Již po dobu téměř dvou let naše společenství přátel míru protestuje před Úřadem vlády proti válečnické rétorice a tragické  hospodářské politice této party neumětelů v čele tohoto státu. V létě 2023 se pak zavedlo do praxe, že každou středu po poledni se shromáždíme před vstupem do Úřadu vlády a vyzýváme tento pětidemoliční spolek k demisi.

Stejně tak jsme se potkali před Úřadem vlády ve středu 16. 4. 2025, kdy však naším hlavním bodem programu byla pieta s minutou ticha za zesnulou paní Šimůnkovou, která ukončila svůj život skokem do propasti Macocha. Při této příležitosti jsme zapálili i svíčky před Úřadem vlády jako vzpomínku na tuto odvážnou dámu.

Dovolím si říci za sebe, že docela chápu duševní pohnutky paní Šimůnkové, která nakonec ten psychický tlak nevydržela a ukončila svůj život sebevraždou a dokáži s ní souznít alespoň v té rovině, jak paní Šimůnková narazila na tu samou neprostupnou zeď v této společnosti, s jakou se já zde musím vyrovnávat již po dobu téměř 8 let.

A tou neprostupnou zdí je absolutní netečnost, a dovolím si říci i bezcharakternost politiků v této zemi a k tomu i morální deficit na straně vedoucích policejní orgánů a obecně i orgánů činných v trestním řízení. A k tomu se samozřejmě řadí i nezájem velké většiny české veřejnosti o případy, kdy je někomu v této společnosti konána nějaká křivda. Ty křivdy se dějí, ale ve společnosti přetrvává spokojený klid.

V mém případě, kdy jsem narazil já na svoji nepřekonatelnou bariéru, tak tam se jednalo jen o „obyčejných“ 14 miliard korun z peněz nás všech, kde jsem se těžko smiřoval s tím, že je to většině společnosti zde šum a fuk tato ztráta, ale v případě paní Šimůnkové se jednalo o daleko více  traumatizující případ, a to je ztráta její jediné dcery. Ale šli jsme v zásadě stejnou cestou s paní Šimůnkovou, jen ta moje cesta byla delší a prozatím ne s tragickým koncem.

Zatímco já, až jsem vyčerpal za 6 let svého snažení v případě korupční kauzy elektrárny Adularya veškeré možné legální prostředky k dosažení práva a spravedlnosti v této společnosti; a těmi prostředky byly: psal jsem politickým stranám, psal jsem poslancům Parlamentu, psal jsem prezidentu Zemanovi, psal jsem senátorům, psal jsem poslaneckým výborům, psal jsem předsedům vlády, psal jsem ministrům, psal jsem protikorupčním nadacím, psal jsem investigativním novinářům, psal jsem do televizí, psal jsem do rozhlasu, psal jsem do novin články (které nikdo nikdy nezveřejnil), navštívil jsem Nejvyšší kontrolní úřad atd., a vše toto selhalo, a tak jsem si namaloval plakát o korupci kryté touto vládou a začal jsem chodit kolem Parlamentu, kolem Úřadu vlády, kolem Ministerstva financí, kolem Ministerstva vnitra a dalších státních institucí.

A paní Šimůnková si na druhé straně zase zaplatila billboard u silnice, aby příkoří ze strany policejních orgánů uvedla do pozornosti občanů tohoto státu, a o tuto formu protestu ji někdo brutálně připravil odstraněním tohoto billboardu od silnice.

Mně zatím nikdo chodit po Praze s transparentem o korupci nezakázal, ale zase jsem si vykoledoval, že proti mně Vrchní státní zastupitelství v Praze vykonstruovalo naprosto bezprecedentně stupidní obvinění. Jen dodám, že jsem dnes již na základě tohoto obvinění nepravomocně odsouzen, přičemž z toho mého obvinění kouká zaujatost jak sedlákovi sláma z bot.

U paní Šimůnkové byla zřejmě tou poslední kapkou, kdy ten kalich hořkosti přetekl, právě odstranění jí placeného billboardu z veřejného prostoru. Co chci říci, že člověk opravdu těžko chápe, že ta nespravedlnost v této společnosti nikoho nezajímá a s tím pocitem bezmoci je těžké se vyrovnávat.

Co k tomu dodat? To, co jsem již tu naznačil, že já za smrt paní Šimůnkové nepřímo viním nulovou morální integritu řídících policejních složek a orgánů činných v trestním řízení, a samozřejmě lze přičíst k příčinám této tragické události i výrazný podíl bezzásadovosti poslanců současné vládní koalice. Ti mají v Parlamentu většinu a mají většinu ve všech výborech a podvýborech a komisích a mohou hlasováním smést ze stolu vše, co jim není po vůli. Asi nejsem daleko od pravdy, když tu uvedu, že právě ani ta parlamentní vyšetřovací komise ohledně zásahu policie při střelbě na Karlově universitě nic podstatného nepřinesla.

A samozřejmě k vině politiků a policie musím přidat i sobeckost většiny této společnosti, která, když se nejedná o jejich vlastí dítě, tak se tím zkrátka nevzrušuje.

Jen pro doložení, v jakém pobuřujícím stavu je současná česká policie, tak uvedu, že policie opět dovolila v tuto poslední středu při naší demonstraci u Úřadu vlády provokace party kolem Arménce Oganesjana proti nám. Přestože my máme oficiálně zaregistrovánu naši demonstraci před Úřadem vlády na Magistrátu města Prahy, tak policie nechá Oganesjanovu partu v počtu 5 a více lidí, aby se tato parta snažila s ukrajinskými vlajkami vmísit do naší demonstrace a tím oni provokují konflikty mezi námi a jimi. Oganesjan už měl dokonce tolik drzosti, že napadl fyzicky jednoho staršího člověka při jedné z našich akcí u Úřadu vlády.

Tato Oganesjanova pouliční bojůvka nemá na tomto místě u Úřadu vlády žádné shromáždění hlášeno, a ani by jim to Magistrát na stejném místě nepovolil.  A tyto kontroverze probíhají s opakující se pravidelností každou středu. A stačilo by jen málo, jak zabránit těmto konfliktům, a to je, požádat tu Oganesjanovu partu, aby se prokázala tím, že mají svojí demonstraci oznámenu na pražském Magistrátu. A o tento doklad je policie záměrně nikdy nepožádala, protože by tento doklad nemohli doložit a tak by se vlastně jejich provokační akce proti nám nemohla uskutečnit. A to policie nechce.

Takže je možno konstatovat, že se tyto provokace Oganesjanovy party vůči nám dějí za očividné podpory české policie. A to je ta největší bída této společnosti, že ti, co jsou odpovědni za pořádek a bezpečnost na našich ulicích, tak ti vlastně stojí na straně těch, co ten pořádek narušují.

Jednu věc tu ještě musím zmínit. Byl jsem taktéž před dvěma roky účastníkem demonstrace před Národním muzeem, kde se demonstrovalo za odstranění ukrajinské vlajky z této budovy a byl jsem při tomto protestu jedním z napadených českou policií. To, jak se podařilo (s pomocí sdělovacích prostředků) zmanipulovat pro veřejnost třem hlavním představitelům policie (ministru Rakušanovi, policejnímu prezidentovi Vondráškovi a řediteli Krajské policie Praha Matějčkovi) průběh této události u Národního muzea, kdy z útočníků udělali oběti a obráceně, to bylo skandální. Ano, prošla jim tato dezinformace, nikdo se touto událostí z novinářské obce zde nemínil zabývat, aby uvedl věci na pravou míru. Avšak Parlamentní výbor pro bezpečnost tuto událost u Národního muzea před dvěma roky se snažil řešit díky iniciativě oposičních poslanců, avšak zástupci pětikoalice v tomto výboru dokázali tuto kauzu hlasováním stáhnout z jednání tohoto výboru a návrh na vyšetření tohoto policejního zásahu u Národního muzea na GIBS zamítli. Takže, kam nemůže čert, tam strčí poslance pětikoalice.

A zrovna tuto samou trojici vinila paní Šimůnková z manipulace s informacemi a zatajováním skutečností kolem střelby na Karlově universitě. Není na čase tuto trojici donutit k převzetí zodpovědnosti za tento tragický osud paní Šimůnkové?  

Ing. Miroslav Kelnar, člen Národní demokracie