Uplynulo 93 let od úmrtí rakousko-uherského císaře Karla I. Zemřel opuštěn světem na portugalské Madeiře v nedožitých 35 letech, v době, kdy se formovala nová tvář světa. Zemřel v den přímo symbolický.

A pak že Bůh nemá smysl pro humor! Jako by se chtěl vysmát nastávajícímu světovému pořádku, oplývajícímu optimismem a sebedůvěrou, ze kterého byla vypuzena velká středoevropská mocnost.

Pro dnešní Čechy je Karel I. v zásadě neznámou osobou, jejich znalosti o mrtvé monarchii končí převážně u Františka Josefa I. A není divu, ve srovnání s délkou vlády Františka Josefa I. je Karlova vláda takřka bezvýznamná. Ujal se jí v době nadmíru tragické a skončila bez několika dní po dvou letech stejně tragicky.

Podívejme se, nakolik se splnila optimistická očekávání evropských národů „osvobozených“ zpod „knuty“ čtyřistaleté monarchie.

Češi samozřejmě samostatný stát přivítali. Navázali na rozvoj českého průmyslu, dosaženého pod rakouskou „knutou“ v 19. století a s nadšením začali budovat svou republiku. Nutno říci, že přes nejrůznější potíže způsobené politickou rozhádaností a později i pádem newyorské burzy poměrně úspěšně. Jenže vnější okolnosti nebyly příznivé. Fragmentizované střední Evropě chybělo silné mocenské centrum. Za pravdu dostal známý Palackého výrok „Kdyby Rakouska nebylo, museli bychom jej vytvořit v zájmu Evropy i lidstva samotného.“ Marná byla snaha Československa hledajícího si přátele a spojence. Malá dohoda byla bezzubá od samého začátku. A jak skončila orientace na Francii ví každý. A tak zatímco habsburská říše nás – přes obecné přesvědčení – chránila před šovinistickým tlakem německého nacionalismu (byť se jí to zcela nepodařilo), nyní jsme byli tohoto protektora zbaveni a po 20 letech se nám dostalo protektorátu německého. Mnohem tvrdšího. A kdyby mu jeho plány vyšly, pravděpodobně bychom už neexistovali.

Sotva bylo po německém protektorovi, objevil se ochránce sovětský. Tomu se říká z bláta do louže.

Sotva jsme se zbavili Sověta, máme tu Evropskou unii. A znovu máme problémy se suverenitou a rozhodováním o sobě. Čtvrtá říše je na světě a tentokrát mírovou cestou, za našeho vydatného přisluhování. K dovršení všeho se do značných problémů, které si sám způsobil, dostal náš zaoceánský „přítel“, který se neumí problémů zbavit jinak než rozpoutáváním menších i větších konfliktů po celém světě, až se dostal tak blízko, že dunění válečných bubnů cítíme přímo za humny a hrozí nám, že nás to tentokrát smete. A rovněž za našeho vlastního nadšeného mávání americkými vlajkami vojsku nového protektora.

Tak nevím, byla likvidace Rakouska opravdu osvoboditelským činem ze staleté poroby? Nebo má pravdu spíše švýcarský historik Robert Ingrim ve svém výroku: „Rakousko utlačovalo své národy tím, že jim všemožně překáželo, aby se navzájem utlačovaly“?

Bohužel už se nedozvíme, jaký by byl náš vývoj pod vládou Karla I., příznivce Čechů, který v Čechách žil, češtinu ovládal, žil čestně a následoval Boží vůli. Byl by ještě horší? Nevěřím.