Osmdesáté výročí Kramářova skonu jsme si jako Národní demokracie připomněli sborníkem Karel Kramář. Muž, který přivedl český národ ke svobodě. Kramářův odchod si zároveň připomínáme každý květen (nejinak tomu bylo i letos, navzdory údajné „covidové“ pandemii), kdy se scházíme u jeho hrobu v kryptě pravoslavného chrámu na pražských Olšanech, který na své náklady nechal zbudovat. Na letošní 27. prosinec však připadá i kulaté výročí Kramářova narození – kdy ve Vysokém nad Jizerou před rovnými 160 lety přišel na svět.
Otázka, kterou jsem si kladl, a sice, jak Kramářovo kulaté výročí připomenout pamětním tiskem, byla rozřešena ve chvíli, kdy jsem si přečetl velký článek našeho dlouholetého spolupracovníka, kolegy a kamaráda Ladislava Bátory. Je tomu sice už drahný čas, co byl napsán, ale Kramářův životaběh zachycuje tak věrně a nic podstatného nevynechává, že stěží mohl by být překonán textem jiným, podobného rozsahu. A protože jde vlastně o Kramářovy citace či citace o Kramářovi, Ladislavem Bátorou umně pospojované průvodním textem, má čtenář v ruce netoliko Kramářův životopis, ale i malou ochutnávku z jeho myšlenek.

Text, který vyšel v roce 2007 ve Svobodných novinách, jsme se pak pokusili oživit několika méně známými reprodukcemi či dokumenty z pozůstalosti autorova předka. Bátorův děd, libeňský rodák, malíř, grafik a politický aktivista Ladislav J. Špitálník (1901–1951) byl totiž členem (ba dokonce předsedou libeňského místního sdružení) Národního sjednocení, volebního subjektu, který byl nástupcem Československé národní demokracie a sdružoval vedle jejích členů i členy Stříbrného Národní ligy a Marešovy Národní fronty (Kramář byl jeho předsedou a Jiří Stříbrný a František Mareš pak jeho místopředsedy).

Ladislav Špitálník byl v červenci 1951 ubit k smrti v Pankrácké věznici, ale to by byl už jiný příběh na jinou knížku, říká Ladislav Bátora. A na tu teď pořád ještě není ta pravá doba, dodává…

Adam B. Bartoš
V Praze dne 27. prosince 2020

publikaci je možno objednat zde