Řídil Portugalsko jako ministerský předseda třicet šest let. Některými zbožňován, jinými nenáviděn. Komunistická, socialistická i liberální propaganda v něm viděla „fašistického diktátora“ a v této „pověsti nesvatosti“ 27. 7. 1970 také zemřel. O čtyři roky později vypukla v Portugalsku tzv. „karafiátová revoluce“, která nastolila demokracii západoevropského typu, řízenou převážně levicovými socialisty. Salazar se stal takřka synonymem veškerého zla: totalitní diktátor, fašista, vládnoucí pomocí ukrutné tajné policie PIDE, který zanechal Portugalsko ve stavu nejzaostalejší země Evropy…

Anglický publicista a historik Paul Johnson ve svých Dějinách 20. století si však troufl napsat tato odvážná slova: „…dějiny pravděpodobně zaujmou k oběma [tím druhým byl Franco, pozn. autora] daleko příznivější stanovisko, než bylo v módě ještě začátkem 80. let“ (str. 588). Jeho „proroctví“ se splnilo velice brzy. Přes veškerou několik desetiletí trvající mediální masáž označil národ r. 2007 v lidovém hlasování právě Salazara „největším Portugalcem všech dob“. Kdo tedy vlastně byl António Salazar de Oliveira a jak opravdu vypadal politický systém, který vytvořil?

Narodil se 28. 4. 1889 v obci Vimeiro ve středním Portugalsku v chudé rodině venkovského majitele krčmy. Pocházel z jedenácti sourozenců, byl nejmladším a jediným mužským potomkem svých rodičů po deseti dcerách. Zbožná matka z něj chtěla mít kněze, proto vstoupil do semináře. Tam zjistil, že povolání ke kněžství nemá, odchází proto na starobylou univerzitu v Coimbře studovat práva a ekonomii. Na studium si vydělává jako pomocná administrativní síla v jedné kanceláři. Po získání doktorátu zůstává na fakultě a věnuje se kariéře univerzitního pedagoga. Ve dvacátých letech dvacátého století dosahuje hodnosti profesora. R. 1928 mu prezident Carmona nabízí křeslo ministra financí, r. 1932 se stává předsedou vlády. V této funkci setrval až do r. 1968.

Estado Novo

Léta Salazarovy vlády jsou spojena s termínem „nový stát“ (portugalsky Estado Novo). Abychom porozuměli tomuto výrazu, je nezbytný exkurs do portugalských dějin prvních dekád dvacátého století.

Země, reprezentovaná králem, byla politicky rozdělena na monarchisty a republikány. Po několika neúspěšných povstáních, při nichž byli král Carlos I. s následníkem trůnu zavražděni, se nakonec podařilo republikánům za pomoci části armády svrhnout r. 1910 krále Manuela II. a vyhlásit demokratickou republiku. O rok později promulgovalo Národní shromáždění ústavu, která mj. obsahovala tvrdá protikatolická opatření: odluku Církve od státu, odstranění výuky náboženství ze škol, zrušení většiny klášterů a církevních škol, likvidaci katolického tisku. V Portugalsku docházelo k pogromům na katolíky, při nichž byly povražděny stovky kněží a řeholníků a zdevastováno mnoho svatyň. Situace se uklidnila až r. 1914, kdy získali podíl na moci konzervativní republikáni, nicméně proticírkevní zákony zůstaly nadále v platnosti. R. 1917 proběhlo zjevení Matky Boží ve Fatimě, které protikatolicky smýšlející policisté chtěli překazit uvězněním vizionářů.

Demokracie se v Portugalsku neosvědčila. Vlády se střídaly v průměru třikrát do roka, stávky jedna za druhou vyvolávaly ekonomickou nestabilitu, země trpěla anarchií, kdy beztrestná zločinnost slavila svůj triumf. Mezi obyvatelstvem se šířil hlad, neboť potravin byl nedostatek. To si brzy uvědomily některé špičky armády a rozhodly se v zájmu záchrany vlasti jednat. V květnu r. 1926 provedl generál Goméz da Costa za podpory sousedního španělského premiéra Prima de Rivery státní převrat. Rozehnal parlament, zakázal politické strany a zrušil ústavu z r. 1911. Krátce nato abdikoval ve prospěch svého kolegy, generála Oscara Carmony, jenž se stal r. 1928 prezidentem republiky. Ten nabídl mladému profesoru Salazarovi ve vojenské vládě křeslo ministra financí. R. 1932, kdy se armáda vzdala své moci, jmenoval prezident Carmona Salazara předsedou civilní vlády.

Salazar smýšlel katolicky a monarchisticky. Byl vychován ve věrnosti Církvi a trůnu. Proto hned po své nominaci se pokoušel o obnovu monarchie, jenže z řad portugalské šlechty se nenašel nikdo, jenž by měl o úřad panovníka zájem. Později, koncem čtyřicátých let, se přihlásil s nárokem na trůn mladý, v britském exilu žijící vévoda z Bragancy Duarte Nuno. Neuspěl ale, protože pobýval od útlého dětství v Anglii a neuměl portugalsky. Salazar proto přijal republikánské zřízení jako „realitu z nouze“ a dal mu novou tvář.

V tom tkvěla podstata jeho „nového státu“. Salazar pochopil, že demokracie se neosvědčila, a proto se k ní nelze vracet. Polemizoval zejména se svým předchůdcem v úřadě premiéra generálem Ferrazem, který požadoval obnovu demokracie a znovu svolal parlament. Salazar neustále poukazoval na politický, hospodářský a především mravní rozvrat, který způsobilo patnáct let demokracie, a podařilo se mu získat pro své stanovisko i podporu prezidenta Carmony.

V té době byly v celé Evropě v konzervativních kruzích módní ideje stavovského státu, korporativismu, realizované zejména Mussoliniho Itálií. Oblibu nacházely hlavně spisy Othmara Spanna. Salazar sice četl tuto literaturu a vyjadřoval se k ní sympaticky, nicméně nezvolil si ji jako ideologické východisko pro svůj Estado Novo. Nebyl ideologem, ale pragmatikem v dobrém slova smyslu. Jeho prioritou, jak se vyjádřil v rozhlasovém projevu hned po nástupu do úřadu premiéra, bylo „blaho lidu“, „pořádek“, „respekt před zákonem“ a „poklidný rodinný život“: tomu dával přednost před jakýmikoliv – byť sebelepšími – teoriemi.

Byl Salazarův Estado Novo diktaturou, nebo ne? V jistém slova smyslu ano, ale v jistém slova smyslu také ne. Salazar r. 1930 založil politickou stranu „Národní svaz“. R. 1933 získal dekretem prezidenta Carmony obrovskou moc. Zakázal všechny extremistické politické strany, především komunistickou a socialistickou, ale rovněž tak i prohitlerovskou nacionálně socialistickou a též fašistickou, inspirovanou Mussoliniho Itálií. Mimo zákony byly postaveny i strany liberálního typu. Zcela legálně však fungovali monarchisté a křesťanští demokraté, ti se však nakonec sloučili s Národním svazem. Krom toho se od Národního svazu odštěpovali čas od času různí nespokojenci, kteří zakládali opoziční strany a hnutí. Ty Salazar toleroval a umožňoval jim kandidovat ve volbách proti Národnímu svazu.

Salazar nerozpustil parlament, ale výrazně omezil jeho moc. Vyhlásil novou ústavu, v níž položil důraz na tzv. stavovské komory, tzn. profesní sdružení. Každý zaměstnanec patřil do některého profesního syndikátu, který si své představitele svobodně volil a také svobodně odvolával, když nesplňovali požadavky členů. Syndikáty jednaly se sdruženími zaměstnavatelů, tzv. grémii, a snažily se dosáhnout pro zaměstnance co nejvýhodnější podmínky. Inspirací k tomu byly pro Salazara sociální encykliky papežů Lva XIII. (Rerum novarum) a Pia XI. (Quadragesimo anno). Tyto korporace, stavy, měly do značné míry nahradit parlament a politické strany. Rozhodující slovo měli mít sami zaměstnanci. O jejich záležitostech neměli už rozhodovat poslanci, volení za politické strany, kteří ve většině případů neměli nic společného s profesí svých voličů, ale právě „jedni z nich“, přímo jimi volení. Konkrétně tedy: Hornické zájmy měli hájit sami horníci, zvolení svými kolegy, železničářské železničáři, úřednické úředníci atd. To, co si korporace jednáním vymohly, se mělo stát zákonem. To musel stát respektovat a ani premiér neměl právo to měnit.

V tomto slova smyslu tedy Estado Novo diktaturou nebyl a ani Salazar nebyl diktátorem. Zaměstnanci sami se dohadovali se zaměstnavateli o takových problémech jako pracovní doba, bezpečnost při práci, mzda, pojištění atd. Stát měl právo zasáhnout pouze tehdy, když se nedospělo k dohodě a byl o to oběma stranami výslovně požádán. V tom byl rozdíl proti Mussoliniho Itálii, která také operovala korporativním zřízením, jenže zatímco Duce měl pravomoc kdykoliv autoritativně změnit, na čem se korporace a grémia dohodly, portugalský premiér nikoliv.

Velké pravomoci zaměstnaneckých korporací poskytly Salazarovi důvod k legálnímu zákazu stávek. Estado Novo vylučoval v zájmu veřejného blaha a pořádku jakékoliv nepokoje v ulicích, a pokud k nim došlo, byly vždy tvrdě potlačovány policií. Salazar rovněž zavedl cenzuru tisku. Ta se však vztahovala pouze na propagaci „státu nepřátelských idejí“, nikoli na kritiku jednotlivých nositelů moci. Nejčtenější deník Diario de Lisboa snad v každém čísle kritizoval nějaké opatření vlády nebo činnost jednotlivých ministrů a státních úředníků. Salazar měl zájem zakázat propagaci destruktivních myšlenek, nikoli kritiku nositelů úřadu a moci. Ta ve fašistické Itálii přípustná nebyla, nemluvě samozřejmě o nacistickém Německu nebo komunistickém Rusku.

Srovnává-li někdo Salazara s Mussolinim, nebo dokonce s Hitlerem, tak srovnává nesrovnatelné. Zatímco Mussolini neustále vyřvával „Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát!“, Salazar naopak usiloval o co nejmenší roli státu v životě společnosti. Stát měl dbát podle něho pouze o pořádek, sociální řád a spravedlnost a o blaho občanů. Jinak státu nepřísluší vměšovat se do oblastí, kde se mohou občané na základě vazeb zaměstnanec-zaměstnavatel jako rovný s rovným dohodnout sami, rovněž tak není v kompetenci státu vstupovat do rezortů vědy a kultury, jestliže není ohrožena mravnost nebo nejsou propagovány zhoubné ideje. Salazar se také nikdy nenechával titulovat termínem „Vůdce“. Vždycky byl pouze předsedou vlády a nikým víc. Portugalsko za jeho režimu také nepěstovalo žádná velkolepá teatrální show s plamennými řečmi politiků, jež byly typické pro Hitlerovo Německo a Mussoliniho Itálii. Salazar to – jak uvádějí znalci jeho režimu – přímo nenáviděl. Miloval klidný rozvoj země, poznamenaný prací a spořádaným životem obyvatelstva, nenarušený válkami, revolucemi, stávkami nebo jinými nepokoji. To byl hlavní ideál Estado Novo. „Salazarismus“ v tomto slova smyslu lze těžko srovnat s jakýmkoliv jiným politickým systémem, nejblíže k němu mělo ve třicátých letech Dollfussovo Rakousko a později Francovo Španělsko.

Salazar a katolická církev

Katolická víra byla prokazatelnou motivací Salazarova politického jednání. Byl zbožný, a pokud mu to zodpovědný úřad premiéra dovolil, denně chodil na mši sv. S lisabonským patriarchou kardinálem Cerejeirou ho pojilo hluboké celoživotní přátelství. Cerejeira patřil k velkým zastáncům zjevení Panny Marie ve Fatimě, což převzal i Salazar.

Náboženskému založení odpovídal i premiérův osobní život. Neoženil se a zachovával až do smrti celibát. Těžko také nalezneme v dějinách státníka s tak nepatrným jměním. Když r. 1970 zemřel, měl na vkladní knížce pouhých 50 tisíc escudů, což tenkrát reálně odpovídalo zhruba našim dnešním 20 tisícům Kč. Jeho malý pozemkový majetek, který zdědil po rodičích, si rozdělily poslední z ještě žijících sester. Neměl ani vlastní dům, bydlel v Lisabonu v obyčejném městském nájemním bytě. Nevlastnil dokonce ani osobní auto a chodil denně do vládního paláce pěšky s aktovkou v ruce, samozřejmě nenápadně hlídán ostrahou. Toho rád využíval k navazování osobních kontaktů s prostými lidmi, chtěl být informován o jejich problémech a podle možností pomoci. Rozhodl se, že i v úřadě premiéra bude žít jako obyčejný, řadový občan hlavního města Lisabonu, nechtěl se v ničem odlišovat. Přebytky ze svého platu dával na charitativní účely.

Salazar jako pravověrný katolík výrazně posílil vliv Církve ve veřejném životě. Nebylo to snadné. Vojenské vlády po převratu r. 1926 sice zrušily perzekuční protikatolické zákony, Církev mohla opět obnovit řeholní život, zakládat katolické školy, spolky a tisk, ale odluka od státu a zákaz výuky náboženství na státních školách zůstaly nadále v platnosti. Salazar nemohl prohlásit katolickou církev za státní, jako tomu bylo za monarchie, aniž by riskoval krvavou antiklerikální revoluci. Protikatolické předsudky byly silně zakódovány v portugalské společnosti – a i mezi vysokými důstojníky a funkcionáři jeho Národního svazu se vyskytovali bojovní ateisté. I prezident Américo Tomás, zvolený r. 1958, se netajil svým ateismem. Salazar musel tedy volit postupné kroky, které nakonec dosáhly žádoucího výsledku.

Nejprve umožnil výuku náboženství na školách, jestliže si to většina rodičů dětí přeje. V takovém případě se náboženství stalo povinným předmětem pro žáky katolického vyznání. Poté přistoupil k zákazu rozvodů, legalizovaných po revoluci r. 1910, ale pro kategorický odpor ve vlastních řadách dosáhl pouze radikálního zpřísnění rozvodové praxe.

Portugalská ústava obsahovala paragrafy o svobodě náboženského vyznání ve smyslu tehdejšího liberálního chápání: všechny denominace i ateistická sdružení jsou si rovny a mají stejná práva. Nicméně Salazarovi se přesto podařilo prosadit v ústavě Estado Novo formulaci o Bohu jako nejvyšším Zákonodárci a o tom, že „náboženská pravda je obsažena v katolické církvi, a proto má stát povinnost poskytovat jí mimořádnou ochranu“. To znělo plně katolicky a lišilo se od formulace zákona restaurační Francie po r. 1815, který mluvil o ochraně státu vůči katolické církvi s pouhým odůvodněním, že se k ní „hlásí většina Francouzů“, a proto byl papežem Piem VII. odmítnut. Salazarovo zdůvodnění bylo naopak ve Vatikánu přijato se souhlasem, jak dokazuje konkordát mezi Portugalskem a Sv. stolcem r. 1940. Salazar s odvoláním na tento ústavní článek o pravdě v katolické církvi mohl potom prosadit zákon, podle něhož všechna legislativní opatření, týkající se veřejné morálky, musí mít schválení portugalského episkopátu. Tím bylo vyloučeno, aby parlament mohl odsouhlasit potraty, antikoncepci, pornografii, sodomii atd.

Salazar smýšlel velice ortodoxně a netajil se svým znepokojením nad výsledky II. vatikánského koncilu a „otevřením Církve světu“. Bohužel i v Portugalsku část hierarchie smýšlela „v duchu koncilu“ a postavila se na stranu protisalazarovské opozice. Skupina katolických levicových intelektuálů publikovala r. 1958 dopis, v němž odmítla Estado Novo a požadovala parlamentní zřízení západoevropského typu. Tyto požadavky podpořily i některé biskupské kurie, nejbojovněji v Portu, kde místní biskup patřil k tvrdým kritikům Salazarova režimu. Po tzv. „karafiátové revoluci“ r. 1974 byla ihned zrušena ústavní klauzule o Bohu a státní ochraně pro katolickou církev. Tím padlo i ustanovení o tom, že zákony v oblasti morálky musí mít schválení episkopátu. Cesta k legalizaci antikoncepce, potratů apod. tak byla volná a skutečně se jí v krátké době všechna tato zvěrstva dočkala. Ani Vatikán neprotestoval, což v té době těžko bylo možno očekávat. Vždyť to byli sami papežští nunciové, kteří s odvoláním na koncilní deklaraci Dignitatis Humanae vyvíjeli tlak na zrušení privilegovaného postavení Církve v ryze katolických zemích, jakými byly Španělsko, Itálie, švýcarský kanton Wallis nebo Kolumbie!

Všude tam potom v důsledku toho došlo k legalizaci nemravných zákonů, k poklesu náboženských praktik a k odpadům od víry. Nejinak se dělo i v Portugalsku po r. 1974. Za Salazara naopak, jak uvádí ve svém elaborátu z r. 1969 s odvoláním na prameny dr. Miloslav Skácel (nazývá ho „obdivuhodným ministerským předsedou“), přibývalo konvertitů a kostely, předtím poloprázdné, se pozvolna plnily.

Dodnes jsou aktuální Salazarova slova: „Základní omyl čistě ateistického, laického státu spatřuji v tom, že vyňal činnost státu z morálních hranic a učinil zákon a právo nezávislými na obecném dobru a obecné spravedlnosti…“

Mýty a lži o „salazarismu“

Kritiku Salazara je možno shrnout do tří bodů:

1) „Salazar zanechal zemi ve stavu hospodářské zaostalosti…“

Samozřejmě to není pravda. Jenže něco je nutno přiznat. Salazar vědomě nepodporoval překotnou industrializaci poválečného kapitalistického boomu. Byl pro rozvoj země, ale pomalý. Odmítal jak komunismus, tak i divoký nespoutaný kapitalismus. Proti oběma kladl ekonomiku na principu stavovského zřízení. Viděl jasně rozdíl mezi oprávněnými požadavky na uspokojení základních potřeb člověka a konzumním šílenstvím hromadění pozemských statků. Salazar se především obával, že rychlá industrializace, lákající lidi z venkova do měst za snadnějším živobytím povede k rozpadu patriarchální vesnice, která byla vždycky rezervoárem tradičních správných hodnot, jakými jsou víra, rodina, sousedská solidarita a svědomitá práce.

Salazar často opakoval: „Lidé nutně potřebují dosyta se najíst, slušně se oblékat a důstojně bydlet, ale nepotřebují nutně mít auto nebo televizi.“ Tímto směrem se ubírala i jeho ekonomická politika. Jejím důsledkem bylo, že Portugalsko šedesátých let mělo na hlavu nejméně osobních aut a televizorů v celé západní Evropě, zato však od třicátých let se nikdy v zemi nestala vážným sociálním problémem nezaměstnanost a sociální zákonodárství, které bylo výsledkem dohod mezi korporacemi zaměstnanců a grémii zaměstnavatelů, dávalo každému poctivému člověku jistotu slušného života i ve stáří, v nemoci, v invaliditě a v dalších nečekaných tristních situacích.

Salazar vyvedl ve třicátých letech zemi z nebezpečí hladomoru a vyrovnal státní dluh. Uplatnil hospodářskou politiku státem řízené deflace, tlačící dolů ceny i mzdy. Podařilo se mu dosáhnout ekonomické stability. Po válce se nějakou dobu stalo Portugalsko spolu se Španělskem zemí s nejrychleji rostoucí ekonomikou celé západní Evropy, čemuž výrazně napomohl fakt, že se neúčastnilo II. světové války.

2) „V roce Salazarovy smrti bylo přes dvacet procent Portugalců negramotných, zatímco za demokratického režimu po r. 1974 během pouhých dvaceti let negramotnost téměř vymizela…“

Toto už je mediální manipulace těžkého kalibru. Když se Salazar ujímal moci, bylo negramotných více než padesát procent Portugalců. Jednalo se hlavně o venkov, kde chyběly školy. Salazar vyhlásil program „škola do každé vesnice“ a také ho během pár let realizoval. Povinná docházka byla striktně pod těžkými pokutami vyžadována, analfabeti dokonce neměli volební právo. Do sedmdesátých let klesl analfabetismus v zemi o více než polovinu, neboť nová generace, narozená během války a po ní, už číst a psát uměla téměř stoprocentně i v nejzapadlejší dědině, protože do školy již chodila. Těch dvacet procent negramotných, které ještě na počátku sedmdesátých let statistiky vykazovaly, tvořili venkovští starší lidé, kteří do školy nikdy nechodili a jež Salazar nechal v tomto dožít, neobtěžoval je povinnými „hurákursy“ gramotnosti jako komunistická Kuba.

To, že dnes se s analfabetismem v Portugalsku člověk prakticky nesetká, není tedy zásluhou režimu po r. 1974, ale důsledkem přirozené generační výměny, neboť ti staří lidé, kteří do školy nikdy nechodili, postupně vymřeli. Prioritní zásluhu na likvidaci negramotnosti má tak Salazar a jeho Estado Novo.

3) „Salazar krvavě likvidoval politickou opozici pomocí obávané tajné policie PIDE, která mučila lidi, podporoval Hitlera a učil se od něho….“

Komunistická a vůbec veškerá levičácká propaganda byla v Salazarově Portugalsku zakázaná, tím spíše potom organizace tohoto typu. Portugalsko bylo bezprostředně ohroženo komunistickou infiltrací ze sousedního Španělska, proto také Salazar poskytl pomoc generálu Francovi – jednak ekonomickou, jednak vojenskou. V Portugalsku se zformovalo dobrovolnické hnutí „zelených košil“, které vytvořily ve španělské občanské válce tzv. Portugalskou legii, jež bojovala na straně Franca. Po Francově vítězství uzavřely obě země vojenský pakt pod názvem Iberský blok. Portugalsko stejně jako Španělsko vyhlásilo během války neutralitu a poskytlo azyl velkému množství Židů a odpůrců nacismu. Svoji neutralitu porušilo ke konci války tím, že poskytlo Britům k vojenskému použití Azorské ostrovy. Je pravda, že při smrti Hitlera visely v Portugalsku vlajky na půl žerdi, jenže o pár týdnů předtím se dělo přesně totéž při smrti amerického prezidenta Roosevelta. Salazar se chtěl tímto pouze sklonit před majestátem smrti bez ohledu na politickou orientaci a mravní kvality zesnulého.

Komunistické nebezpečí si vyžádalo v Portugalsku represe proti hlasatelům této ideologie a všem dalším levičáckým rozvratníkům. Salazar za tím účelem zřídil tajnou policii PIDE. Protože po válce nebezpečí komunistického povstání opět hrozilo, vybavil Salazar PIDE zvláštními pravomocemi, mezi nimi i možností uvěznit nebezpečné elementy zcela bez soudu. Nebezpečí komunistického převratu přimělo Salazara přimknout se k západním velmocím v éře tzv. „studené války“ a vstoupit do NATO.

Byla PIDE opravdu krutá? Žádná tajná policie není dobročinným spolkem, to je samozřejmé. V Portugalsku byli političtí vězni internováni ve zvláštních táborech. Ty se ovšem ani v nejmenším nepodobaly nacistickým nebo komunistickým vyhlazovacím koncentrákům, spíše se jednalo o místa vyhnanství. „Političtí“ měli zvláštní status, nemuseli těžce pracovat a mohli se volně pohybovat po celém objektu. Nejobávanějším byl tábor v Tarrafalu na Kapverdských ostrovech. Jestliže Jan Klíma hořekuje nad týráním toho typu, že za kázeňské přestupky byli vězni zavíráni do korekce, kde podlahu tvořil štěrk – tak ve srovnání s podmínkami našich vězňů padesátých let je to přímo směšné. Faktem ale je, že v Tarrafalu docházelo k častým úmrtím vězňů a vzniklo podezření, jestli jim PIDE „nepomáhá“ na onen svět. Byla tam vyslána komise – zjistila však něco jiného. Příčinami úmrtí bylo nevyhovující tropické a vlhké klima, což byl důvod, proč již v polovině padesátých let vláda nařídila tábor zrušit.

PIDE spolu s vojskem se podílela na represích v Angole, Mozambiku a dalších portugalských koloniích, kde došlo k povstání místního obyvatelstva pod vedením komunistů. Komunistická a zednářská média byla plná zpráv o „bestiálních krutostech“ Portugalců a zcela pomíjela podstatně horší surovosti domorodých komunistických povstalců. Ostatně výsledky mluví jednoznačně. Angola, na konci portugalské epochy čtvrtá nejrozvinutější země Afriky, se krátce nato za vlády komunistů a v důsledku vnitřních bojů stala zemí trosek a mrzáků. Východní Timor se namísto slibovaného rozkvětu dočkal muslimské indonéské okupace, genocidy a zkázy.

Samozřejmě neospravedlňujeme brutalitu, pokud se jí PIDE dopustila, což vyloučit nelze. Záhadná je především smrt opozičního politika Umberta Delgada na španělsko-portugalských hranicích, který připravoval ozbrojené povstání proti režimu. Represe však nijak nevybočovaly z tehdejší míry obvyklé v demokratických státech, americké CIA a FBI mají na svědomí horší věci než PIDE. Ostatně tyto represe byly zaměřeny především proti komunistům a jejich pomahačům, kteří se vůbec neskrývali s úmyslem svrhnout portugalský režim třeba i ozbrojeným povstáním. To, co předvedly komunistické tajné služby v kriminálech a lágrech bolševických zemí, je s tím, z čeho byla a dodnes je obviňována PIDE, absolutně nesrovnatelné. Koneckonců v Salazarově Portugalsku nebyl nikdo z politických ani jiných důvodů popraven, neboť zákon neznal trest smrti, zatímco v komunistických státech byly rozsudky smrti nad nevinnými lidmi vynášeny jako na běžícím pásu. Co tady porovnávat?

Po válce se PIDE vůbec netěšila zlé pověsti, její představitel se stal dokonce šéfem Interpolu. Po karafiátové revoluci r. 1974 byli někteří z vedoucích funkcionářů PIDE uvězněni a vyšetřováni ze „zločinů proti lidskosti“. A ejhle! Všichni museli být propuštěni, neboť důkazy se nepodařilo najít. Taková jsou fakta.

V Salazarově Portugalsku se nikdo nemusel bát otevřeně mluvit a kritizovat. Nikdo nebyl zatčen proto, že např. v hospodě mluvil proti režimu. Univerzity byly podporovány i přesto, že právě studenti byli nositeli opozičních postojů. Salazar měl jako univerzitní pedagog pro vysoké školy slabost, je známo, že ministry vybíral především z řad svých kolegů, takže jeho vládě se ironicky říkalo „katedrokracie“. Rovněž literatura a umění zažívaly obrovský rozkvět, což přiznal v televizním pořadu i náš spisovatel František Listopad, žijící v Portugalsku a vůbec nepatřící k Salazarovým sympatizantům.

Salazar v r. 1968 spadl ze židle, což mu způsobilo vážný úraz hlavy. Nemohl dále vykonávat funkci premiéra, rezignoval a r. 1970 zemřel. Jeho pohřeb z kláštera jeronymitů v Belému na hřbitov v rodném Vimeiru doprovázely obrovské zástupy lidí. Novým premiérem se stal Marcelo Caetano, také univerzitní profesor. V hrubých rysech zachovával Salazarovu linii, postrádal však jeho jasnozřivost a nekompromisnost. Ustupoval levičákům a liberálům, což se mu nevyplatilo. Stal se r. 1974 obětí karafiátové revoluce, která ho svrhla.

Salazarova éra se stala na dlouhou dobu předmětem mediální i politické démonizace. V zájmu „ozdravování národa“ probíhaly čistky především na školách, kde „pokrokoví“ studenti vyháněli „reakční“ profesory (kdepak jsme to jenom slyšeli?), sekretariáty nepohodlných politických stran přepadaly ozbrojené bojůvky. Tím spíše je přímo zázrakem, že portugalský národ při hlasování o „největším Portugalci“ odmítl tuto optiku a hrdě se přihlásil k Salazarovi. Ukázal, že se za jeho éru rozhodně nestydí. A opravdu není za co se stydět.

Při přípravě článku byly použity práce Jana Jandy, Jana Klímy a Jana Závěšického, dále německá encyklopedie Geschichte auf Arte – Franco und Salazar a další internetové zdroje.

(c) Radomír Malý, TeDeum, 2010