Tak, jako každý rok, jsme se letos sešli v Polné na pietní vzpomínku u hrobu zavražděné Anežky Hrůzové. Některým kamarádům přišel podezřelý hlouček osob u vchodu do hřbitova, já si v dobré víře říkal „vyšlo nám to na svátky, lidi šli uklidit a ozdobit hroby“. Rychle se ukázalo, že pravdu měli podezřívaví kamarádi. Hlouček se táhl za námi, a když jsme došli skoro k hrobu Anežky Hrůzové, už nás osoby začali verbálně konfrontovat. Jeden nás dokonce absurdně nařkl, že jsme dřív poničili hřbitov. Mladší přidrzlý nás zblízka fotil či natáčel.

Záhy jsme zhodnotili, že debatovat s osobami nemá valnou cenu. Jelikož jsme tam nepřijeli kvůli nim, nýbrž kvůli sobě, památce Anežky Hrůzové, a vyšší spravedlnosti, dál už ignorujíce hlouček jsme položili květiny, zapálili svíčky, potom pan Malý pronesl krátký projev a na závěr piety se pomodlil. – Počínání to v očích hloučku zřejmě pohoršlivé, extrémní, a hanebné! V klidu jsme odešli ze hřbitova, v těsném závěsu za námi hlouček, zaujatě fotíce nás a auta parkující u hřbitova.

Odjeli jsme na parkoviště pod zámkem, zaparkovali auta. V povzdálí pořád pokukující a fotící osoby. My jsme, jako tradičně, šli pěšky do lesa k pomníčku Anežky Hrůzové. Stojí poblíž místa, kde byla podřízlá a vykrvená nalezena. Zpátky jsme zamířili do zámecké restaurace na oběd. V ní už seděly výše zmíněné osoby a stál opřený transparent „V POLNÉ NÁCKY NECHCEME“ (byli vychystaní). Posadili jsme se. Po chvíli čekání nám číšník se silným cizím přízvukem sdělil, že jídlo by nám přinesli za 40 minut, nejdřív za půl hodiny. Na naše dotazy, zda tak dlouho bychom čekali i na polívku z poledního menu, nebo hotovku, odpověděl, že také. Zklamaní jsme se zvedli a odešli, s úmyslem zajet na náměstí do jiné restaurace.

Na parkovišti jsme ale uviděli, že nám někdo u dvou aut vypustil pneumatiky. Zavolali jsme policii, vylíčili události, a poskytli své záběry podezřelých. Pro pachatele mám dobrou zprávu: po zdokumentování vyfouklých pneumatik jsme je zkusili nahustit, a šlo to. Tedy pravděpodobně nespáchali škodu na majetku. Jako zlatý hřeb nám za chvíli volali z auta, co odjelo dřív před námi, že je někdo opakovaně předjížděl a ukazoval na ně fakáče, vztyčený prostředníček. K ilustrování hovadskosti „lepšolidí“ myslím víc netřeba.

Fanoušci pravomocně odsouzeného spolupachatele bestiální vraždy nám nadávají do nácků! Rakouské císařství byl právní stát. Určitě víc, než nynější „liberální demokracie“. Leopolda Hilsnera shledal viným jak prvoinstanční soud, tak odvolací soud. Před popravou ho zachránilo zmírnění trestu na doživotí od císaře Fratiška Josefa I. Na svobodu se dostal až díky milosti císaře Karla I., a to nedlouho před rozpadem Rakouska-Uherska, kdy Karel I. udělil mnoho milostí, jejichž politická motivace se nabízí. Oni „vzdělaní“ lepšolidé na nás pokřikovali, že čtou literaturu faktu, přitom také pokřikovali, že k vraždě Anežky Hrůzové se před smrtí přiznal její bratr. Avšak i notoricky režimní ČT tlumočila, že je to fáma!

Jan Panocha, 30.3.2024