Hned na úvod musím vysvětlit poněkud zvláštní podtitul tohoto sborníku: není to neúcta k našemu kamarádovi – a v mém případě i učiteli a mentorovi –, mluvíme-li o něm jako o neúspěšném politikovi. Spíše naopak. Honza Skácel tvrdil, že pokud někdy napíše své paměti, k čemuž jsme ho všichni, mladí i staří, svorně vybízeli a taktně mu to připomínali, měly se prý nazývat Paměti zcela neúspěšného politika.¹ Tak se, ve vší své skromnosti, Jan Skácel viděl. A prismatem volebního úspěchu pak takovým skutečně byl – zastával nekompromisní názory, byl polistopadovým režimem brzy rozpoznán jako „extrémista“, jako takovému mu nebylo dopřáno v politice prorazit, ale to Janu Skácelovi nevadilo. Vnitřní integrita a věrnost ideálům národní myšlenky byly pro něj víc – raději věnoval svoji energii angažování se ve stranách, které si s režimem nezadaly a vůči režimu se vymezovaly, než aby „převlékal kabát“ a zkoušel politické štěstí jen tak nazdařbůh. Na to byl příliš poctivý. Jak to na jiném místě sborníku trefně napsal prof. Milan Nakonečný…

Právě v tomto jiném slova smyslu Jan Skácel úspěšným politikem byl. Politikem, který vychoval hned několik generací mladých lidí, kteří byli národně ukotvenou politikou uhranuti stejně jako on. Byl pro nás vzorem, učil nás (ne poučoval), vychovával, radil. Politicky tak ovlivňoval po tři desetiletí všechny ty mladé nadšence, kteří cítili, že je nutné pracovat pro národ, jen třeba nevěděli, jak a co to obnáší. Až jednou národní myšlenka zvítězí, bude to i Janova zásluha a v tomto smyslu se jím vymyšlený název nikdy nevydaných pamětí stane nepravdivým. Nepravdivým ostatně je už nyní – politika není jen ta parlamentní nebo vládní, každý z těch našich spolků a stran nese Janův odkaz, rozmnožujeme dále jeho dílo a neseme dál jeho pochodeň, ať už se nám někdy podaří usednout v parlamentních lavicích, nebo nikoli.

Jana Skácela jsem osobně poznal někdy v desátých letech 21. století. Jako tehdejší klausovec jsem chodil na přednášky CEPu, kde se vždy v debatě postavil postarší muž a jako jeden z mála nejen přednášky Klausových hostů, ale i samotné prezidentovo moderování doplnil o vhodné informace, nezřídka měl ale i odvahu oponovat a uvádět věci na pravou míru. Pokud mne paměť neklame, osobní kontakt, který považuji za začátek našeho přátelství, však nastal až u příležitosti historicky prvních Hovorů na pravici, kde jsem měl tu čest díky tehdejšímu předsedovi Akce D.O.S.T. Ladislavu Bátorovi vystoupit s jedním ze svých prvních veřejných projevů. Jak je na těchto akcích zvykem, po jejich skončení vždy debata pokračuje v hospodě. A jak bylo zvykem Jana Skácela, nechyběl nejen na žádné přednášce, ale ani v žádné hospodě. A tak si vzpomínám, jak jsme seděli v restauraci U Valšů a pak se nečekaně střetli, když jeden z nás mířil na toalety a druhý z nich odcházel. Jan Skácel mne tehdy tak trochu pochválil za obsah mého příspěvku, ale zároveň mi poradil, abych příště mluvil více nahlas. Od té doby mi pak radil mnohokrát a já si jeho rad upřímně vážil. Mluvila z něho nejen zkušenost a moudrost daná jeho věkem a životními zkušenostmi, ale i „stará škola“, kterou nám zprostředkovával a kterou jsme na něm všichni oceňovali a „nasávali“ z něho.

Brzy na to (2014) jsme obnovili Národní demokracii. U všech přípravných schůzek Jan Skácel nemohl nebýt, a ačkoli byl sám předsedou Českého hnutí za národní jednotu, politického života naší strany se aktivně účastnil od samého začátku. Ostatně, my si jeho autority vážili a v našich prvních volbách – volbách do Evropského parlamentu 2014 – zaujal Jan Skácel třetí místo na kandidátce (já byl lídrem kandidátky, dvojkou byl Daniel Solis). V této trojici jsme pak absolvovali mnoho tiskových konferencí, na kterých Jan Skácel pravidelně dostával slovo a glosoval domácí i zahraniční dění. Nejen za tuto pomoc v začátcích Národní demokracie, ale i za jeho celoživotní přínos („obhajobu vlastenectví a konzervativních hodnot“) jsme mu na našem prvním řádném sněmu na podzim 2014 udělili čestné členství v Národní demokracii.

Nechci na tomto místě popisovat všechny Janovy politické aktivity – ty si čtenář může přečíst v Janově životopise a roztroušeny jsou i ve vzpomínkách autorů, kteří do tohoto sborníku přispěli. Jako editor sborníku, který měl možnost příspěvky číst dříve než čtenáři, mám totiž tu výhodu, že se mohu zaměřit jen na ta místa jeho života, o kterých vím, že se jim druzí nevěnovali a o nichž jsem přesto přesvědčen, že by zmíněny být měly – pro pořádek a pro historii.

A tak nemohu nezmínit něco, co mi došlo až relativně nedávno, i když vím, že mi na těch nesčetných setkáních v hospodách u piva, po všech těch našich akcích, schůzích a demonstracích, nebo na cestách autem či vlakem na schůze a demonstrace mimo Prahu, o těchto věcech Jan často vyprávěl. Jenže těch jeho zážitků a vzpomínek bylo tolik, že já – který ke své smůle nemám a nikdy nebudu mít Skácelovu paměť – si z nich pamatuji jen útržky. Navíc jsem vždy naivně spoléhal na to, že to Honza „jednou sepíše“. Až nyní, po jeho smrti, kdy jsem měl tu možnost převzít do péče jeho archiv a knihovnu, která se do budoucna má stát základem Knihovny Jana Skácela, a směl se tak přehrabovat v desítkách pořadačů a desek nadepsaných názvy stran či spolků, které Skácel založil, nebo jimi jen prošel, jsem si znovu uvědomil, jak nesmírně pracovitý a houževnatý člověk to byl a jak toho mnoho prožil, i když ve své skromnosti o tom mluvil jen místy.

Vždy jsem Jana Skácela bral jako „spojku“ mezi předválečnou Československou národní demokracií (potažmo Národním sjednocením) a Národní demokracií, kterou jsme obnovili v roce 2014. Věděl jsem, že se i on sám pokoušel v devadesátých letech Národní demokracii obnovit (v době, která tomu relativně přála a kdy se obnovovaly mnohé předválečné politické strany), věděl jsem, že se angažoval v Národně demokratické straně (NDS), která vznikla v roce 1991 a ze které právě za okolností, které mi kdysi určitě popsal, ale které jsem si bohužel nezapamatoval, v roce 2008 vystoupil. Stranu po celou dobu až do své tragické smrti vedl Jan Valenta, se kterým jsem se také setkal a snažil se s ním urovnávat „spor“, když se na nás zlobil, že jsme mu „značku“ ukradli. Ale my ji v roce 2014 neukradli, v mladickém zápalu, když jsme Ne Bruselu – Národní demokracii zakládali, jsme vůbec netušili, že tu ještě ze setrvačnosti ministerstvo vnitra eviduje NDS, ačkoli ta už několik let neodevzdávala audity, výroční zprávy a vlastně tak neměla už ani existovat, ač ji v rejstříku stran nalezneme dosud. Až letos, když jsem měl možnost se Janovým archivem probírat, jsem poznal, jak v počátečních devadesátých letech tato strana vyvíjela podobně houževnatou činnost, o jakou se nyní snažíme my. Jan Skácel byl tehdy jejím tajemníkem a jeho jméno a podpis najdeme dnes na každém z nespočetného množství prohlášení, tiskových zpráv nebo provolání této strany, kterým se NDS obracela k veřejnosti a potenciálním voličům, tehdy ještě psaných na stroji a v podmínkách, které si dnes těžko dokážeme představit. Na přelomu let 2007 a 2008 pak sám usiloval o založení nového politického subjektu pod názvem Národní demokracie a sháněl za tím účelem podpisy na petici. Dnes se ho už nemohu zeptat, proč se to nepodařilo, takže se mohu pouze domýšlet, že to bylo kvůli tomu, že z potřebného tisíce podpisů jich sehnal jenom necelé čtyři stovky.

Přesto se Jan Skácel necítil ukřivděně, že bych mu v jeho snahách o obnovení Národní demokracie „lezl do zelí“, naopak oceňoval, že se nám podařilo něco, co se z jeho pohledu v devadesátých letech tak úplně nepovedlo. Dodnes si také pamatuji jeho „radu“, jak je bláhové, „aby politik lpěl na značce“ a že „značka (strany) není fetiš“ – klidně to zkusit jinak a znovu, a docílit politických výsledků, než se chlubit značkou. Jako člověk, jehož rodinu s prvorepublikovou Kramářovou Národní demokracii pojilo hluboké pouto (členy Kramářovy strany byl jeho dědeček i jeho otec), byl však přesto rád, že se v závěru svého života mohl na práci obnovené Národní demokracie podílet. A já si moc vážil toho, že jsem ho měl vedle sebe. Nezmeškal téměř žádnou poradu našeho předsednictva, kam byl jako host (host proto, že byl sám předsedou jiné strany – ČHNJ) pravidelně a bez výjimek zván, a prokázal také velkou statečnost nejen na demonstracích, které byly policií brutálně rozehnávány a kde on statečně řečnil, ale například i v době, kdy probíhalo trestní stíhání mé osoby za mé články, knihy a projevy. Při té příležitosti vzpomínám na historku, kterou mám jen z druhé ruky, ale ze zdroje velmi důvěryhodného, od Jana Skácela juniora. Jako všichni mí blízcí spolupracovníci, byl i Jan nucen chodit na výslechy policie, když jsem já na policii odmítl vypovídat. Policejní komisař Milan Ulrich tehdy nevěděl, jak se mi dostat na kobylku a zval si tedy členy předsednictva a další mé kolegy jednoho po druhém ve snaze, že někdo z nich snad něco přece jen nechtěně utrousí. Jan Skácel tam byl pozván tím spíše, že byl na můj popud autorem předmluvy k Protokolům sionských mudrců, které jsem v roce 2015 v novém českém překladu vydal. Když nadešel den výslechu, Honza Skácel si doma oblékl svůj známý svrchník, pro jistotu si dal do kapsy zubní kartáček (jako člověk, který sám za minulého režimu seděl, stejně jako jeho rodiče) a s rodinou se rozloučil slovy: „Bartoše v tom nenechám, i kdyby mne měli zavřít.“ Jak jsem pak mohl vidět a číst ve svém policejním spise, při výslechu mne hrdinně bránil.

Napsal-li jsem, že byl Jan Skácel spojkou s prvorepublikovou Národní demokracií, ne-ní to nadnesený výrok. Jeho rodiče se v Národní demokracii angažovali, otec Čestmír Skácel byl dokonce předákem národnědemokratických mládežníků, kteří se tehdy nazývali Mladá generace. Protože Skácelovi pocházejí z Pardubic, byl to on, kdo organizoval návštěvu ministra financí Aloise Rašína v Pardubicích na sjezdu národnědemokratické mládeže v roce 1919, kde Alois Rašín přednesl, aniž by to věděl, svůj poslední politický projev. Pár dní na to ho tehdejší „pirát“ (rozuměj anarchista) postřelil a Rašín následkům atentátu o několik dní později podlehl. Na počest poslední návštěvy a posledního Rašínova projevu visí na pardubickém hotelu U zlaté štiky dodnes mosazná deska, kterou tam Čestmír Skácel s Mladou generací v úctě k předákovi Národní demokracie nechal připevnit. Péčí Čestmíra Skácela také vyšel drobný spisek² právě s poslední Rašínovou řečí, kterou najdete v čerstvé publikaci o Aloisi Rašínovi.³ Protože Skácelovic rodina politikou žila, mohl Jan už od dětství vídat a slýchat mnohé zajímavé persony meziválečné politické scény a nasávat jejich názory. Jen mne mrzí, že nenašel fotografii, o které mi několikrát vyprávěl, na které je zachycen jeho dědeček při lovu s Karlem Kramářem…

Jan nejenže znal tyto politiky, ale někdy jsem měl pocit, že zná skoro všechny. Kdykoli jsem ve své zvídavosti zavedl řeč na nějakou osobnost, vždy jsem jen s úžasem slýchával, jak se Jan rozvyprávěl, že toho a toho osobně znal, že ten a ten k nim chodil domů, nebo že s tím a tím ve stejném období spolu seděli ve vězení, případně že ten a ten (případně ta a ta) je jeho osobní přítel (přítelkyně), s tím a tím zase pravidelně chodí na pivo. V žádném případě nepřeháněl. A nemyslel tím ani žádné kmotry či papaláše…

Tímto sborníkem také navazujeme na sborník, který vznikl u příležitosti Janových 75. narozenin – Jan Skácel za národ.⁴ I ten by si zasloužil druhé vydání, protože vyšel jen v limitovaném a číslovaném nákladu a jen málo šťastlivců jej vlastní. Sborník zahrnoval nejen texty o Skácelovi, ale především Skácelovy texty vlastní, psané a publikované v rozmezí let 1999 až 2009. I proto se v třetí části tohoto sborníku pokoušíme sebrat tex-ty, které vznikly po vydání prvního sborníku, tedy v letech 2010 až 2018.

Když bylo v roce 2014 našemu kamarádovi 80 let, přemýšleli jsme, co mu k nim věnovat. Nakonec převážil názor zhotovit mu sborník fotografií, nejen z jeho osobního archivu, ale těch, na kterých jsme ho zachytili na našich akcích a které nejspíše nikdy neviděl. Udělali jsme mu tím tehdy upřímnou radost, ale tento sborník vyšel jen ve dvou exemplářích.⁵ Opět se nabízela otázka, zda tyto fotografie nepublikovat veřejně, aby se z nich mohl těšit nejen on, ale i další pamětníci těchto akcí, povětšinou demonstrací a manifestací.

Dlouho jsem přemýšlel, jak všechny tyto materiály pojmout – a co výsledného z nich sestavit. Jak pospojovat osobní vzpomínky na Honzu, jeho vlastní texty, jeho rodinné fotografie a fotografie z devadesátých let, i spolu s fotografiemi z éry, kdy Jan Skácel, ač stále předseda ČHNJ, spojil své politické počínání s Národní demokracií (kteréžto fotografie v posledně zmiňovaném sborníku chyběly).⁶ Nakonec jsme se rozhodli publikovat vše, co se dalo, z čehož vychází poměrně logicky strukturovaný obsah. V neposlední řadě jsme pojali úmysl texty a fotografie rozšířit i o nějaké dokumenty z Janova osobního archivu, o kterých si myslíme, že by širší veřejnost měla mít možnost se s nimi seznámit.

Přesto je tento sborník jen střípkem vzpomínek. Mnoho textů se do něj nevešlo ne kvůli nedostatku místa, ale především pro tu, námi všemi obdivovanou, Janovu schopnost přednášet politické projevy spatra. Protože totiž sice činily podstatný podíl Skácelových textů, ale protože zároveň nikdy nespatřily světlo světa na papíře nebo monitoru počítače (pokud je někdo nepřepíše), budou v tomto sborníku chybět, a tak bude vždy neúplný. Stejně tak fotografií zachycujících Jana Skácela, je mnohem více, tak jako je nespočet vzpomínek nás všech na našeho kamaráda, ale nedají se všechny zachytit a zaznamenat, sesumírovat a publikovat na jednom místě.

Vysvětlení zasluhuje i název druhé kapitoly. Jan Skácel nemohl mít pohřeb státní, ale všichni jsme se snažili, aby jeho pohřeb takový státní pohřeb alespoň co nejvíce připomínal. Jako velký národovec měl tedy Jan Skácel pohřeb vskutku národní. Toto posmrtné vyznamenání, které bylo výrazem našich díků vůči tomu, koho jsme měli tak rádi, je tedy zároveň svědectvím o velikosti tohoto muže – (ne)úspěšného politika.

Skácelova fenomenální paměť měla mnoho podob. Chodící encyklopedie, jak jsme Janovi někdy přezdívali, mi několikrát vytrhla trn z paty. Vzpomínám si, jak jsme pořádali jednu z prvních přednášek Národní demokracie. Domluvil jsem tehdy návštěvu jednoho rusínského aktivisty, aby k nám v pohnutých dobách kyjevského majdanu promluvil o svých zkušenostech z Ukrajiny. Nastal však informační šum a ten den jsem se mu nemohl dovolat. Přednáška se blížila a já se děsil nejhoršího. Plný sál a řečník nikde. Jan Skácel zareagoval pohotově. Bez přípravy vystřihl přednášku na téma sice jiné, ale ne-méně zajímavé – okolnosti vzniku první světové války. Mluvil spatra dvě hodiny. Lidé byli nadšení. Pak jsme šli na pivo…

Poslední rok před svou smrtí Jan příliš nepsal. Měl mnoho nápadů, ale stěžoval si mi, že kvůli zdravotním obtížím manželky, o kterou se stará, ale i zdravotním komplikacím svým, nemá na psaní čas a chuť. Kniha, kterou mi slíbil napsat a kterou jsme pracovně pojmenovali „Soumrak demokracie?“,⁷ tak nikdy nevyšla, i když ji měl Jan v hlavě promyšlenou.

Vlastně se tak jeho posledním textem stal Manifest, který v tomto sborníku otiskujeme právě s tímto úmyslem. Byl-li posledním projevem Aloise Rašína jeho projev v Pardubicích, Skácelově rodišti, byl posledním textem Jan Skácela Manifest, který připravil pro naši tehdejší volební alianci Rozumných. Přiznám se, že s textem přišel ve chvíli, kdy už bylo volební „desatero“ Rozumných hotové a my najednou pro Honzův text neměli uplatnění. Putoval do šuplíku. A dnes cítím, že zrovna tento jeho text, který mohu podepsat nejen já, ale i všichni ostatní národovci a vlastenci, by se mohl stát nejen Manifestem Rozumných, ale Manifestem Jana Skácela. Proto jsem si dovolil ho takto přejmenovat. Najdete ho přirozeně na posledním místě kapitoly Skácelových textů.

Manifest Jana Skácela mne pak vede k myšlence „odkazu Jana Skácela“, jak jsem nazval tuto svou předmluvu. Přemýšlel jsem nad tím mnohokrát. A má slova nyní patří k těm, kterým je podobně jako mně, tedy čtyřicet či více, těm, kteří jsou v „nejlepších letech“. Kdo, když ne my, a kdy, když ne teď? Skácel neúnavně politicky pracoval až do svých 84 let. Jeho nezlomnou energii, výborný zdravotní stav a to, jak nejen držel krok s námi, mladými, ale často nás i předčil, jsme vždy obdivovali. Obdivovali jsme jeho znalosti, paměť, životní zkušenosti, poznatky. Tajně jsme si přáli, abychom v osmdesáti letech byli jako Skácel – svěží, čiperní, aktivní, plní energie. A víme, že takoví nebudeme, protože nejsme to, co Jan Skácel o sobě sám s oblibou tak často říkával – kvalitní předválečný materiál. Tím spíše bychom si měli uvědomit, že čas běží a jsme ve věku, kdy musíme pracovat na tom, aby po nás také něco zbylo, abychom také nějaké generace vychovali, abychom také ovlivnili současné mladé. Jsme v nejlepších letech, abychom se pustili do díla. Už ne s mladickou naivitou, ale poučeni. Už ne jenom do řečí u piva, ale do skutečné práce. Už ne jen teoreticky, ale prakticky, protože Skácel měl vše v malíčku, ale byl i praktik. Někteří z nás, kteří se začali angažovat dříve a vzdali to, vyhořeli, nebo prostě jenom založili rodiny a chvíli na politiku a obranu národních hodnot zapomněli, by se měli zase vrátit k práci. Ti mladší, kteří teprve studují a rodinné povinnosti nemají, by měli pro národní myšlenku vrhnout veškeré své nadšení a energii. Ti starší, kteří už nemají co ztratit, protože jsou například v důchodu, a nemusejí se tolik bát o svou kariéru či děti, by měli po Skácelově vzoru politicky pracovat, protože je to především jejich generace, na kterou teď spoléháme. Zkrátka my všichni dohromady musíme být podobně neúnavní a činorodí, jako byl on – a snad se nám někdy podaří, že svou láskou k národu ovlivníme příští generace a pozměníme osud našeho národa a naší země. To je úkol Skácelových sirotků, abych použil příměr Davida Macháčka.

Po smrti Jana Skácela jsme všichni bez výjimky truchlili, ale nyní – je před námi mnoho práce a mnoho úkolů. Jsme tím Janovi povinováni.

Adam B. Bartoš

V Praze, podzim 2020.

publikaci si můžete objednat zde