Přeji vám všem klidný začátek nového roku a vůbec – aby byl klidný celý. To není samozřejmost, zvláště ne v poslední době. U mne byl konec roku hektický do poslední možné chvíle, takže jsem si ani o Vánocích příliš neodpočinul. Nechci si ale stěžovat, píši to jen na vysvětlení toho, že jsem si dal s „nedělníky“ takovou dlouhou pauzu. Jak teď, po měsíci, do toho naskočit?

Přemýšlel jsem i nad tím, zda v „nedělnících“ vůbec pokračovat. Zda se v nich neopakuji a zda v nich mám i nadále co říci. Tuhle otázku musejí zodpovědět jiní, ale protože jsem za ten uplynulý měsíc potkal pár milých lidí a oni mezi řečí prohodili, že „nedělníky“ čtou (aniž bych se jich na to ptal), cítím se tím tak nějak lidsky polichocen. Možná to tedy není zbytečné, jak mi někdy připadá. I když to poslední měsíc vypadalo, že jsem pověsil nedělníky na hřebíček, není tomu tak. Budu vás jimi otravovat i v novém roce…

Před pár dny mne kolega Sedláček (který hlídá mediální výstupy naší „koalice“) vybídl, abych o sobě napsal pár slov, která zveřejníme jako jakýsi medailonek k mé osobě v souvislosti s kandidátní listinou pro volby do Evropského parlamentu (kandidáty představujeme postupně a nyní přišla řada na mne). Jak již jistě víte, Národní demokracie se podílí na společném volebním projektu pod názvem Aliance za nezávislost ČR, kde se sešlo hned několik stran s kritickým pohledem na EU. Lídrem bude europoslanec a generálmajor v.v. Hynek Blaško. Abychom věkem důstojné kandidáty prostřídali s kandidáty nadšeného mládí, bylo rozhodnuto, že druhé místo kandidátky obsadí právě Jan Sedláček, místopředseda Národní demokracie. Pak musí logicky následovat představitelé dalších stran, proto další pozice pro ND byla až šestá. Z té kandiduji já. Osobně jsem se z horních pozic nakandidoval až až, takže jsem je rád přenechal kolegům. Myslím také, že to tak má být – svojí účastí na kandidátce chci tento volební projekt podpořit, ale nemám žádné ambice být zvolen. Proč to píšu?

Vzpomněl jsem si při té příležitosti, jak ten čas letí. Před deseti lety jsme obnovili Národní demokracii, já se stal jejím předsedou a naše první volby byly právě do Evropského parlamentu. Byl jsem tehdy lídr kandidátky a – dnes už to mohu přiznat – hodně to pro mne znamenalo. Byl jsem mladý, plný optimismu a odhodlání, ale také – nepoučen zkušenostmi. Nečekal jsem, že věci nepůjdou tak snadno, ba dokonce, že zažijeme mnohá protivenství. Byl jsem přesvědčen, že úspěch se musí dostavit co nevidět. Nebyl jsem namyšlený, to ne. Jen nepřipravený. Nepřipravený na prohru ve volbách, nepřipravený na totální mediální blokádu, trestní stíhání, soudy a vše kolem, co se pak dostavilo ve vší síle. Nutno podotknout, že v tom byla i velká naivita. Jak jsem si jen mohl myslet, že ve volbách hned napoprvé uspějeme?

Až jsem se zalekl, jak ten čas letí. Napsal jsem ten „medailonek“ a uvědomil si, že už je to deset let. Deset let, co se s Národní demokracií tak či onak snažíme obhajovat hodnoty jako jsou nacionalismus, tradice, rodina apod. Zažili jsme toho spoustu, dobrého i špatného, často jsme měli o poznání lepší výsledek ve volbách než jiné strany podobného zaměření, jindy zase horší. Celou dobu jsme ale hledali spojenectví s dalšími, podobně smýšlejícími. Proto i tentokrát sázíme ne na vlastní sebeprezentaci, ale na společnou kandidátku stran, které si přejí odchod ČR z nadnárodních struktur (EU a NATO). To, že nesmíme tříštit hlasy, jsme poznali právě už před deseti lety. Na neznámou stranu nebylo půl procenta ve volbách do EP vůbec špatných, ale k úspěchu to nestačí. Proto jdeme i letos společně a proto jdeme letos snad v nejširší koalici, co se kdy podařilo dát dohromady.

Po deseti letech tak znovu, už po třetí, kandiduji do Evropského parlamentu, který vlastně nesnáším. Ten rozpor (proč kandiduji do instituce, kterou pohrdám) jsem se pokusil vysvětlit právě v onom medailonku. Snad je to pochopitelné.

Říká se – třikrát a dost. Chtěl bych si myslet, že je to naposledy, co se ujímám tohoto nevděčného úkolu. Ale nikdy neříkej nikdy, říká se také, takže to nebudu říkat ani nyní. Jen si to teď momentálně myslím.

Každopádně – deset let je deset let. Je to krátká i dlouhá doba – záleží, z jaké perspektivy se na to díváme. Pro mne je to ale kus cesty, na které jsem se – troufám si říci – poučil. Snad i zmoudřel. Názory se mi nezměnily, ale změnil jsem svůj pohled na to, jak je prosazovat v Systému, který je nám nepřátelský. Hlavou se zeď rozbít nedá. Hlavu je naopak třeba chránit a spíše vymyslet, jak se se zdí vypořádat jinak. Co třeba ji obejít? Někde musí končit. Někde musí být chyba v matrixu…

Chtěl jsem vám vlastně poděkovat – za vše, co jsme za těch deset let spolu prožili. A poprosit vás, abyste náš společný volební projekt podpořili i letos. Vím, že naše společná cesta, po které jdeme, se zdá být dlouhá, hrbolatá, nesnadná, úmorná. Někdy nevidíme jejího konce. Vím také, že to zní jako klišé, když napíši, že i někdy ta cesta sama může být cílem. Ale je v tom velký kus pravdy.

I když nový rok nebude jednoduchý, přeji vám, abyste ho prožili naplno, aby se vám dařilo vše, k čemu přiložíte ruku a abyste – až se za ním po roce ohlédnete – mohli říci, že byl dobrý. Do našich osobních plánů budou zasahovat věci, které jen stěží ovlivníme, přesto se můžeme (a musíme) snažit, abychom se jimi nenechali zahnat do kouta a možnosti, které nový rok přinese, abychom využili nejen pro blaho své a své rodiny, svých blízkých, ale i pro naši širší rodinu, kterou je národ. Záměrně neříkám „společnost“, protože ta je dnes tvořena i těmi, kterým je osud našeho národa lhostejný. V této zemi je mnoho lidí, kterým jde jen o vlastní prospěch, těch, kteří se necítí součástí našeho národa. Rovněž mnoho cizinců, kteří sem přišli opět jen za vlastním prospěchem. Proto je důležité, abychom my, kterým na osudu našeho národa záleží, na hodnoty, kterými se národ udržuje a na kterých národ roste a sílí, nezapomínali.

Každý je svého štěstí strůjce, každý si může splnit svůj sen, pokud je ochoten pro něj něco učinit a obětovat. Jsou věci, které ovlivnit můžeme. A proto – běžte do toho. Běžte za svými sny. Stůjte si za svými rozhodnutími. Udělejte ty kroky, které jste si naplánovali a promysleli. Vykročte vstříc svým plánům. Nebo za nimi rovnou vyběhněte. Pokud naopak potřebujete zvolnit, zvolněte. Užívejte si života. Odpočívejte. Nehoňte se. Seřaďte si priority. Jste moudří a sami nejlépe víte, jak se svým životem – a s nadcházejícím rokem – naložit, abyste na jeho konci mohli být spokojení.

Pak jsou věci, které jsou na vyšší moci. Někdo je nemocný a přeje si být zdravý. Pár si přeje potomka. Někdo prožil velkou ztrátu a nemůže se s tím srovnat. Někdo má vleklé potíže různého charakteru a přál by si, aby nový rok konečně přinesl vysvobození a úlevu. I když to může vypadat, že tyto věci nejsou v naší moci, přesto je ovlivnit můžeme – svým vnitřním nastavením, pozorností, kterou bude jednotlivým věcem věnovat (a tím je ovlivňovat), vírou, optimismem apod. I v tomto můžeme hodně věcí změnit, možná více, než si myslíme. Pokud se rozhodnete, že se v tomto nadcházejícím roce budete radovat i z toho, co na první pohled není ve vaší moci, nejspíše i toho dosáhnete. Moc vám to přeji.

Pak jsou ale objektivní procesy, které kolem nás probíhají a které můžeme změnit jen společnou silou (tedy vůbec ne jako jednotlivci) a navíc až třeba v dlouhodobém horizontu. Sami s tím nic nenaděláme. Rezignovat na ně by bylo hloupé, přestat usilovat o změnu by bylo nešťastné, ale myslet si, že se v novém roce jako mávnutím kouzelného proutku vyřeší, by bylo bláhové. Sem patří všechny politické procesy, řídící procesy u nás a ve světě. Ovlivnit je můžeme jen ve velmi omezené míře. Máme-li nový rok prožít v klidu a spokojenosti, bude asi nejlepší, když se vůči nim psychicky obrníme. Kecy premiéra Hňupa o tom, že příští rok už bude konečně lépe, neberte vážně. Pokud bude tento rok lépe, tak jen vládě navzdory. Důležité je, když se budeme snažit uchovat si svoji mysl čistou a rodinu chránit od všech negativních a destrukčních vlivů. Víc udělat nemůžeme.

Obávám se totiž, že pomalu směřujeme k nějaké finální bitvě, k bitvě mezi Dobrem a Zlem. Ta bitva musí proběhnout, nemůžeme jí zabránit. Nemůže se odestát. Po nás se chce jen jediné – zůstat na té dobré straně, nenechat se zmást, zlákat ani obloudit. Nenechat se zastrašit. Stát ve svých názorech a přesvědčeních pevně, i kdyby kolem padaly trakaře a soroš na koze jezdil…

Přeji vám, abyste zůstali i v novém roce pevní, neochvějní, nebojácní – zkrátka – neporazitelní. Pak nás nebude moci nic zaskočit.

mám vás rád a vážím si toho, že držíme spolu!

Adam B. Bartoš
předseda Národní demokracie