V posledních týdnech jsme svědky nebývale silné mediální kampaně, která se točí kolem Izraele, vztahu naší země k němu a údajné zrady České republiky na Izraeli. Té se měla část české politické reprezentace dopustit, když se odvážila lehce kritizovat plán amerického prezidenta Donalda Trumpa a izraelského premiéra Benjamina Netanjahua na izraelskou anexi území Západního břehu a Golanských výšin.

Národní demokracie se nechce nechat vtáhnout do této hry dvou znepřátelených táborů, z nichž jeden hájí zájmy převážně etnických Židů (chasidů, Izraele) a druhý pak zájmy sionistů. Nemá smysl zabíhat do podrobností a vysvětlovat, proč který tábor co říká. Zároveň nepropadejme iluzi, že by některému z táborů šlo o obyčejné lidi – Palestince, kterým se anexí stane příkoří, navíc v rozporu s mezinárodním právem. Otázka Palestinců je pouze zástěrkou a záminkou vyřizování si účtů mezi oběma znesvářenými skupinami.

Národní demokracie nechce hájit zájmy ani Palestinců, ani Židů, ani sionistů. Národní demokracie nechce hájit zájmy cizích států. Národní demokracie chce hájit zájmy Čechů, Moravanů a Slezanů. Podivujeme se, že například český prezident nebo premiér, místo aby se věnovali důležitějším věcem (hájili české národní zájmy), se zabývají záležitostmi jiného státu, ležícího na jiném kontinentu, patřícího k jinému civilizačnímu a kulturnímu okruhu. Prezidentem a premiérem jakého státu vlastně jsou?

A aniž bychom se přikláněli k jedné nebo druhé straně tohoto umělého sporu, historická zkušenost nám velí podivovat se také tomu, že prezident či premiér obhajují stejné agresivní postupy, které s tak děsivou podobností připomínají neblahou českou zkušenost s Mnichovem 1938 a následnou anexí českého pohraničí.

předsednictvo Národní demokracie, 31. května 2020