Jan Zeman: Covid-19 v ČR: Absolutní empirická demografie

Nyní jsem v základních rysech dokončil další dílčí projekt v rámci svého dlouhodobého zkoumání dat kolem koronaviru, kterým tentokrát bylo uspořádání velmi rozsáhlých dat (N=1307377 – tj. o 629362 mužů a 678015 žen s údajně pozitivním výsledkem testu na SARS-CoV-2 do 7.3.2021 – z nichž jsem nicméně vyřadil 3 případy mužů a 5 případů žen s uváděným věkem nad 107 let – i dokonce ve dvou případech údajně z Brna údajně 120! let – neboť osoby v takovém věku v populaci ČR celkem naprosto nepochybně nežijí – a samotný fakt, že jsou soustavně již po měsíce uváděny v oficiální statistice osob údajně nakažených SARS-CoV-2 ministerstva zdravotnictví tak nějak jako příslovečná třešnička na dortu ukazují vysloveně zoufalou úroveň „kvality“ covidových dat ministerstva zdravotnictví…) a vizualizace absolutní empirické demografie dané epidemie v ČR z oficiálních dat k 7. 3. 2021.

Níže tedy uvádím jeho předběžné výsledky a dovoluji si k tomu připojit několik poznámek.

Nejprve tedy zcela obecná demografie ČR:

– V Grafu 1 můžete vidět to, čemu se jinak říká „populační strom“ (zobrazený ale v prostém grafu jako procenta osob daného pohlaví celkově v daném věku z celkové populace ČR) k 31. 12. 2019 podle oficiálních dat ČSÚ.

Můžete si všimnout, že až přibližně do věku 57 let bylo procento mužů v daném věku konzistentně vyšší než procento žen v daném věku. Ve vyšším věku se pak poměry obrací.

– V Grafu 2 si nicméně můžete všimnout, že celkové kumulativní procento mužů v populaci bylo vyšší než procento žen v ní až do věku 78 let, ve kterém se poměr mužů a žen v populaci vyrovnává a dále ve věku vyšším bylo naopak v populaci již stále více žen. To se pak významně projevuje i v demografii dané epidemie, zasahující nejvíce právě věkovou skupinu seniorů.

– Graf 3 pak zobrazuje, kolik procent z dané celkové populace mužů a žen (a obou pohlaví) v daném věku mělo podle oficiálních dat ministerstva zdravotnictví k 13. 3. 2021 (z nichž jsou do mé analýzy zahrnuty jen případy do 7.3.2021 včetně) pozitivní výsledek testu na SARS-CoV-2 (podle výsledků studií promořenosti se ale zřejmě zdaleka nejedná o všechny nakažené) a kolik procent z těchto oficiálně pozitivních později podle oficiálních dat ministerstva zdravotnictví k 7. 3. zemřelo „s covidem“.

Ministerstvo zdravotnictví k těmto zemřelým uvádí: „Počet úmrtí v souvislosti s onemocněním COVID‑19 po jednotlivých dnech zahrnuje všechna úmrtí osob, které byly pozitivně testovány na COVID‑19 (metodou PCR) bez ohledu na to, jaké byly příčiny jejich úmrtí, a k jejichž úmrtí došlo v rámci hospitalizace či mimo ni.“ (- viz červená „Legenda“ u posledního grafu zde) Je tedy naprosto zřejmé, že samo ministerstvo přiznává, že dané osoby ve statistice zemřelých „s covidem“ jsou tam uváděny jen na základě pozitivního výsledku PCR testu „na COVID-19“ (k tomu si dovoluji podotknout, že Covid-19 je onemocnění, jehož diagnózu lze stanovit pouze klinicky a žádný takový test, natož uváděný test PCR, který by jednoduše umožňoval diagnostikovat chorobu covid-19, jednoduše vůbec neexistuje) a výslovně bez ohledu na skutečné příčiny úmrtí a bez ohledu na to, zda osoby zemřely v nemocnici, či jinde (počet osob zemřelých „s covidem“ v nemocnici je znám – viz zde, stejně jako je znám i celkový počet zemřelých „s covidem“, takže počty osob zemřelých „s covidem“ mimo nemocnici lze přesně vypočítat a k onomu 7. 3. 2021 jich bylo přibližně 11,39 % ze všech zemřelých „s covidem“.)

Lze tedy mít jednoznačně za to, že počty zemřelých, jejichž hlavní příčinou smrti byla skutečně nákaza virem SARS-CoV-2 resp. skutečně nemoc covid-19, jsou nižší, dost možná velmi podstatně nižší, než uváděné počty zemřelých „s covidem“ (o to vyšší by pak byly počty nadúmrtí z jiných příčin).

Úporná snaha je takto uvádět (a to navíc i s odborně naprosto chybnou implikací nějakého, nikdy určitě neexistujícího, „testu na COVID-19“ a to i navzdory kritice z odborných kruhů) může svědčit nikoli pouze o snaze „nafukovat počty“ zemřelých a na základě takto nafouknutých čísel pak zavádět protiústavní opatření mj. dost možná za účelem obohacení vlastního či obohacení určitých třetích osob, ale může být i snahou navíc takto dále zastírat i tak jasně prokazatelnou a i tak vysloveně katastrofickou nadúmrť z jiných příčin, než je onemocnění covid-19 (dobře je to patrné z onoho srovnání s populačně podobným Švédskem – viz zde), nadúmrť možná způsobenou vládou opakovaně nařizovaným zanedbáváním lékařské péče (nejsem sice právník a bude to dost možná působit velmi radikálně, ale působí to na mě velmi silně dojmem, že by to už mohlo zakládat i skutkové podstaty zločinů usmrcení z nedbalosti – §143 odst. 3 tr. z., případně i ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky s následkem smrti – §146a odst. 5 tr.z – a případně i těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti – §147 odst. 3 tr.z. – v případě těch poškozených, které se takto, zatím, usmrtit nepodařilo, nicméně to již vedlo k vážnému ublížení na jejich zdraví).

Dle mého názoru každý, kdo – notabene z pozice vlády, a speciálně z pozice šéfa rezortu zdravotnictví – zásadně arbitrárně omezí poskytování lékařské péče a tím potažmo i právo na ochranu zdraví a lékařskou péči obyvatel ČR, musí vědět a být srozuměn s tím, že to nutně povede k závažnému poškození zdraví obyvatelstva, případně i k rozsáhlému počtu úmrtí. Což se evidentně už opravdu stalo a to navíc prokazatelně ve vysloveně katastrofické míře.

Podotýkám k tomu navíc, že věc se mi velice silně navíc jeví tak, že v případě ústavním pořádkem zaručených práv na ochranu zdraví a lékařskou péči (zaručené platným čl. 31 ústavního zák. č. 2/1993 Sb., který notabene sám přímo výslovně stanovuje, že podmínky poskytování zdravotní péče stanoví zákon – nikoli jakkoli nějaké vládní nařízení) se jedná o práva, k jejichž omezení vláda zřejmě neměla pravomoc a oprávnění, a to ani na základě krizového zákona (který ve svém §5 přímo výčtově vyjmenovává základní práva, která lze na jeho základě omezit, mezi nimiž tam ale ani právo na ochranu zdraví ani právo na lékařskou péči zjevně vůbec nijak nefigurují!) a ani na základě zákona o bezpečnosti České republiky, na jehož základě, a naposledy dost možná i s ním v rozporu, byl opakovaně vyhlašován stav ohrožení a s ním opakovaně i vládní nařízení nepochybně zásadně zasahující do práv na ochranu zdraví a lékařskou péči, způsobující tak – a to zřejmě dosud – velmi rozsáhlou diskriminaci necovidových pacientů v jejich přístupu k lékařské péči a potažmo poškození jejich zdraví a případně i smrt.

– Graf 4 pak zobrazuje takto empiricky zjištěné riziko smrti (ať už z jakýchkoliv příčin) těch, kteří měli podle oficiálních dat ministerstva zdravotnictví pozitivní výsledek testu na nákazu virem SARS-CoV-2.

Z grafu je na první pohled patrné, že riziko takové smrti jasně konzistentně exponenciálně stoupá (tak jako tomu je v obecné populaci) s věkem až cca do 87-88 let věku a je podstatně vyšší u mužů (tak jako tomu je v obecné populaci).

– Graf 5 je pak výřezem z předchozího grafu jen do věku 60-ti let. Z něj je naprosto patrné, že až do 45 let věku je toto riziko smrti nižší než 1 promile a u dětí nižší než 0,1 promile. Tj. jeden případ z 10 tisíc resp. 1 případ z tisíce, u nichž navíc zatím (ale bude to zřejmě podrobně známo z podrobných dat ČSÚ, která ale bohužel podle sdělení ČSÚ nebudou údajně publikována dříve, než 15. 11. 2021 – viz zde, opravdu by se hodilo získat tato data dříve, pokud k tomu máte nějaké páky, mohla by být prostě zmizena nebo pozměněna – už protože by členy vlády mohla implikovat jako podezřelé v opravdu extrémně závažném trestním případu a známe už „zaklekávací“ praktiky Babišova gangu…) skutečnou hlavní příčinu smrti resp. její etiologii. A uvážíme-li k tomu navíc, že počet testy potvrzených případů nákazy SARS-CoV-2, jak silně naznačují studie promořenosti, je velmi pravděpodobně jen příslovečnou „špičkou ledovce“ celkového počtu lidí, kteří se s nákazou SARS-CoV-2 již v ČR setkali, pak by toto výsledné riziko bylo dost možná ještě velmi podstatně nižší.

V tomto světle pak naprosto jasně nedávají a nikdy nedávala žádný podstatný smysl (alespoň tedy ne ve vztahu k zvládání dané epidemie) opatření typu nařízení uzavření škol (a opět, právo na vzdělání zaručené podle čl. 33 ústavního zákona č. 2/1993 Sb. naprosto nijak nefiguruje ve výčtu omezitelných práv v §5 krizového zákona), neboť je naprosto zřejmé (a je to ostatně zřejmé již z dat z jara minulého roku), že dětem i studentům vysokých škol a i převážné většině učitelů z nákazy SARS-CoV-2 evidentně nehrozí vyšší riziko onemocnění a případné smrti, než je tomu u zcela běžných sezonních viróz.

– Graf 6 je pak zobrazením celkové úmrtnosti „s covidem“ v rámci celé populace ČR podle pohlaví a věku. Graf 7 pak je opět výřezem z předchozího Grafu 6.

Z dat je naprosto patrné, že úmrtnost v daném věku v souvislosti s testy údajně potvrzenou nákazou virem SARS-CoV-2 ve vztahu k celé populaci v daném věku – i po více než roce trvání oné epidemie – je až do 45 let věku v daných věkových kategoriích vždy nižší než 0,1 promile a do 58 let věku stále nižší než 1 promile. Tj. jeden případ z 10 tisíc resp. 1 případ z tisíce – a opět se navíc jedná o případy u nichž navíc (zatím) neznáme skutečnou hlavní příčinu smrti. A uvážíme-li k tomu, že počty zemřelých „s covidem“ naprosto jistě neodráží skutečný počet osob, u nichž nákaza SARS-CoV-2 byla skutečně příčinou smrti, pak to bude naprosto jistě i podstatně méně.