Následující zpráva mě přiměla k následující úvaze. Při dějepise nám říkali, že Britové mají velmi starou parlamentní tradici. To víte, demokracie frčela (a dle všeho frčí dál), takže to i na průmyslovce bylo hodné zmínky. Zdá se mi to, nebo jim ona tradice v praxi, k ochraně občanských svobod, či odfiltrování absurdních zákonů, je úplně na nic? Mimochodem, dnes mají v Británii všeobecné rovné volební právo. V dobách, kdy ho neměli, by spíš jejich zákonodárci takový zákon neschválili.

Určitě jste někdy slyšeli nebo četli, že „komunizmus nebyl“. Ve smyslu hotový a nepokřivený komunismus nikdy nikde nenastal. Někdy s jen myšleným, občas i vysloveným, dovětkem „dejte komunismu ještě příležitost“. Soudě dle toho, co se v Evropě a Americe děje, demokracie také nebyla. Ať mi nějaký demokrat vysvětlí, proč odmítá dát ještě šanci komunismu, když nejdelší komunistický pokus trval 74 let, zatímco (nejen) britský demokratický pokus trvá výrazně déle?

Na to by mi asi odpověděl: „protože komunistické pokusy ubližovaly lidem víc, než demokratické“. Načež já bych se ho zeptal, kde bere víru, že demokratické pokusy už neublíží lidem víc, než ubližují nyní? Vždyť další „utahování šroubů“ už je na obzoru. Či jestli je mu známá nějaká mez, za níž nemůže zákonná tyranie v demokracii zajít?

Kdyby ale demokrat odpověděl: „ovšemže, opravdová demokracie už byla, ale došlo k jejímu úpadku, zkazila se“, otevře tím zajímavou otázku. Pochopitelně demokracii může zničit vnější nepřítel hrubou silou. Kdyby ji hrubou silou zničil vnitřní nepřítel, to už by znamenalo určitou vnitřní chybu té konkrétní demokracie. Jenže Británie vojensky nekapitulovala, ani v ní neproběhl žádný násilný puč už velmi dlouho, a podobně i některé jiné demokracie. Samotná možnost zkažení opravdové demokracie, domnívám se, připouští jen tato východiska:

Buď že opravdová demokracie prochází cykly, podobně jako například ekonomie prochází cykly, a úpadek v opravdové demokracii není důvod k velkému smutku, jelikož úpadek – pokud lid nepropadne panice a nezruší demokratickou formu vládnutí – je pokaždé možné dost snesitelně přečkat, a po něm nastane další zlatý věk tak spolehlivě, jako že ráno vyjde slunce. Tuto hypotézu bych nazval „samospásná demokracie“. (Bylo by hezké, kdyby si každý demokrat, přesvědčený, že nějaký zlatý věk opravdové demokracie už byl, našel konkrétní příklad, a potom by takoví demokraté společně prodiskutovali ony příklady. :-) )

Pokud předchozí hypotéza neodpovídá skutečnosti, zbývá možnost, že opravdová demokracie, onen nepřekonatelný ideál státní vlády, to organicky, vlastními pohnutkami a silami, běžně dopracuje k paralýze. Paralýzou zde míním, že její úpadek už není napravitelný jejímy zákonnými demokratickými mechanizmy, ty naopak úpadek udržují. Dál je už věcí vkusu, co s demokracií v paralýze dělat.

Asi se najdou demokraté zastávající názor, že by se dál měl vykonávat demokratický rituál, bez odporu snášet cokoli, co posvětí demokratické instituce, a vychutnávali by tuto „temnou nirvánu demokracie“, dokud by neumřeli, nebo jim ji nějaký „ničema“ nevzal. Jiná možnost je nezákonný (a při existujících a provozovaných demokratických formalitách logicky zároveň nedemokratický) zákrok.

Zákrok by mohla být zahraniční intervence (protože ještě není globální vláda, ale jsou mocenské bloky, které navzájem soupeří), nebo vnitřní vzpoura (protože ještě není globální vláda, tak by lidé srovnávali svou perzekuci s poměry v jiných zemích, a rostla by jejich nespokojenost). Nemyslím si, že by paralyzovaná demokracie zůstala trvale konkurenceschopná, ani že by jí trvale zachraňoval stát s jiným režimem (sotva nějaký stát bude soustavně tahat z bryndy jiný, který se příčí jeho vlastní ideologii). A že by se paralyzované demokracie podpíraly navzájem, na to by musely dosáhnout globální hegemonie, aby to fungovalo.

Ve vícepolárním světě proto zákrok považuji za mnohem pravděpodobnější, než nekonečný marasmus paralyzované demokracie. To by šlo shrnout takto: „Demokracii se snadno přihodí, že se nevyhne nezákonnému zákroku“. Nezákonný zákrok přitom může učinit rovnou demokratická instituce (obvykle ho zaobalí tak, aby zamaskovala jeho nezákonnost, protože jinak kazí dojem), revolucionáři, nebo jiný stát.

Každý zákrok k vyproštění demokracie z paralýzy je v jejím vlastním rámci nezákonný (a nedemokratický), ale ne každý nezákonný zákrok poslouží vyproštění demokracie z paralýzy. Nezákonné zákroky tudíž nevyhnutelně patří k fungování demokracií, v občanské výchově se to neučí, a je to jaksi pokrytecké. Téhle hypotéze budu říkat „tajné učení demokracie“. Je to hypotéza nepříjemná tím, že otevírá cestu myšlence, do jaké míry jsou úseky demokracie mezi nedemokratickými zákroky dobré, a jestli by nakonec nebylo lepší je omezit.

Na námitku, že o možnosti postavit se na odpor přeci přímo mluví článek 23 Listiny základních práv a svobod, a ta je součástí našeho demokratického pořádku, odpovídám, že 1) v Listině jsou dost obecně formulované výjimky z jejích pravidel, a tak hloupí lidé, aby je neuměli zneužít, se ke psaní zákonů stejně nedostanou, 2) ochrana lidských práv, co Listině je, s dostatečnou pomocí může sama způsobit úpadek. Nastane-li odpor podle čl. 23 Listiny, tak moc, proti níž bude namířen, sotva někdy bude mít těžkosti ten odpor interpretovat jako protidemokratický.

Jinak je důležité si uvědomit, že s jakouž takouž přesností předpovědět, že se demokracie blíží k hranici paralýzy, nebo dokonce ještě dobu po jejím překročení zjistit, že k němu došlo, může být tak těžké, že analyticky to je nemožné, a člověku nezbývá než se řídit také pocitem. Jak zbytečný zákrok, tak zbytečné zanedbání jsou velmi reálné. Jaké škody mohou v konkrétním případě vzniknout z jedné či druhé chyby, také není lehké odhadnout. Nakonec je důležité si uvědomit, že ani když demokracie dosáhne paralýzy, nemusí být žádoucí ji za každou cenu co nejdřív narušit, pokud na svou příležitost čekají různé zájmové skupiny, a některé jsou horší, než demokracie v čerstvém úpadku.

Jan Panocha, ND Praha