Vážené dámy a pánové,

je mi ctí hovořiti v Táboře. Prvním českém založeném městě. Skutečně prvním českém městě. Ta ostatní kromě částí Prahy byla zakládána někým jiným. Dnes jsou tato města všechna česká. Žijeme ve svém státě, o který budeme muset znovu a znovu bojovat. Ale zatím jsme vyhráli všechno. Od 7. století, kdy jsme vyhnali vojska Karla Velikého, přes staletý zápas s Němci, předrželi jsme i komunismus. Kolegyně Lucie Hašková velmi perfektním způsobem řekla všechny důvody a všechny argumenty, proč musíme zase v plné míře obnovit naši samostatnost. Tj. za prvé skončit jednou provždy s Evropskou unií. Nemůžeme se spoléhat na Západ, bylo s námi naloženo v Mnichově, bylo s námi naloženo v Teheránu a Jaltě. Chovali se k nám jak účetní, odepsali nás bez jakékoli ztráty kytičky. A na to nesmíme zapomenout! A ten stav trvá dodnes.

Nedávno jsem poslouchal bývalého prezidenta, pana profesora Klause. Ten říkal: „Víte, když jste tam na Západě, tak je to pořád my a oni. Ti oni, to jsme v daném případě my. A to si musíme uvědomit. Nemíníme být v Evropě občany druhé kategorie. Chceme být občany samostatného státu. Budeme si své věci řešit sami a nikoho na to nepotřebujeme. Nepotřebujeme na to opravdu nikoho, a tím méně ještě lidi, kteří přicházejí s jinou kulturou, s jiným náboženstvím. Je naprosto neslučitelné žít s nějakou větší menšinou, promiňte mně tento výraz, která bude vyznávat takové náboženství, jako je islám.

Já nevyčítám těm lidem, že v něco věří. Ale ti by začali zakládat své náboženství, své pořádky a vnucovat nám svůj život. A to je základní věc, čemu musíme zamezit. Mahátma Ghándí kdysi formuloval jednu oblast a vyjmenoval řadu náboženství, která žijou spolu v míru. A vyjmul z toho islám. Vyjmul z toho islám právě pro tu jeho nesnášenlivost. A věřit tomu, že ti lidé se podřídí našim zákonům, nedělejme si žádnou iluzi… Nikdy k tomu za žádných okolností nedojde, protože by se protivili proti svému náboženství a proti své víře.

Žijeme ve své zemi, krásné zemi, kolébce milované, kolébce jen mé a jen mé. A v této kolébce jednou všichni tak či oním způsobem spočineme. Ale je na nás všech, abychom nezapomněli na tisíce, statisíce obětí, lidi, kteří položili život za naši samostatnost, lhostejno, bylo-li to v 7. století, čtrnáctém, nebo v době 1 a 2. světové války. Těmto lidem, jako synové českých matek, synové a dcery českých matek, jsme odpovědni. A připomeňme si slova velkého básníka Viktora Dyka v jeho nejslavnější básni, kterou napsal ve vídeňském kriminále. Dovolte mi ocitovat úryvek: Opustíš-li mne, nezahynu, ale víš, kolik sem přijde stínů, kolikrát potomek tvůj bude pěsti zatínat a syn tvůj kolikrát tě bude proklínat, nezahynu, věčná jsem, ale žít budu s trapným úžasem.

To psal Viktor Dyk v kriminále kousek od jiného vězení, kde byl momentálně v kriminále první ministerský předseda Československé republiky, dr. Karel Kramář, k jehož odkazu se všichni hlásíme. V tomto kriminále, a na jedné cele, s ním byl i dr. Karel Rašín, první ministr financí Československé republiky, oběť atentátu a člověk, který kdysi řekl, ve svém posledním projevu 10. prosince 1922: „Blaho vlasti budiž nejvyšším zákonem. Za to, co se dělá pro stát, se neplatí.“
A my bychom si toto měli jednou provždy uvědomit. Měli bychom vědět, že bojujeme za sebe, pro své děti a pro své budoucí. Tak jsme tomu odpovědni i vůči těm předkům, vůči všem, kteří kdysi položili život, abychom my žili a abychom žili jako český svobodný národ.

Děkuju vám za pozornost.

Na závěr sluší připojit zmíněnou báseň Viktora Dyka:

ZEMĚ MLUVÍ

Tvrdá matka byla jsem tobě.
Těžce chléb jísti dala.
Nehýčkala jsem robě,
muže jsem zraňovala.
Když prohlédly poprvé tvé oči vyjevené,
smutný se obzor před tebou šířil.
Mluvila jsem o ráně zasazené,
které čas neusmířil.

Na nás oba padal těžký stín,
matka tvrdá byla jsem, ty tvrdý syn.
Nepozdvihl jsi pro mne rámě.
S láskou jsi nepomyslil na mě.
Když vítr zahučel, zapraštěl mráz,
neslyšel jsi můj hlas.
A já přec mluvila, vidouc tvou psotu,
bídu, jež věčně tě štve.
A z úst mých zamlklých zaznělo tu:
Vezmi si své.

Těžké břímě nosím.
Přichází radost, nebo děs?
Slyšíš mne dnes?
Matka, syna prosím.
Haj si mne. Braň si mne. Neoslyš matky.
Haj si mne. Braň si mne. Ať shoří statky,
pole ať udupou, zničí.
Zítra zas símě vzklíčí.
Chystala jsem ti úděl, děcko.
Úděl jsem tobě chystala.
Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko:
aby ztroskotala loď, anebo přistala.

Neoslyš slova varující:
Neprodej úděl za čočovici.
Třeba mne opustíš,
nezahynu.
Ale víš,
kolik sem přijde stínů?
Kolikrát pěst bude potomek zatínat
a syn tvůj kolikrát bude tě proklínat?

Nezahynu, věčna jsem,
ale žít budu s trapným úžasem:
kterak jsi zapomněl dědičný na díl?
Kterak jsi váhal a kterak jsi zradil?
Jak možno kletý čin provésti vědomky?
Sebe jsi zradit moh. Ale své potomky?
Dokavád dýchal jsi, proč ses vzdal?
Čeho ses bál?
Co je to smrt?
Smrt znamená jít ke mně.
Tvá matka země
otvírá náruč: možno bys jí zhrd?
Pojď, poznáš, jak je náruč země měkká
pro toho, který splnil, co čeká.
Prosím tě, matka tvá: Braň si mne, synu!
Jdi, třeba k smrti těžko jdeš.
Opustíš-li mne, nezahynu.
Opustíš-li mne, zahyneš!