Krajský soud v Brně odmítl odvolání Adama B. Bartoše proti trestu za umístění tabulky s textem k symbolickému hrobu Anežky Hrůzové. Předseda senátu (soudce) v odůvodnění tohoto zamítnutí pronesl mnoho myšlenkových skvostů. Slyšeli jsme o bránící se demokracii, o Bartošových sugescích, o kterých však soudce přiznává, že jsou v souladu s jeho přesvědčením, také bylo řečeno, že právo menšin hlásit svůj názor (Bartošův názor je prý menšinový) nesmí být zaměňován s právem hlásat ‚libovolnými prostředky zlo‘.

Inkriminovaná tabulka v lese u obce Polná nesla tento nápis: “Její smrt český národ semkla a s naléhavostí mu ukázala nutnost řešení židovské otázky. Židovská otázka nebyla dosud uspokojivě vyřešena.“ První souvětí soudu nevadí (asi předpokládá, že se nejedná o účelové překroucení historické skutečnosti), druhá věta je však jádrem obvinění. Prostá věta, že ‚Otázka nebyla vyřešena (něčeho, něčí).‘, má vybízet k nenávisti (hlásá zlo, jde proti demokratickým principům, popírá rovnost jednotlivců, která je zaručena ústavou). Věta z tabulky nám jednoduše sděluje, že nebyla vyřešena otázka. Soud odpovídá, že věta má trestný obsah, kvůli nadnesení ‚otázky¨. Nejedná se o to, že otázka nebyla vyřešená, ale tvrdí, že tato otázka neexistuje. Každému je jasné, že jsme se přenesli na pole společensko-filozofické. Otázka samozřejmě existuje, ať již v hlavě Bartoše nebo na uvedené tabulce v lese nebo v hlavě jeho příznivců nebo prostě v naší společensko kulturní oblasti. Kde bere soud oprávnění činit dogmatické závěry v oblasti společenských věd? Soud nám trestně právním způsobem vnucuje, že když budeme hlásat některými prostředky, že nějaká společenská otázka existuje, budeme trestáni. Nárokuje si brněnský soud svým rozsudkem, abychom věřili jeho závěrům jako pravdivým s objektivně platným morálním závazkem? Nebo jde v rozsudku jen o odstrašení? – lidé si pak mohou věřit, v co chtějí, bez morální újmy, ale nesmějí to některými prostředky sdělovat ostatním?

      Současný právní řád je derivátem osvícenských změn z devatenáctého a konce osmnáctého století. Dále bylo právní uspořádání dotvořeno důrazem na lidská práva a občanskou společnost s demokratickými hodnotami v průběhu dvacátého století. Od půlky dvacátého století se v právní oblasti promítají nové závěry západních společenských věd a filozofie. Jednotlivec a společnost je takto vnímán jako účastník svobodného prostoru, kde neexistují závazná (kulturní) pravidla, kde neexistují hodnotové soudy o kulturách, náboženstvích a biologické příslušnosti. Takto společnost přistupuje k jednotlivcům a skupinám (kulturním, etnickým, náboženským), kdy plně respektuje hodnotovou a názorovou pluralitu. Na pozadí tohoto přístupu stojí moderní a postmoderní přesvědčení, že nelze v této oblasti pravdivostně a hodnotově diverzifikovat. Jedinec jako příslušník některé kultury si může nárokovat a říkat (psát) co chce, toto nemůže omezovat majoritní společnost prostřednictvím právního řádu. V rámci tohoto západního uspořádání je primární záležitostí ideová svoboda, žádná společenská autorita nemá patent na to, aby určovala občanům, co si mají nebo nemají myslet.  Bude-li tento princip podvázán, pak může být jedna myšlenka (myšlenky) povýšeny na obecně závaznou platformu s využitím právního řádu. Teze, které by například tvrdily, že cikáni jsou společenští parazité nebo, že Islám je zlo, které musí být vymýcené, mohou být ve společnosti, kde má nějaká autorita patent na pravdu, vzaty jako pravdivé – plně vystihující společenskou realitu (není-li dodržena názorová pluralita). Ideové doktríny jsou nerealizovatelné v totalitním smyslu, když jim nebude dáván pravdivostní nárok s obecnou závazností (idea pluralitní demokracie). Jejich nerealizovatelnost je zaručená stanovením konkrétních, fyzických trestných činů, především pak tím, což je mnohem důležitější, že názory z oblasti společenských věd nemají nárok na objektivní závaznost – nelze je identifikovat jako pravdivé s právním prosazením (viz. Hitlerovy rasové zákony). Uvědomuje si brněnský soud, že kategorickým závěrem o neexistenci  nějaké společenské otázky tento princip porušil? Jaké budou další závěry brněnského soudu (nebo jiného soudu v ČR) v oblasti společenských věd, když v takové nuanci jako je existence nebo neexistence nějaké společensko kulturní otázky jsou činěné závazné (trestní) rozhodnutí – je vynášen kategorický soud? Uvědomuje si soudce, že právě překročil Rubikon politické totality, kterou lze vnímat jako říši závazných pravd prosazovaných systémem? Přišlo mu alespoň částečně na mysl, že se stal součástí něčeho, proti čemu chtěl (asi) bojovat?

Názor soudu (soudce je reprezentantem soudu), že jednotlivec nesmí hlásat libovolnými prostředky zlo, musel vyvolat úsměv na tváři snad každého alespoň trochu znalého jedince. Zaměřme se na pojem zlo. Jde o pojem ryze teologický. Jeho běžné hovorové použití jako abstraktu z jednotlivých situací v právním jazyce nemá co dělat, což je intuitivně pochopitelné i těm, kteří nejsou zběhlí ve filozofii a teologii. Jako zlo je tradicí chápaná skutečnost, která zakládá nedostatek (privaci) něčeho, co by mělo být v souladu s božím plánem, který určuje celou skutečnost. Jako nutný předpoklad pojímaní ‚existence zla‘ je pravdivé poznání reality, která je uspořádaná stoprocentně účelově (je tvořená záměry všudypřítomného Boha). Něco není, jak by mělo být, tedy je to zlo (slepý pes, týrané dítě, démon – jako krásný anděl, který se nechová v souladu s Boží vůlí). Poznání zla se nutně odvíjí od ‚totalitně‘ pojímané skutečnosti, kde jsou daná jasně poznatelná pravidla. Svobodná lidská vůle, která je součástí tohoto jinak determinujícího řádu, je právě zdrojem onoho lidského zla, proto je jí třeba v mnoha ohledech omezit. Například Matka Tereza hovořila o potratech jako největším zlu tohoto světa (děti jsou zamýšleny Bohem jako živé bytosti, které se mají narodit – potrat je nedostatek, privace řádu), její názor by měly jistě trestně právní konsekvence, kdyby měla danou od společnosti tuto pravomoc. Kdyby někdo ospravedlňoval potraty (největší zlo dle ní), jistě by dostal nejvyšší trest. Matka Tereza byla mravně vyzrálou osobností, spíše by jí náležela pravomoc arbitra ideového dobra a zla, než soudci, který je pravděpodobně názorově odkojen fekáliemi frankfurtské školy. Soud v postmoderní pluralitní společnosti nemá mandát soudit něčí názory jako zlé nebo dobré, pravdivé nebo nepravdivé, protože pouze totalitní společnost k něčemu podobnému kvalifikuje.

       Moderní osvícenští myslitelé šli cestou teze Dostojevského, podle které platí, že není-li Bůh, zlo neexistuje.  Učinili závěr, že Bůh neexistuje (nebo je On i jeho řád nepoznatelný), proto ani zlo ‘objektivně‘ neexistuje. U epigonů osvícenství jsou závěry v tomto explicitní. Například existencionalisté pojímají zlo jako nesdělitelnou osobní zkušenost. Darwinisté pojímají tradičně brané zlo jako zdroj vývoje (jako dobro).  Postmodernisté zlo zcela vyloučili jako kulturně a historicky podmíněný koncept. S moderním pojímání zla se však brněnský soud zjevně neidentifikuje. Soudce jako bojovník proti zlu hovoří o tom, že hlásání ‚zla‘ některými prostředky musí být společností trestané. Samo sebou nám tímto soudce manifestuje svůj pseudonáboženský světonázor. Moderní ideologie vytváří ideologickou Víru podobnou té náboženské. Soudce předpokládá, že ideologicky nalajnovaná společnost je průhledná, pravdivě uchopitelná, zcela účelově uspořádaná, nalézající se v kategoriích dobra a zla. Jsou zde účely, které musíme chránit trestním právem, i když je jiní (nevěřící, hloupí) nevidí. Soudce jako rytíř dobra pak bojuje proti zlu, které zpodobňuje nápis na tabulce v lese. Není bez zajímavosti, že zrovna ona zmíněná ideologická víra soudce může mít kořeny v kulturním marxismu. Kulturní marxismus vzešel z kulturně-náboženského prostředí Židů, což ale jako ‚otázku‘ těžko můžeme otevřít, když nám soudce sdělil v odůvodnění zrušení Bartošova odvolání proti trestu, že žádná taková otázka neexistuje a její vytahování je trestné.

     Potvrzení rozsudku za text na tabulce v lese hrubým způsobem nabourává základní principy demokracie a kulturně hodnotové neutrálnosti v pluralitní společnosti. Na těchto základech systém de iure spočívá. Více podobných událostí musí mít pro liberálně demokratické zřízení fatální důsledky. Autorovi textu toto příliš nevadí, protože s pluralitně  názorovou orientací dnešní společnosti ani liberální demokracií nesympatizuje.

Vít Skalský, předseda MO ND Plzeň