Dnešního dne tomu bude 140 let, kdy odešel do nenávratna „Otec národa“, František Palacký.

Světlo světa spatřil 14. června 1898 v Hodslavicích u Nového Jičína jako syn evangelického faráře, jehož otec si přál, aby v jeho stopách pokračoval. Nicméně mladý František se již od mládí věnoval studiu historie a stal se dějepiscem řady šlechtických rodů. Vedle rodné češtiny hovořil německy, maďarsky, anglicky, česky, portugalsky, staroslověnsky a samozřejmě ovládal i latinu a řečtinu. I když byl žákem Josefa Dobrovského a Josefa Jungmanna, tak na rozdíl od nich zastával k husitství kladný vztah. Jeho vrcholné dílo „Dějiny národu českého“, postavené na filosofickém základě práva českého národa na svobodu, je psáno do roku 1526, neboť se snažil vyhnout konfliktu s vládnoucím rodem Habsburků.

Jeho ideou byla přestavba monarchie, kde předpokládal, že dříve či později dojde ve smyslu národní emancipace k tomu, že v rámci monarchie se posílí i vliv Slovanů. Z těchto důvodů byl celkem rezervovaný ve vztahu k Rusku. Byl iniciátorem 1. Slovanského sjezdu v roce 1848, za jehož konání došlo v Praze ke vzpouře, která byla odezvou na podobné akce v Uhersku i ve Vídni a byla jakýmsi pokračováním evropských revolucí, které byly zahájeny ve Francii, kde v únoru padla monarchie a byla vyhlášena republika. Přes všechny jeho vysloveně obezřetné postoje, mimo jiné vynutil na radikálních studentech propuštění ze zajetí zemského místodržícího hraběte Thuna, nedostalo se mu žádného uznání; a to přesto, že české země nakonec v době revoluční vlny byly relativně klidné, což dokazovala skutečnost, že i Ústavodárný sněm byl svolán do Kroměříže. Se svým tak zvaným austroslavismem se však po roce 1849 rozloučil.

V roce 1861 byl císařem Františkem jmenován jako první Čech nešlechtického původu do panské sněmovny. Ve všech volbách byl vždy zvolen do zemského sněmu. Jako iniciátor řady kulturních akcí se podílel na vzniku Matice české, stavbě Národního divadla, a řady dalších kulturních akcí. Jeho pracovní nasazení bylo neuvěřitelné. Byl zakladatelem strany Staročeské. Jeho loajalita vůči monarchii byla taková, že dokázal v roce 1848 odmítnout pozvání Němců na Frankfurtský sněm, což v dopise velmi podrobně a zdvořile zdůvodnil. Veškerá jeho snaha o smíření s Vídní a narovnání národnostních poměrů mu však nebyla nic platná. V roce 1867, kdy dochází k dualizaci monarchie, je na Čechy zapomenuto. To vede Palackého k revizi svého stanoviska. Kdysi říkal: „Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si jej vytvořit“. Po roce 1867 vyslovil proroctví, které se nakonec naplnilo. „Byli jsme před Rakouskem a budeme i po něm“. Jeho politika pasivní resistence nakonec nebyla nic platná. Vídeň se uzavřela vůči jakýmkoliv politickým požadavkům vzneseným z české strany. František Josef se na příklad nenechal nikdy korunovat českým králem. Raději se naslouchalo požadavkům Němců. Nelze se proto divit, že to nakonec s Rakouskem tak dopadlo.

Do dnešní doby by se snad mohl ještě připomenout výrok: “Nic než národ má právo na existenci“. Heslo „Nic než národ“ si vzalo do vínku Národní sjednocení ve volbách v roce 1935, kdy došlo ke krátkému sjednocení Národní demokracie, Národní ligy a Národní fronty. Tolik jen na adresu těch novináříčků, kteří ve svém politickém analfabetismu puncují nositele tohoto hesla na extrémisty a přitom se dívají na podobu autora tohoto hesla na tisícikorunových bankovkách. Nu co, duševní ubohost se může projevovat různě. Nebo zde jde již o cílenou zaprodanost vlastního národa?

Ostatky Františka Palackého byly uloženy na hřbitově v Lobkovicích.

V Praze, dne 26. května 2016