Několik posledních let pravidelně s pár kolegy vzpomínám výročí smrti generála Radoly Gajdy položením kytice k jeho hrobu na Olšanských hřbitovech. Nezažil jsem ty nejlepší roky této tradice, kdy se v devadesátých letech u hrobu scházely desítky národovců, převážně z řad Vlastenecké fronty.

Minimálně poslední čtyři roky je účast spíše symbolická, což je zároveň i smutným dokladem toho, jak málo je generálova památka známa dnešní většinové veřejnosti a – bohužel – i vlastenecké scéně. Protože má ale letos Sibiřský lev, jak se generálovi přezdívalo, výročí smrti kulaté (zemřel roku 1948, tedy před sedmdesáti lety), rozhodl jsem se připomenout si jeho památku ještě něčím jiným, než květinou a stuhou v národních barvách. Následující sborník je proto věnován nejslavnějšímu československému generálovi, který navzdory famózním vojenským úspěchům a nebývale silnému národnímu cítění zemřel téměř zapomenut a národem odkopnut. Tak už to tak někdy s těmi, kdo se za národ snaží s těmi nejlepšími úmysly bít, bývá. Slávy se většinou dočkají jejich oponenti, nepřátelé, kariéristé, ti, kteří národu škodili, ačkoli se vydávali za ty správné a šlechetné. Ti skutečně správní a šlechetní pak naopak dojdou neslavných konců, často dokonce konců tragických…

Výročí Radoly Gajdy je nám tak příležitostí k uvědomění si toho, že práce pro národ je činnost vesměs nevděčná, spravedlivé odplaty docházející až na věčnosti a mnohem spíše bývá cestou k společenské ostrakizaci a osobnímu nepohodlí (v tom lepším případě) či dokonce k veřejnému zostuzení a ponížení (v tom případě horším), než cestou k pozemské slávě, uznání či blahobytu. Pamatovat na to by měli všichni ti, kteří chtějí – podobně jako Gajda – upřednostnit blaho národa před blahem svým, všichni ti, kteří společně s ním věří, že „blaho vlasti jest zákon nejvyšší.“ Tento postoj je zajisté ušlechtilý a také jediný správný, je však třeba zároveň vědět, že bývá „po zásluze potrestán“ a že věčná památka takových idealistů je připomínána opět jen hrstkou podobných idealistů žijících, tedy jen mezi těmi národu vskutku nejvěrnějšími. Tak jako Gajda skončili totiž vesměs všichni jeho věrní, jeho společníci a spolubojovníci. Na místa, která by si za své oběti byli zasloužili, se vydrápali prospěcháři, a oni sami skončili za okázalého nezájmu nové republiky, za kterou bojovali. Koho toto ponížení ze strany liberálního režimu první republiky nezlomilo, toho zlomil následný nacistický režim. Koho nezlomil ani ten, toho dorazil (často až ke skutečné fyzické smrti) ještě krutější režim bolševický.

Toto vše nepíšu proto, abychom své aktivity ve prospěch národa přehodnocovali či snad dokonce vzdávali, jako spíše proto, abychom s tím, že naše oběti mohou přinést svůj užitek možná až v dlouhodobějším časovém horizontu, byli srozuměni a při nepřízni politického osudu neklesali na duchu a nepropadali ihned malomyslnosti a skepsi. Je totiž neoddiskutovatelné, že tyto ryzí oběti – ať většinou národa nepochopené, zapomenuté či dokonce vysmívané – svůj hluboký smysl mají a jen díky nim se národ udržuje. Nebýt bojovníků gajdovského střihu, tento stát by nikdy nevzniknul. A třebaže se nám může zdát nespravedlivé, že veleduchové, kterým vděčí za svou existenci, nejsou často národem odpovídajícím způsobem oceněni (ba že jsou dokonce často i popliváni)[1], není zde místo pro pocit křivdy – národ je duchovní bytost a ta nezapomíná. Oběti, kterých si většina neváží (protože toho není schopna), oběti přinesené na oltář vlasti na vlastní riziko, oběti přinesené bez nároku na odměnu, jsou o to ryzejší a cennější. A blaho národa je nejen nejvyšším zákonem, ale pro toho, kdo o něj usiluje, je zároveň i nejsladší odměnou, sladší než sláva, přízeň médií či voličů, materiální výhody nebo pocit moci.

Zvěčnělý Gajda tedy jistě netrpí pocitem křivdy a nespravedlnosti, není zahořklý a nepropadá sebelítosti. Zvěčnělému Gajdovi se přitom zcela jistě nelíbí, čím vším tento národ dnes trpí a jaké všechny neduhy ho sužují, tím spíše, když vidí, že to, co ho trápilo v jeho éře, zůstává problémem i dnes, tedy, že ani po sto letech nebyl národ schopen se s některými podvratnými idejemi vypořádat. Zvěčnělý Gajda s námi ale zcela jistě a s radostí oslavuje 100 let republiky a více než tisíc let existence českého národa, který ani nacismus, ani komunismus, ale ani liberalismus nezničil a nezničí – s vědomím (ke kterému my nejspíše plně dospějeme až na onom světě), že je to i jeho zásluhou. V tom je jeho odměna. V tom bude i naše odměna, půjdeme-li v jeho šlépějích.

Tím se dostávám k druhému důvodu, proč by si mohla či spíše měla – obzvláště dnešní – Národní demokracie připomínat Radolu Gajdu, a tím důvodem je důvod programový. Předchozí sešit Národovecké knihovničky jsem věnoval tématu Stavovského státu z pera Ladislava Malého. Stejnou myšlenku (stavovské demokracie) za první republiky propagoval právě generál Gajda, který dokonce v roce 1933, když na brněnském Cejlu pykal ve vězení za židenický pokus o převrat, se kterým přitom neměl nic společného (jak se ve sborníku dočtete), napsal na toto téma celou knihu. Jmenuje se Stavovská demokracie národního státu a je svým způsobem podobným manifestem, jako Malého Stavovský stát, jen o osmdesát let starším. Neduhy liberalismu, které popisuje, se však od té doby nezměnily a kniha je ve své první – obecné části – nečekaně nadčasová a aktuální. I proto jsem se rozhodl malou ukázku z tohoto jeho díla do nynějšího sborníku zařadit. Jako příspěvek k debatě o stavovské demokracii, kterou bychom chtěli naším novým stranickým programem rozvířit, je totiž užitečná. Ukazuje na problémy liberalismu, které jsou zakódovány v jeho samotné podstatě – nešlo jen o dojmy a pocity těch, kteří proti liberalismu stáli v politické opozici v dobách první republiky, ale protože tytéž problémy vidíme a pojmenováváme i my po sto letech, je jasné a nepopiratelné, že liberalismus nemůže překročit svůj stín a vždy bude v těle národa generovat nemoci a neduhy. Ozdravné ideje, které Gajda tehdy hlásal, kvůli nacistické okupaci a později komunistické totalitě, nedošly bohužel naplnění. Po roce 1989 se pak liberální režim vrátil v plné síle a zničil to, co nestihly zničit dva totalitní systémy před ním. Po sto letech trvání naší republiky, která (s výjimkou pár měsíců druhé republiky) nezažila nic než liberalismus (1918-1938, 1989-2018), nacismus (1939-1945) a komunismus (1945-1989) by si tedy tato země snad konečně zasloužila takové společenské uspořádání, ve kterém by národ prospíval. Stavovská demokracie, přirozeně přizpůsobená potřebám dnešní doby, by takovým uspořádáním být mohla. I to patří k odkazu generála Gajdy…

Tento sborník budiž také připomínkou bitvy u Zborova, jejíž sté výročí jsme si loni připomínali. A čteme-li o vítězném protibolševickém tažení R. Gajdy v příspěvcích J. Lhotky, vězme, že je tomu letos (a právě v toto roční období a v tyto měsíce) rovněž přesně sto let, co se tyto udatné až rekovské činy našich dědů a pradědů dály. Čest jejich památce!

                                                                                                                                               V Praze dne 15. března 2018

Adam B. Bartoš
předseda Národní demokracie

předmluva chystaného sborníku, který vychází jako sešit č. 4 edice Národovecká knihovnička v dubnu 2018 – objednávat můžete už nyní zde

[1] Gajda nenachází klidu ani desítky let po své smrti. V roce 2007 neznámí vandalové, nejspíše členové Antify, zhanobili generálův hrob těsně předtím, než u něj proběhla pietní vzpomínka organizovaná Vlasteneckou frontou. Náhrobní deska byla vylomena a povalena, postříkána rudou barvou, hrob poničen.