Liberální demokracie prožívá možná své nejtěžší období. Nejenže je celosvětově vystavena kritice konzervativní pravice, tradiční levice, národoveckých subjektů či protestních hnutí, které sílí a vytlačují středové liberální strany z vlád, tento jev má navíc téměř v každé evropské zemi svou konkrétní podobu, Českou republiku nevyjímaje.

Dost možná, že v České republice tento proces došel zatím možná nejdále (ačkoli trvá sotva pár let), protože Andrej Babiš se svou stranou nestranou (protože hnutím), se svým ANO i ne (aby se zalíbil všem), se svými útoky na tradiční politické strany a opatrně vypouštěnými balónky, kterými nás pomalu připravuje na vládu pevné ruky (řídit stát jako firmu) je česko(slovenskou) obdobou amerického Trumpa a právě takovým (a skoro bych řekl, že ukázkovým) vyjádřením konce jedné éry, kdy liberálně-demokratické politiky pomalu střídají státní manažeři a byznysmeni, netající se svými plány na poněkud autoritativnější řízení státu a společnosti. Nemohou to ale zatím říkat a činit zcela otevřeně, protože doba ještě nenazrála tak daleko, aby se veřejně připustilo, že liberální demokracie končí a že je dovoleno to, co ještě před pár lety bylo zhola nemožné, totiž pochybovat o veřejných postulátech liberalismu. Proto dnes žijeme v podivném mezidobí, kdy liberální demokracie sice ještě formálně existuje a zaštiťujeme se jí, v praxi ale ustupuje a vyklízí prostor pro nástup nové formy vládnutí, kde vše bude jiné, než jak jsme to posledních bezmála třicet let znali.

O tom, že je liberální demokracie v krizi, svědčí i to, že na toto téma diskutují politologové i novináři velkých světových sdělovacích prostředků, tedy vesměs naši názoroví oponenti sami, kteří bijí na poplach, a nejen opatrně připouštějí, ale dokonce berou jako za téměř hotovou skutečnost, že se tak stalo a snaží se ještě na poslední chvíli hledat řešení, jak tento nezvratitelný trend zvrátit. A lidé? Pro ně liberální demokracie selhala již dávno, což ukazuje rozčarování a nechuť z politiky, klesající volební účast, čtyřicet procent voličů pravidelně při volbách zůstávajících doma a posměšky na adresu voleb, v jejichž opravdovost a sílu něco změnit věří už jen málokdo.

Naopak tam, kde politici tvrdě hájí národní principy, na nějaké příkazy Bruselu nehledí a v tomto smyslu bychom o nich mohli říci, že svoji zemi vedou autoritativním způsobem, tyto země prosperují a současné krize řeší mnohem úspěšněji než liberálně-demokratické režimy západní Evropy. Klasickým příkladem může být Maďarsko pod vedením Viktora Orbána či (opustíme-li prostor EU) Putinovo Rusko, které získává mezi prostým lidem všude v Evropě (a rovněž u nás) stále více příznivců.

Ostatně o tom, že lidé tak nějak vskrytu duše tuší, že demokracie, v níž žijeme, nefunguje a je jen pouhým divadlem na obalamucení prostého lidu, svědčí i poněkud iracionální a stále více módnější touha po tzv. přímé demokracii. Ne že by přímá demokracie byla skutečným řešením současné krize, ale zklamaný volič se jí jako tonoucí stébla chytá v klamné naději, že když bude alespoň přímá, bude ta demokracie snad konečně fungovat. Že je to jen další vějička na rozčarované voliče, snad netřeba dodávat. Fungovat možná může ve Švýcarsku, ale u nás, kde lidé ani k referendu o věcech, které se jich bytostně týkají (vztahujících se k jejich obci apod.) nechodí v takovém počtu, aby takové referendum bylo vůbec uznáno jako platné, nelze od přímé demokracie čekat jakékoli uzdravení společnosti. Přímá demokracie totiž předpokládá aktivní angažování se občana-voliče ve věcech veřejných, zatímco u nás na všech úrovních už posledních několik let vidíme pravý opak – lidé na politiku rezignovali a uzavírají se do svých světů. Když se Miloši Zemanovi ve druhém kolem voleb prezidenta podařilo zburcovat několik desítek tisíc nevoličů (zvednout volební účast na historických 66,6 procent), je to spíše výjimka potvrzující pravidlo. Stále třetina voličů zarputile hlasuje nohama, čímž tomuto systému vzkazuje, co si o něm myslí.

V takové situaci na liberální demokracii, takovou, jaká v realitě je, pouze žehrat nestačí (to, že bychom ji snad mohli reformovat, si dnes, dle mého soudu, myslí jen málokdo). Úkolem národoveckých stran, kterým byl liberalismus vždy trnem v oku a vnímaly ho jako politickou ideu nevhodnou ba nepřátelskou národním zájmům, je – v takto příznivé a dalo by se říci nadějemi „těhotné“ době – přijít s alternativou, představit jinou verzi společenského uspořádání a formy vládnutí, která by si získala důvěru občanů zpět a dovedla je nadchnout pro větší společenskou spoluzodpovědnost, a tedy i pro budování státu a obranu národa před nebezpečenstvím, kterým čelí.

Národní demokracie takovou alternativu má a je připravena ji nabízet veřejnosti – nejen jako alternativu k zastupitelské demokracii, ale i k oné mýtické přímé demokracii, kterou ještě nikdo nikdy neviděl, ale všichni o ní mluví. Abychom ji představili, nemusíme vymýšlet nic nového, zázračného nebo originálního, protože vše, co za něco stojí, tu už dávno bylo. To, co se osvědčilo a fungovalo po staletí, je možno považovat za vyzkoušené a není tedy důvodů k novému experimentování. I proto jsme se rozhodli začlenit do našeho chystaného nového nacionalistického programu ideu stavovského státu, tedy státu, který by fungoval na principech stavovské demokracie. Ideu, kterou posledních několik let u nás připomíná Mgr. Ladislav Malý, bývalý předseda politické strany Národní sjednocení (později Konzervativního a sociálního hnutí). Popsal ji dopodrobna ve své knize Konec liberalismu v Česku a co dál, jejíž druhé upravené vydání vyšlo jeho vlastním nákladem letos v lednu. Z důvodů, které popíšu níže, jsem se ale rozhodl vydat jen v rozmezí dvou měsíců tuto knihu potřetí, protože jsem přesvědčen, že myšlenka stavovského státu je klíčová. Nevím, zda si návrhy v ní obsažené získají potřebnou společenskou a politickou podporu, aby se daly beze zbytku zrealizovat, ale ukazuje možný směr, kterým by se dalo jít, pokud nechceme pokračovat dál směrem k propasti a pokud chceme národ dovést zpět do stavu, ve kterém bude prospívat.

Poprvé jsem knihu Ladislava Malého četl v roce 2014 a už tehdy mi připadala podnětná a (i přes svůj hluboký konzervatismus) inovativní. Okamžitě jsem začal uvažovat o tom, že Národní demokracie by měla tento programový bod přijmout za svůj. Jen jsem hledal ten správný čas, kdy tak učinit. Vnitrostranické události let 2015-2017 spolu s tím, co se na politické scéně dělo jak u nás, tak v Evropě, způsobily, že ten správný čas nastal až nyní. A mělo to tak být, protože si naše strana letos zároveň připomíná 100 let od svého založení (podle jiného způsobu počítání bychom ale mohli mluvit dokonce o 170 letech, tedy o tom, že Národní demokracie je vůbec nejstarší politickou stranou v České republice) a při takto významném výročí bude mít ambici představit obnovený český národní program pro několik dalších desetiletí.

Nikdy jsme nebyli příznivci kosmetických změn, naopak. Úpadek a ohrožení národa je z našeho pohledu tak velký, že zachránit ho může jen radikální celospolečenská změna. I proto nechceme navrhovat nic menšího než změnu systému jako takového. Aby mne však nikdo nechytal za slovo, zdůrazňuji, že by to byl systém demokratického právního státu (proto mluvíme o stavovské demokracii) – systém, ve kterém by lidé měli skutečný vliv na řízení svého státu a systém, který by mohl být prosazen pouze – opět demokratickými – prostředky, tedy volbami. Stavovský systém předpokládá zrušení politických stran (což by v době všeobecné nespokojenosti a nedůvěry v politické strany a stranictví, znechucení partajničením a politickou korupcí mohlo být pro voliče zajímavé) s tím, že jako poslední bude rozpuštěna strana, která jeho realizaci prosadí.
Chtěl bych na tomto místě poděkovat svému příteli Ladislavu Malému, s kterým jsme o tomto tématu vedli (nejen já, ale i můj kolega Ivan Cícha) několik debat a jednání, a který souhlasil s tím, že program, který původně sepsal pro KSH, Národní demokracie začlení do svého. Idea stavovského státu, myšlenka stavovské demokracie, se tedy stává úhelným kamenem, výchozím konceptem nového programu Národní demokracie pro roky 2018-2048. Co všechno idea stavovského státu konkrétně obnáší, si můžete přečíst právě v této brožuře, kterou bychom chtěli myšlenku stavovské demokracie začít pomalu popularizovat. Je nám totiž jasné, že bude trvat několik let, než se vůbec dostane do povědomí veřejnosti.

Ctěnému čtenáři se nemusí líbit vše, co si v knize přečte, nemusí a zajisté ani nebude se vším bezvýhradně souhlasit. Národní demokracie se především identifikuje s myšlenkou stavovské demokracie, která je ústředním tématem a nosnou myšlenkou knihy. Další úvahy, rozvedené pod jednotlivými podkapitolami věnovanými konkrétním agendám, v zásadě schvalujeme, i když ty do oficiálního programu Národní demokracie zatím nepatří. Mohou sice vyjadřovat (a také často vyjadřují) většinové mínění nejen mé, ale i mých kolegů z Národní demokracie (anebo dokonce i v současném programu ND najdeme obdobně formulované myšlenky), jde ale o názory Ladislava Malého. Píše-li tedy tento v množném čísle, mějme na paměti, že jde o stranický program Konzervativního a sociálního hnutí (nástupce Národního sjednocení), ne Národní demokracie. Kniha je silně ovlivněna konfesním zaměřením svého autora (Ladislav Malý se hlásí k tradičnímu katolictví), kteréžto názory nemusí konvenovat všem čtenářům, věřím ale, že i nekatolicky zaměřený národovec dokáže abstrahovat natolik, aby pochopil, že idea stavovského státu, jakkoli byla historicky realizována především (a skoro výhradně) v zemích silně nábožensky (katolicky) orientovaných, není podmíněna náboženskými hledisky a představuje osvědčený a funkční model řízení státu, který může být inspirací i pro Českou republiku. Rovněž úvahy autora o Rusku, Kramářovi, Benešových dekretech či sudetských Němcích nevyjadřují má stanoviska či stanoviska Národní demokracie. Na hlavním vyznění knihy, a tedy na příčině, proč jsem se ji rozhodl vydat, to však nic nemění…

Oproti druhému (rozšířenému) vydání jsem se pouze rozhodl z knihy vypustit úvodní kapitolu, ve které se autor dotýká témat, kvůli kterým jsem v současné době trestně stíhán. Nemohu si totiž v tuto chvíli jako vydavatel dovolit tyto názory jakýmkoli způsobem prezentovat. Snad mi čtenáři rozumí a v nové svobodnější době, snad v režimu stavovského státu, ve kterém nebude existovat politická korektnost, budu moci dílo vydat bez těchto omezení. I bez úvodní kapitoly je ale publikace Stavovský stát přínosem a knihou, kterou čtenáři jistě ocení.

V Praze dne 1. února 2018

Adam B. Bartoš
předseda Národní demokracie

knihu můžete objednávat zde