fbpx

Jan Sedláček: Výročí Bitvy u Poitiers: Inspirace i pro dnešní dobu?…

Jan Sedláček: Výročí Bitvy u Poitiers: Inspirace i pro dnešní dobu?...

Média už teď začala vytahovat výročí Sametové taškařice, onoho slavného přesunu papalášů z KSČ do OF. Mimo mediální pozornost však zůstává jiné výročí. Ne tak hezky kulaté, ale přesto důležité. 1287 let od Bitvy u Poitiers.  

Psal se začátek 8. století. Evropa čelila nájezdům Arabů, kteří v té době začali podléhat ideologii (tehdy vcelku nové) jménem islám. Postupně obsadili většinu území Pyrenejského poloostrova a snažili se postupovat dál. Na rozdíl od dnešní doby se ale Evropa bránila. Evropské elity dělaly vše proto, aby islámskou invazi zastavily.

V polovině října 732 došlo k rozhodujícímu střetu. Vojsko Franské říše pod vedením Karla Martela při něm porazilo arabskou armádu. Tato událost pak vešla do dějin jako Bitva u Poitiers (nebo též Bitva u Tours) a znamenala přelom v boji proti arabským nájezdníkům – od té doby již Arabové nepostupovali dále do Evropy, ale naopak se je úspěšně dařilo vytlačovat pryč (tento proces se označoval jako reconquista).

O to smutnější mi připadá postoj současných evropských „elit“, které naopak dělají vše proto, aby Arabové (i další připrchlíci) měli v Evropě lepší podmínky než původní obyvatelé. Vysoké sociální dávky pro imigranty, promíjení jejich zločinů, omezování prostředků obrany proti imigrantské kriminalitě (legální zbraně, kapesní nože) a nejnověji zavedení institutu strpění – pomocí něhož nás chce EU (za vydatného přikyvování Hamáčka) donutit, abychom na území ČR museli strpět každého připrchlíka, i když u nás nemá nárok na azyl (a i když třeba páchá zločiny).

Proto si říkám zda už nenazrál ten pravý část vyházet bruselské „elity“ i jejich státní přisluhovače z jejich funkcí. A zajistit, aby evropským státům vládli tak odvážní lidé jako tehdy. Lidé, kteří se nebojí pojmenovat problém pravým jménem a podniknout proti němu účinné kroky.

Nakonec ještě krátký dovětek. Já sám mám k Bitvě u Poitiers zajímavý osobní vztah.

Při pátrání v našem rokokmenu jsem totiž zjistil, že Karel Martel, onen franský vojevůdce z této bitvy, byl mým přímým předkem (praprapra…dědečkem).

Takže už asi vím, po kom jsem. Ale protože už mě Hamáčkovo Ministerstvo vnitra vede jako státem certifikovaného extremistu, radši z toho nebudu nic dalšího vyvozovat : ) Tento článek totiž není ničím jiným než připomenutím jednoho střípku historie, který BIS zatím nestačila odstranit ze školních osnov. A jestli v tom kdokoliv vidí něco víc, je to jeho věc.

autor je místopředseda Národní demokracie