Někteří studenti Masarykovy univerzity oficiálně požadují, aby byly v budovách školy umístěny genderově neutrální toalety, neboť se jim stává, že nemohou najít toaletu vhodnou pro své pohlaví, a hrozí jim tak závažná psychická újma. Nejvíce tím trpí nebinární mladí géniové.

Záchodové pozadí rovnostářské ideologie trefně vystihl Rio Preisner: „Rovnost je totožná s ne-lidstvím člověka, je totožná s jeho animalitou, přesněji animalitou jako jediným společným rysem. Tuto animalitu je však třeba blíže specifikovat, neboť například už v jídle vstupuje moment nerovnosti. Skutečně společné je pouze vyměšování fekálií, moče, spermat (popř. krve). Společenský základ egalitářské lidovlády je tedy dán latrínou a kopulací, nejlépe: kopulací na latríně.“

Webová platforma České televize přišla nedávno s úžasnou novinkou, seriálem nazvaným „Na záchodcích“. Charakterizuje ho takto: „Sexuální výchova v pohodě a beze studu. Zuzana a Terézia se baví úplně o všem. Hlavně o tom, co nám ve škole neřekli.“

Tento navýsost intelektuální projekt se zrodil ve studentském Radiu R na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, kde obě kamarádky studovaly obor Mediální studia a žurnalistika. Natěšený mladý divák se zde třeba dozví, jak „sexují holky s holkama, kluci s klukama a hlavně lidi s lidma“, jak si oholit zadek, a dokonce že existuje cosi jako „lidé s penisem“.

Cituji z nadšených recenzí pořadu od mládeže na internetu:

„Každý, kto dal menej ako štyri hviezdy, je konzervatívny odpad spoločnosti. Toto je to najlepšie, čo ČT vyprodukovala za posledných 20 rokov.“

„Takovéto pořady má produkovat progresivní evropská TV, bravo, palec nahoru, a jen tak dál.“

Nejde o nic originálního, tenhle vkusný formát povídání o sexu ze záchodu či koupelny už dávno frčí na Západě a hlavně na Severu, jak jinak. Mimochodem obě děvčata se „proslavila“ již svým předchozím projektem, podcastem „Vyhonit ďábla“, kde mudrovala, překvapivě, „o sexu a sexuálních mýtech“. Zdá se, že to bude dlouhá puberta.

Kdyby někdo bláhově věřil na neomarxismus, mohl by kořeny dnešní záchodové estetiky spatřovat v tom, co šíří progresivní levice od šedesátých let: „Když se ti chce, tak to udělej. Jsi úchyl? Máš rád drogy? Jsi muž a chceš být ženou? Bravo, jsi přece osobnost, tak dělej, co se ti líbí. Máš přece na všechno právo!“

Naštěstí víme, že neomarxismus neexistuje, neboť jsme poučeni řadou cenných studií z univerzitního a mediálního prostředí, že jde pouze o slovo bez významu, strašák, mýtus a konspiraci. Jinak by si snad někdo mohl myslet, že neomarxismus vítězně táhne univerzitami s takovou důkladností, že promořil už i toalety. A dokonce že to u toho záchodového sexu nekončí, spíše to tam začíná, neboť od všech vznešených sloganů a obsazování důstojných společenských pozic se neomarxisté návratem na hajzlíky pouze vrací zpět ke své podstatě.

Už Fromm doporučoval uvolnit lidské pudy s dětskou spontaneitou a hlavně se při tom nezatěžovat rozumem, neboť rozum jest fašistický element. Nezastupitelnou roli v osvobozování nového člověka od starého rozumářství má odjakživa důraz na nezřízený sexuální život. Ten terapeuticky očišťuje od tradičních, náboženských, morálních i sociálních předsudků.

Úchylný freudista a bojovník proti západní civilizaci Wilhelm Reich prohlásil nacismus za duševní chorobu, způsobenou sexuální nesvobodou. S touto vskutku dětskou spontaneitou nakonec dospěl až k závěru, že orgasmus je energie, která se erekcí koncentruje do pohlavního orgánu a orgasmem pak uvolňuje přímo do vesmíru. A tak vzniká ona kosmická energie zvaná Bůh, která je přítomná ve všech formách života. Tož konečně víme, jaký je smysl dějin a lidské existence.

Reich doporučoval systematické rozvíjení sexuálního pudu od dětského věku jako nástroj vzpoury proti „zotročující otcovské sadistické autoritě“. Jako kazisvět se snažil prosadit jak v Sovětském svazu, tak na Západě, ale všude byl odmítnut, neboť na obou stranách železné opony fungovaly podobné představy o socio-biologické podstatě lidské existence a jejích kolektivních kontextech. Až dnes tato blouznění skutečných dezolátů dopadají na úrodnou, pečlivě prohnojenou půdu, aby mohly rozkvést v celé své zhoubné velikosti.

Za jeden z hlavních cílů neomarxismu, kdyby existoval, bychom jistě mohli označit rozvolnění sexuality. Jak píše filozof Jiří Fuchs: Jejímu hédonickému chápání se otevřely dříve netušené obzory – v kvantech libidinózní slasti přece životní ideál hédoniků kulminuje. Po triumfu sexuální revoluce se v západních společnostech rozhostil široký konsenzus o morální indiferenci sexuálního života. Vzdělanci se už jen výjimečně odvažují poukazovat na mravní problematičnost následků této masově vítané, strhující revoluce. Odpovědí těm odvážnějším bývá výsměch, ztráta kreditu a hluboké intelektuální opovržení.

A pokračuje: „Ovládne-li ale mentalita hypertrofované sexuality společnost, připravuje její civilizační zánik. Taková je řeč logiky života i bohaté historické zkušenosti. Vypojením z morálního kontextu klesá sexualita na animální úroveň, kterou přesahuje už jen rafinovanými způsoby sebeuspokojování; ztrácí lidský rozměr.“

„Zkazíme Západ, až bude smrdět“, to bylo jedno z oblíbených hesel kulturní revoluce (neexistujících) neomarxistů; tak teď se ten smrad symbolicky line ze záchodků (jestlipak jsou genderově neutrální?) dvou studentek, které si kariéru dělají na přízemních vulgárnostech, mířených přímo na nezletilé publikum.

„Když chceš porazit nepřítele, vychovej jeho děti.“

Studenti z brněnské univerzity, bažící po neutrálních toaletách, argumentují očekávatelně: „Na vyspělém Západě to mají, tak proč ne my?“

Často se divíme, co se to na Západě děje. Stačí si uvědomit, na jakých ideálech dospívaly tamní elity. Zbožňovanou celebritou a autoritou byl od šedesátých let hlavně Herbert Marcuse.

Ten sliboval, že překonání kapitalismu a jeho falešného svědomí povede ke společnosti, kde budou hlavně uspokojovány veškeré sexuální touhy. A jak píše A. Bloom: „Rocková hudba zahrála u mládeže na stejnou strunu. Nevázané sexuální jednání, anarchismus, dolování iracionálního nevědomí a pouštění jej ze řetězu, to vše mají společné.“

A Marcuseho ideový souputník Abraham Maslow prohlásil: „Dalším krokem evoluce osobnosti je překročení jak mužnosti, tak i ženskosti k obecnému lidství.“

Není úplně pravda, že současný progresivismus jde proti přirozenosti. Naopak umně využívá to nejnižší, co je součástí lidské přirozenosti, a horuje pro odbourání veškerých kontrolních mechanismů, záklopek a mravních postulátů, díky nimž se život člověka liší od života zvířete. Apeluje na nejnižší pudovost, kterou se tradiční společnost snažila udržet v mezích, umožňujících jí neztratit důstojnost, smysl a funkčnost.

Progresivisté bezostyšně zneužívají evropskou myšlenkovou tradici – kritické uvažování (bouráme přežitky, osvobozujeme ducha) a vysokou mírou altruismu (jsme tolerantní k odlišným) k šíření hniloby. Tak pod vznešenými hesly dochází nejdříve k legitimizaci a postupně k adoraci nejnižších lidských pudů a různých úchylek, jejichž kritika se nakonec stává absolutním tabu.

Uvědomuji si, v kolika moderních filmech jsem viděl scénu soulože na záchodě. Jako by to symbolizovalo cosi o současné „kultuře“. Zřejmě „je“ to nějakým prazvláštním způsobem vzrušuje, možná nám tak odkudsi z freudovském nevědomí zprostředkovávají svou noetiku hluboce animální společenské podstaty egalitářské lidovlády, vyjádřené právě onou kopulací na latríně…

Běda tomu, kdo zdeptání Velkého nízkostí jen spatřil, třikrát běda tomu, kdo k němu přihlížel, desetkrát tomu, kdo Velkého stlačil, netuše jeho velikost, ale stokrát tomu, kdo tak učinil cítě, že škodí něčemu daleko vyššímu, než je sám!
(Ladislav Klíma)