Svoboda projevu je mé dlouhodobé a řekl bych hlavní téma. Proto mě potěšilo, když jsem zjistil, že možná nejvlastenečtější z kandidátů na prezidenta ČR se k ní také hlásí.

Ale už nejsem zelenáč, abych politikům, ani těm vlastenecky vypadajícím, hned uvěřil každé slovo. Navíc svoboda projevu není tak jednoduchá věc, jak se někomu může zdát; různí lidé si ji různě představují. Takže jsem si pana Baštu proklepl.

Ze začátku to vypadalo dobře – že pan Bašta a jeho tým nejsou předposraní a neřeší to. Po pár dnech dokonce poděkovali.

Ale jak se ukázalo, nebylo to svobodomyslností ani odvahou, nýbrž přehlédnutím, či nevědomostí. Takže humanitární pohnutky přiměly pana Baštu zachránit mě.

Záminka humanitárních pohnutek praskla potom, co jsem odpověděl, ať se o mě nebojí. Až to asi paní asistentku podráždilo.

Na mou poslední žádost o jasnou odpověď na jasnou otázku nepřišla dosud (6.1.2023), žádná odpověď.

Kdyby se nebáli dojmů, černých puntíků v kdo ví čích notýscích, a nebo pohnutí mysli voličů-primitivů, tak přijetí kontroverzního numera Kč mohli hájit poukázáním na svobodu projevu – že to číslo je nijak nevzrušuje, že oni by sice posílali jiná čísla, ale je to mé rozhodnutí a nebudou mi v něm bránit. A ještě pan Bašta má, jako poslanec, imunitu.

Ale i kdyby mi přímo řekl, že se mu numero osobně hnusí a proto ho nechce, myslím by to bylo lepší, než úhybné manévry. Pochybuji, že cesta nejmenšího odporu a vyhýbavost je kvalifikace na dobrého prezidenta.

Napsal jsem „pak ho za prezidenta sotva mohu chtít“. Naneštěstí je rozdíl mezi tím, co chci, a co je na výběr. Nakonec mu možná hlas hodím. Pan Bašta mě nedusil v náhubcích, nezavíral mě doma, neroztočil zdražování všeho, ani není ve válce.

Jan Panocha, 6.1.2023