Na konci ledna 2015 proběhl v Praze sionistický kongres. Národní demokraté dali najevo, že si uvědomují souvislost těchto organizací s globální politikou. Zde je reportáž jednoho z účastníků.

Nemohu si pomoci. Vím, že situace byla jiná, ale prostě se mi to tak vybavilo. Když jsem tak stál na Hradčanském náměstí ve skupince lidí kolem pomníku zbožštěného T. G. Masaryka, tak mě ta analogie prostě napadla: je nás tu jak v Moskvě v roce 1968. A bylo nás přesně tolik. O té známé události v Moskvě není jistě třeba uvádět příliš podrobností. Osm lidí tehdy na Rudém náměstí demonstrovalo, aby protestovali proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Znovu jsem si nás přepočítal. Opravdu je nás osm. Historie pokračuje.

Slogany se liší, ale vlastně také vyjadřujeme protest proti invazi.

Není sice prováděna za doprovodu tanků, není však méně nebezpečná. Naopak. Svou zákeřností předčí otevřenost vojenského vpádu. Tváří se jako přítel, už celá desetiletí však rozbíjí staré osvědčené pořádky a tu pomaleji, opatrněji, tu zase rychleji prosazuje prý pokrok. Teď jsme právě ve fázi jistého spěchu, až úprku při zavádění „pokroku“. Nelíbí se jí to i ono, předevčírem zrovnoprávňovala homosexuály, včera křičela na prezidenta, dnes vyvolává nenávist k islámu, přičemž k nám zároveň transportuje islamisty. Je z toho cítit jistá nervozita, jako by jí něco nevycházelo a tak pospíchá. Pokrokové zběsilosti jsou prosazovány stále urputněji a národ se proti tomu ještě urputněji vyhrazuje a vyjadřuje nespokojenost. Brzy mu dojde, odkud to vychází.

Je nás tu však pouhých osm osob a někomu můžeme připadat jako zoufalci. Že by jim to přece jen vycházelo, jako jim to vychází už tolik desetiletí? Občasný krok zpět je záhy vykompenzován jinou věčnou pokrokovou pravdou a novým opanováním paluby.

Přesto jsme roztáhli svůj slogan a předseda se ujal slova. Po chvíli se zdálo, že jsme přece jen zaujali, utvořila se před námi menší naslouchající skupinka. Projev si můžete poslechnout z přiloženého videa.

https://www.youtube.com/watch?v=SS3KjQIBF-4

Hradčanské náměstí bylo plné policistů, několikrát nás počtem převyšovali, ale nutno říci, že k nám se chovali na rozdíl od rychlého moskevského zásahu korektně. Ještě se tváříme jako demokratický stát. Během projevu jsem pozoroval dění v okolí. Turisté překvapeně konstatovali, že dnes je pro ně Hrad nepřístupný. Vstupní brána byla nezvykle uzavřena, a zatímco byla z obou stran rovněž střežena uniformovanými chlapy, čestná stráž před bránou scházela. Nu, možná to bylo dobře… K akci, která se na Hradě konala, by čestná stráž mohla být považována za nevhodnou. A tak jsme tam stáli a svou přítomností protestovali. Mezitím začali na náměstí vjíždět autobusy a řadit se vedle vstupní brány. Pochopil jsem, že jsou připraveny pro odvoz účastníků Evropského židovského kongresu, což nejen mne motivovalo vyčkat nástupu vzácných nechtěných hostů, abychom je mohli informovat o našem postoji. Především jsem čekal, zda se neobjeví nejnovější evropský mírotvorce a demokrat – ukrajinský prezident Porošenko. To jsem ještě netušil, že do Prahy nepřijel. Ale nešť. Každé očekávání se fakt nemusí naplnit…

Skoro dvě hodiny jsme tam pózovali. Možná jsme někomu připadali směšní (nikoli však několika anglicky hovořícím turistům, kteří si nechali vysvětlit podstatu našeho protestu a vyslovili nám uznání), ale naše svědomí zůstalo čisté. Co jsme považovali za nutné vyjádřit, to jsme vyjádřili.

Příště přijďte i vy. Nebo se stále vlka bojíte?

Zatím si ještě můžete přečíst otevřený dopis, který jsme před pár dny adresovali prezidentovi Evropského židovského kongresu Moše Kantorovi.