…aneb V čí zemi to žijeme?
Před 26 lety jsme cinkali klíči v nadšení, že nastává konečně po té totalitě SVOBODA!
Někteří dokonce, na znamení odporu k okupaci, natírali cizí tanky na růžovo, s tím, že u nás už NIKDY ŽÁDNÉ CIZÍ TANKY NEBUDOU…
Dnes, po 26 letech, je evidentní, že jsme byli příliš nadšení, a příliš naivní. Uvěřili jsme.
Mysleli jsme si, že budeme svobodní občané suverénního, sice malého, ale hrdého, kultivovaného a tvůrčího státu v srdci Evropy…
Realita dneška je ale, bohužel, velmi odlišná….a taková hezky natřená na růžovo, jako ty tanky tehdy:
- Můžeme sice svobodně cestovat (i na dluh)
- Můžeme konzumovat a utrácet (za cizí výrobky, protože naše už po Privatizaci skoro nevyrábíme), a to často i na dluh (půjčky, kredity, hypotéky…), protože na to prostě všichni nemáme (a naše koruna je uměle podhodnocená).
- Můžeme „svobodně“ mluvit, ale v rámci politické multikulti „korektnosti“ nám, přes různé „názory vedoucí“, z dotací a státního rozpočtu placené skupiny (Opinion Leaders), skrytě brání v tom, vyjádřit a šířit svobodně vlastní (odlišný) názor.
- Můžeme „svobodně“ mluvit a vyjadřovat názory, byť dobré pro společnost, ale nikoho z Parlamentu ani nezajímají, ani nikdo je neslyší (média publikují jen vládní linii), a stejně naše svobodné řeči – i početné psané petice na nic nemají vliv.
- Můžeme „svobodně“ volit – ale když maďarský Američan zapracuje v tandemu s pražským Američanem, a jejich armádou dobře placených cizích agentů z jejich růžových „neziskových“ organizací, tak dobře „zmanažuje“ názorovou orientaci prostých lidí, hlavně mladých, tak, že zvoleni jsou většinou ti, co mají od tandemu a jejich kamarádů ty správné předepsané a předplacené barevné (nebo bílé) karty.
To je tak všechno, co můžeme.
Pak už začíná to ostatní – co všechno MUSÍME.
A toho je postupně čím dál tím víc, a přibývá geometrickou řadou. (Co mi to jen připomíná?)
- Momentálně jsme u hektarů polí plných okurek, které nedávno na Moravě nesplnily správný tvar,
- u povinné konzumace neoznačených Geneticky Modifikovaných Organismů a potravin – GMO (nějak se potichu vytratila dříve tolik požadovaná a povinná informace o složení, původu a výrobci jak potravin, tak i dalšího zboží),
- schvalování geniálního nápadu (návrh zákona) o odvodu děvčat na vojnu (i když branná povinnost k obraně státu pro muže neexistuje),
- nové povinnosti zakoupení a každodenní obsluhy Evropských Elektronických Pokladen – EET, které v budoucnu eliminují mnoho našich malých a středních živnostníků a podnikatelů, ve prospěch velkých, většinou cizích nadnárodních společností – tj. většinu obchůdků, služeb a opravářů všeho druhu ( už vidím našeho instalatéra, nebo zedníka s přenosnou pokladnou…),
- a též povinná předškolní docházka dětí, ale pouze za předpokladu řádné očkovanosti…,
- dál také třeba na stole návrh zákona na adopci našich dětí homosexuály, kdy má mnoho našich, pro dítě přirozených, rodin touhu a možnosti se o děti postarat, ale nejsou děti volné k adopci,
- pak také státem podporovaná degradace přirozené rodiny, morálky, a degenerace kultury,
- a mnoho, mnoho dalšího.
A my MUSÍME poslouchat! Je to totiž „pro naše dobro“. Spojené Evropské Národy – SEN to jednohlasně rozhodly. (Co mi to jen opět připomíná?)
(DEMOKRACIE je ale, alespoň v mém chápání, o něčem jiném, nebo ne?)
Národní tragédie ovšem nastává, když si uvědomíme (což se mně stalo…), že stejně jako my, tak i naše Vláda, náš Parlament, a s nimi i celá naše státní administrativa, MUSÍ také poslouchat. Ale bohužel ne nás, občany, kteří si je zvolili k vedení našeho Státu….
Někdo z nich poslouchá sice s menším nadšením, někdo možná proto, že je přesvědčený, že se stal součástí „něčeho většího“, a většina poslouchá pro peníze. Ale poslouchat MUSÍ VŠICHNI!
A musí poslouchat, protože NAŠI STÁTNÍ SUVERENITU JSME ZTRATILI zavedením Článku č. 10 do naší Ústavy v roce 1993, a podpisem Lisabonské Smlouvy.
TÍM JSME TAKÉ ZNOVU ZTRATILI I NAŠI SVOBODU!
Článek 10 totiž říká, že naší Ústavě jsou NADŘAZENÉ Mezinárodní Smlouvy!
A ne jen nějaké Smlouvy, jako např. Smlouvy s EU a NATO, ale všechny, i ty, které má náš Stát podepsané například s Ugandou. (A v případě rozporu mezi naším Zákonem – i Ústavním, a Mezinárodní Smlouvou, se použije vždy Mezinárodní Smlouva!)
Znamená to, že to, co rozhodnou v Bruselu ti, které nikdo nevolil, nebo v Americe ti, které si někdo jmenoval, my můžeme do našeho právního řádu pouze „IMPLEMENTOVAT“, ale MUSÍME SPLNIT!
I případná vlastní, národní tvorba zákonů, je této optice podle současné Ústavy podřízená.
Funkce naší poslušné vlády se tedy omezuje na mačkání „Ano“ tlačítek v Poslanecké Sněmovně. Proto také zřejmě Parlament chrlí tolik „inovativních“ nových zákonů. Nemají s tím ani moc práce, protože mají předchystáno – pouze ke kosmetické lokální úpravě, a ke schválení a následnému zavedení (implementaci).
To je, z mého pohledu, celá naše aktuální státní a „národní?“ zákonotvorná a zákonodárná procedura.
Jak ráda bych se mýlila!
A protože čím jsem starší, tím více chápu (a cítím) vztah Člověka k jeho rodné hroudě, tato submisivní (podřízená a závislá) pozice mé rodné země mi nedá klidu. A jelikož v tomto mém pohledu na situaci mé vlasti se potkávám s programem Národní demokracie, přijala jsem s vděkem možnost kandidovat do Senátu na volební listině ND. Chci to změnit.
Moje zjištění a pochopení obsahu a významu Článku č. 10 v naší Ústavě bylo pro mne impulsem k této mojí první politické aktivitě – tedy kandidatuře do Senátu Parlamentu naší republiky. Z pozice senátora mohu podávat návrhy změny Zákona. A to chci udělat.
Shoduji se s postojem Národní demokracie v tom, že tato pozice je pro náš národ, i naši Vlast, nepřijatelná, protože je v rozporu s naším společných chápáním pojmu „SVOBODA“, i v rozporu s naším původním Ústavním Zákonem.
Tento stav chceme společně změnit. Chceme zpět naši Vlast nezávislou a svobodnou.
Česká republika, i s mojí milovanou rodnou Moravou, je NAŠE ZEMĚ, NAŠE RODNÁ HROUDA A DOMOV NÁŠ, JAKO I DOMOV NAŠICH DĚTÍ! Pokud chcete pomoci v navrácení naší Vlasti do našich rukou, podpořte nás v boji za naši zem, a za naši svobodu.
PŘIJĎTE VOLIT!