To je jediné vysvětlení pro usnesení, jímž policejní orgán kpt. Bc. Milan Ulrich, DiS., zajistil Adamu B. Bartošovi autorská práva k jeho knihám. Měl jsem původně v úmyslu udělit mu za tento nesmysl Osla měsíce, ale pak jsem si řekl, že každý musí podporovat svého šerifa a namísto zesměšnění mu poskytneme určitou míru vzdělání.
Autorská práva skutečně nejsou jinou majetkovou hodnotou, kterou by bylo možno obviněnému zajistit, a to dokonce ani v případě, že by jich skutečně při trestné činnosti použil, jak orgán tvrdí. Takovou hodnotou může být např. obchodní podíl v eseročku, který by jinak nebylo možné postihnout, anebo právo na výnosy ze životní pojistky, která by gangstera doživotně luxusně zabezpečila.
Představa, že když se státní moci nelíbí, co kdokoli z poddaných napíše nebo řekne, zajistí mu autorská práva a obviněný už bude muset doživotně – nebo minimálně do konce trestního řízení, což nebývá velký rozdíl – mlčet, případně psát a říkat něco jiného, je právně zcela naivní, a zrodit se mohla skutečně jen v mysli, již formovali a tříbili na policejním rychlokursu práva.
K čemuž patří douška, že úprava zajištění výnosů trestné činnosti není provedena legislativně šťastným způsobem, a každá novela situaci spíš zhoršuje: příkladmo možnost státních orgánů nevyčkávat, až bude zjištěno, že obviněn byl skutečný viník, a zpeněžit věc, která by měla být spravována, jestliže s výkonem správy budou spojeny nepřiměřené náklady [§ 12 odst. 2 písm. c) zákona č. 279/2003 Sb. – míněn např. Krejčířův žralok], ale také, pokud např. rychle ztrácí na hodnotě, což zákonodárce exemplifikuje jako motorová vozidla a elektrozařízení
, nás posouvá daleko mimo rámec právního státu.
Je totiž povinností soudů soudit rychle, a pokud se tak neděje, nelze tento podstatný rys materiálního právního státu suplovat presumpcí, že obviněný je vlastně už skoro
odsouzený a s jeho majetkem lze proto zacházet, jako by jeho ani nebyl.