díky jejich poměrně malé pomoci protikomunistickému odboji se komunisté udrželi u moci.⁵² Komunistický režim upevnila vydatnou pomocí při vybudování průmyslu v zničené zemi vlivná americká zednářská lóže Skull and Bones,⁵³ ačkoli se tento režim postavil k zednářství odmítavě.

Zednáři měli značný význam mezi ruskou emigrací, zpočátku se pod jejich vlivem nacházel téměř celý emigrantský tisk. Rovněž se nacházeli přinejmenším zpočátku mezi významnými představiteli komunistického režimu, například mezi nimi byli i členové vlády Krasin, Petrovskij, Sereda, Skvorcov-Stepanov,⁵⁴ i když není jisté, zda nadále pokračovali v zednářské činnosti. V padesátých letech dvacátého století zednářka Kuskovová, žijící v emigraci, odmítla poskytnout profesorovi Pervušinovi seznam ruských zednářů kvůli objasnění dějin s odůvodněním, že by tím ohrozila jejich životy, protože v SSSR zůstali i v nejvyšších komunistických kruzích. V SSSR údajně probíhal tajný nábor do zednářství. Seznam jeho údajných členů v padesátých letech byl publikován v knize Zednářství ve světě a v Turecku, vydané roku 1976 v Istanbulu. V roce 1980 byl publikován jejich údajný aktuální seznam v knize Zednářství v současném světě, vydané v tehdejším východním Německu.⁵⁵

Na sklonku komunistického režimu došlo k opětovnému rozvoj zednářství. Od konce roku 1988 se v SSSR začaly zakládat první lóže B’nai B’rith, později i lóže jiných systémů. Propagandu jim dělala i rozhlasová stanice Svoboda, patřící USA, která ve svém vysílání do Ruska v březnu 1991 zveřejnila adresu v Paříži, kam se mohli přihlásit zájemci o vstup do zednářského řádu. K pádu komunistické diktatury nejen v SSSR, ale i ve východní Evropě, výrazně přispěl Michail Gorbačov, poslední vůdce komunistické strany v SSSR a jeho jediný prezident. O jeho údajném členství v zednářství psal už před zánikem komunistického systému německý časopis Mehr Licht dne 1. února 1988.⁵⁶

Po zániku tohoto systému byl Gorbačov spolu s generálním tajemníkem OSN Kofi Annanem a s jeho předchůdcem Robertem Mullerem jedním ze zakladatelů nového Náboženství světové jednoty, které bylo vyhlášeno na velkém shromáždění v Pittsburghu ve dnech 28.-31. srpna 2000. Hlavním cílem tohoto náboženství je odstranění katolické církve.⁵⁷

knihu si můžete objednat zde