Známého britského spisovatele Herberta George Wellse (1866–1946) českému publiku netřeba představovat. Je světově proslulý díky svým vědecko-fantastickým románům jako například (abychom jmenovali jen ty první, kterými si svoji popularitu získal) Stroj času (1895), Ostrov doktora Moreaua (1896), Neviditelný (1897), Válka světů (1898) či První lidé na Měsíci (1901), z nichž mnohé se staly i předlohou úspěšných filmů.¹ Vedle Francouze Julese Verna je považován za jednoho ze zakladatelů žánru science-fiction, podařilo se mu navíc předpovědět všemožné objevy, které se v moderní době ze světa sci-fi přesunuly do běžného života. V tomto ohledu dokonce Wells s Vernem – o osmatřicet let starším – tak trochu soupeřil, kdo „předpoví“ více vynálezů.

V češtině vyšly snad všechny jeho známější romány této povahy, ale i romány sociálně-vědecké, ke kterým spisovatel svoji pozornost upřel později, zhruba od roku 1905. Brzy změnil i samotný žánr – od beletrie se přesunul k filosofickým esejím, politickým manifestům či něčemu, co bychom snad nejpřesněji nazvali utopií. Vizionář Wells se v nich pokoušel předvídat nejen moderní technologie, ale i podobu budoucího společenského uspořádání, podobu budoucího světa. I když – „předvídat“ není úplně ten správný výraz: spíše se na vzniku takového „světa“ snažil aktivně participovat, pomáhal ho tvořit, propagovat, popularizovat, a to nejen mezi prostým lidem, ale i mezi „elitami“, které usiloval pro tyto myšlenky nadchnout. Ve svých sociálně-vědeckých utopiích tak popisoval nový světový řád (tak se mimochodem jmenuje i jedno z jeho děl, z roku 1940), jak si ho jako socialista, globalista a člen tajných společností (například Fabiánské společnosti)² představoval a vysníval: byl přívržencem myšlenek jedné světové vlády, omezování a kontroly populace, odpůrcem nacionalismu či náboženství – to vše se do jeho děl promítlo.

Dnes není jasné, co bylo dříve, zda pomyslná slepice či její vejce: zda Wellsovy úvahy inspirovaly světové elity, nebo tajné úklady elit v tajných společnostech (kam Wells docházel) ovlivňovaly Wellsovy romány. Nejspíše platí obé najednou a vzájemně. Myšlenky Wellsem popisované byly mezi liberálními levicovými intelektuály v té době moderní, pokrokové a oblíbené, zdaleka nebyl sám, kdo se těmito představami jednotného světa, jedné světovlády, eugeniky, sociálního darwinismu, nového náboženství (New Age) či kontroly populace (viz malthusiánství) opájel. Určitě byl ale – díky své profesi novináře a úspěšného spisovatele – ve své době jedním z jejich nejhlasitějších příznivců a propagátorů. A dost možná, že jako dříve soupeřil s Vernem o to, kdo příští svět po technické stránce lépe odhadne, prorocky předpoví a populární formou dokáže čtenářům přiblížit, nyní „soupeřil“ s lidmi jako G. B. Shaw (1856–1950), Aldous Huxley (1894–1963) nebo s mnohem mladším Georgem Orwellem (1903–1950) o to, kdo lépe vykreslí budoucí převládající společenský systém – ať už půjde o utopii či (jako u posledně dvou jmenovaných) anti-utopii. Ostatně, s mnoha z nich se setkával právě v oněch tajných společnostech.³

Není bez zajímavosti, že se s Wellsem přátelil i ruský malíř, spisovatel a cestovatel Nicholas Roerich (1874–1947), jehož dvě knihy nedávno vyšly v našem vydavatelství v souborném vydání.⁴ Českého čtenáře by rovněž mohlo zajímat, že při svém britském pobytu docházel mezi Fabiánce (a dokonce osobně znal jejich zakládající členy, Sidney Webba a jeho choť Beatrici) i Tomáš G. Masaryk, jak vzpomínají jeho životopisci. Masaryk měl proto i po návratu do Čech pověst „fabiánského socialisty“. Karel Čapek v Hovorech s TGM připomíná, že Masaryk chtěl u nás vyvolat „takové fabiánské hnutí, které by pracovalo ve všech stranách přednáškami a debatami.“ Nemělo by nás proto překvapit, že když novinář a spisovatel Emil Ludwig (1881–1948, vlastním jménem Emil Cohn), který sám Masaryka nazval „nejmoudřejším ze všech státníků“, které v Evropě poznal, mluvil roku 1927 v Ženevě s anglickým spisovatelem G. B. Shawem (dalším zakládajícím členem Fabiánské společnosti) o možnosti Spojených států evropských a nadhodil otázku, kdo by mohl být prezidentem takového svazu, řekl Shaw prý bez rozmýšlení: „Znám jen jednoho, to je Masaryk“. Masaryk byl totiž velkým propagátorem myšlenky spojené Evropy. Takže, abychom se vrátili k našemu autorovi, dokonce sám H. G. Wells pojmenoval Československo „nejústřednějším místem Spojených států evropských s největším mužem Evropy (myšleno Masarykem, pozn. vyd.) v čele.“⁵

Jak už bylo řečeno, podle některých názorů Wells elitám v Otevřeném spiknutí poskytl návod, jakými postupnými kroky dosáhnout světové vlády. Podle jiných tuto knihu naopak napsal na jejich objednávku a prozradil v ní, co elity chystají. Jak to bylo skutečně, se asi nedozvíme. Tak jako tak, Wellsovy předpovědi v mnohém korespondují s poválečným vývojem a hlavně se současnými pokusy kolektivního Západu dosáhnout kontroly nad světovou populací a skrze různé politické nástroje vytvořit jednu globální vládu, která pod pláštíkem humanistických řečí o míru a pokroku bude kontrolovat každý aspekt lidského života.

První verzi knihy autor vydal v roce 1928 pod názvem Otevření spiknutí, když mu bylo 62 let. Esej poté rozšiřoval a aktualizoval (a spolu s tím upravoval i jeho název) v letech 1930⁶ a 1931,⁷ do konečné podoby ho pak přepracoval v roce 1933, kdy se vrátil k původnímu názvu s podtitulem Poznámky ke světové revoluci. Mnoho myšlenek použitých v knize bylo už dříve předznamenáno ve Wellsově románu Svět Williama Clissolda (1926).

Je zajímavé, že hlavní myšlenku – samotný pojem „Otevřené spiknutí“ – se autor v úvodu svého díla (ale ani později) nijak neobtěžuje vysvětlit, pracuje s ním, jako kdyby mu každý rozuměl, i když je toto sousloví vysloveným oxymorónem (protimluvem). Až na základě postupně odvypravovaných kapitol se člověk může dovtípit, co asi Otevřené spiknutí a jeho odvozeniny (Otevřený spiklenec apod.) má být, co si pod ním autor představuje. I proto jsme zvažovali, jak anglický výraz „Open Conspiracy“ do češtiny nejlépe přeložit – podstata tohoto protimluvu, logického paradoxu, se snáze ozřejmí při překladu „veřejný komplot“, ovšem nakonec převážilo líbivější a čtenářsky atraktivnější „spiknutí“. Veřejný komplot ale lépe vyjadřuje autorův záměr, kdy vize nového světového řádu už nemá být jen vizí spiklenců za oponou, členů tajných řádů scházejících se v příšeří pánských klubů, ale veřejným, jasně zjevným, otevřeně proklamovaným cílem pokrokově smýšlejících osvícených jedinců – běžných občanů, ale do budoucna ideálně: celého lidstva.

Není přitom úplně jasné, jak Wells onen veřejný komplot míní – zda jako protiváhu zákulisním machinacím králů, prezidentů, generálů, státníků a politiků „starého světa“, proti kterým – coby představitelům jím nenáviděného nacionalismu – v knize otevřeně vystupuje, tedy jako jakousi spontánní a „mírovou“ iniciativu zdola, ušlechtilý záměr pokrokového lidstva, který nakonec tyto elity přiměje k dalekosáhlým změnám světového řádu, nebo jako „spiknutí“ pokrokových „lóžových“ intelektuálů (kam sám sebe řadí), které se postupnou popularizací stane světové veřejnosti vlastním, je elitami veřejnosti vnucené, tedy stane se z něj spiknutí vpravdě veřejné. Ačkoli se Wells v úvodu knihy staví na stranu obyčejného člověka (vydává za „nejobyčejnějšího jedince“ s „neoriginálním“, doslova s „průměrným“ myšlením), postupně se nevybíravou až domýšlivou kritikou nacionalismu, náboženství či dokonce některých ras povyšuje na povýšeného intelektuála. Diktátorsky rozhoduje o budoucí podobě světa, což spíše nahrává myšlence, že je to on (a jemu podobní), kteří jako vyslanci zákulisních elit a věrozvěstové příštích „světlých zítřků“ mají za úkol lidstvo „převychovat“ a vnutit mu vůli fabiánských a jiných „spiklenců“. Ti mají, jako vlci v rouše beránčím (což je jeden ze symbolů Fabiánské společnosti), postupně infiltrovat pomyslné lidské stádo…

Kniha v českém překladu dosud chyběla. Jsem proto rád, že ji mohu čtenářům předložit ve výborném překladu Alana Černohouse. Na knihu upozornil šéfredaktor Aeronetu (AE News), pan VK, ve své páté knize, Komise 300: Světovláda beze svědků. Zmiňuje, že Wells byl rovněž členem Komise 300 a na její objednávku nejspíše Otevřené spiknutí sepsal. I proto jsem se rozhodl Wellsův politický pamflet zpřístupnit české veřejnosti. V té době jsem netušil, že podobný nápad vznikl i na Slovensku, kde knihu v roce 2022 vydali lidé kolem alternativního rádia Kulturblog.⁸ Brzy ale byla vyprodána a na českém trhu se vůbec neobjevila. Shodou okolností si jen o něco dříve knihy všimli i v Rusku, kde k jejímu ruskému vydání napsal kritickou předmluvu v roce 2021 ekonom Valentin Jurievič Katasonov.⁹ Je zajímavé, že k objevení „zapomenuté“ knihy globalistického vizionáře, který předznamenává současné globalistické manévry, došlo v Čechách, na Slovensku a v Rusku téměř ve stejný čas a nezávisle na sobě. V anglosaském světě přitom kniha od svého prvního vydání vyšla nesčetněkrát…

První verze Wellsovy knihy je přitom bezmála sto let stará. Přesto nás úvahy v ní zaznamenané nenechávají na pochybách, že plány, podle kterých se světové elity řídí, nejsou nahodilé, ale často mnohem starší, než si na první pohled můžeme myslet. I proto má Fabiánská společnost ve svém dalším logu želvu s mottem „když udeřím, udeřím tvrdě“, které odkazuje na to, že politické procesy fabiánci prosazované probíhají pomalu, nepozorovaně, ale s o to větší razancí jsou nakonec nastoleny.¹⁰

Adam B. Bartoš

V Kadani dne 29. dubna 2023