Asi jste si toho taky všimli. Jakmile někde proběhnou volby a uspěje někdo protisystémový, hned odevšaď slyšíme, že se to prý Evropě nelíbí.
Po referendu, v němž si Britové zvolili krev, pot, slzy a naději na svobodu, na nás média chrlila zprávy, jak „je Evropa zděšena“ a že „Evropa nesmí připustit, aby se něco podobného opakovalo“.
Když se Marine Le Penová dostala do druhého kola francouzských prezidentských voleb, tak jsme z médií slyšeli, že se „Evropa děsí toho, že by Le Penová mohla vyhrát“.
Jakmile si Poláci zvolili prezidenta a pak i vládu z lehce euroskeptické strany PiS, tak nás mediální presstitutky oblažovaly tvrzením, že „je Evropa silně znepokojená výsledkem voleb.“
Poté, co na Slovensku uspěl Marián Kotleba s více než 8 % (podle průzkumů měl mít 0,8 %) a naopak havlistická strana Sieť zcela propadla (podle průzkumů 15 %, v reálu 5 %), tak psali, že je to „nebezpečné překvapení pro Evropu“.
Ani my jsme tomu neunikli. I loňské podzimní volby v ČR podnítily v zahraničí reakce, že „dvojciferný výsledek pro SPD Evropa sleduje se značnými obavami“ (o prezidentských volbách ani nemluvě…).
Po sestavení vlády Sebastiana Kurze s protiimigrační FPÖ v Rakousku jsme slyšeli, že je „Evropa zděšena populismem a xenofobií nové rakouské vlády“.
Drtivé vítězství Viktora Orbána a stříbrná příčka pro národovecký Jobbik v Maďarsku zase předznamenala mediální reakci, že „Evropa musí zareagovat na vzestup nacionalismu v Maďarsku“.
I nedávný zisk 25 % a tím volební vítězství pro expremiéra Janšu ve Slovinsku „Evropu silně znepokojilo“.
A nejčerstvějším případem je Itálie, jejíž nová vláda přestává pouštět na italské území lodě s ilegálními krimigranty, což vyvolává mediální reakce, že „Evropa musí na rozdíl od Itálie být solidární a nesklouzávat ke xenofobii“.
Všechny tyto mediální reakce mě přivádějí k jediné otázce: Tak kdo je vlastně ta Evropa?
Média nám podsouvají pohled, podle kterého se ta „Evropa“ vždy dívá zvenčí na daný stát a kroutí hlavou nad tím, jak voliči demokraticky rozhodli. Tím média vlastně implikují, že daný stát do té jejich „Evropy“ nepatří. To by ještě bylo jakžtakž pochopitelné, pokud se to týkalo jednoho státu. Ale po minulých letech, kdy volby téměř nikde nedopadly podle přání kmotrů, vypadá mediální pohled pitoreskně – podle nich v podstatě nepatří Británie, Francie, Itálie, Slovinsko, Rakousko ani celý Visegrád do Evropy.
Za humny jsou navíc i volby ve Švédsku, kde i oficiální průzkumy připouštějí vítězství pronárodních Švédských demokratů. To zas bude v Evropě o jeden stát míň. A co si budeme povídat, nahnuté to má i samotné Německo, jelikož protiimigrační a lehce euroskeptická AfD podle průzkumů předhání socialisty a stává se tam druhou nejsilnější stranou.
Zbyde pak v té „Evropě“ vůbec někdo? Ale ano, zbyde. Jen to už nebudou státy, ale právě ta řídící struktura, která, ač je médii nazývána jako „Evropa“, vede skutečnou Evropu do pekel.
Ludvík XIV. říkával: „Stát jsem já!“ Ačkoliv byl diktátorem, tak aspoň nezastíral, že je to právě on, kdo ve Francii vládne. To v současné EU je diktatura schovaná za rádobydemokratické procesy. Právě média nám ale ukázala, jak ji odhalit. Stačí odpreparovat ty, kdo v Eurosajuzu slouží jen jako kompars (tedy státy a jejich vlády) a zůstane nám armáda nevolených příživníků z Brusele, jimž vévodí alkomarxista Jean-Claude Juncker – kterého, po takřka ludvíkovském vzoru, média de facto označují jako „Evropu“.
Ačkoliv Juncker a spol. prosazují pravý opak hodnot tradiční Evropy, média s tímto doublethinkem nemají problém a dál nám podsouvají, že tvrdá cenzura, nařizování legislativy jednotlivým státům a přijímání krimigrantů je nějakým navázáním na evropské tradice. Tím Junckera a jemu podobné přibližují k jejich vysněnému stavu: K totalitní Evropě, kde budou státy připraveny o poslední zbytky suverenity a Brusel bude strukturně řídit veškeré procesy na území EU.
Ale existuje i jiná cesta. Visegrád a země s relativně rozumnými vládami (Rakousko, Itálie) ponesou pochodeň tradiční Evropy a unijním marxistům typu Junckera a Merkelové dají sbohem. Ti se pak budou moci uvztekat, ale stejně ztratí moc a zůstanou sami jako kůl v plotě.
Kterou z těchto cest si zvolíme, to je jen na nás. Ale měli bychom se rozhodnout co nejrychleji. Jestli si Evropu vezmeme zpátky, nebo zda ji necháme tomu ožralému komunistovi Junckerovi a jeho kumpánům.
Bc. Jan Sedláček
utor článku je místopředsedou politické strany Národní demokracie, která je součástí aliance ROZUMNÍ.