Nedělník Adama B. Bartoše (61): Nalijme si čistého vína. Hraje se o naši duši…

Je za námi zase další týden a spolu s ním další porce covidového šílenství. Už ty nesmysly ani nečtu, snažím se jim nevěnovat pozornost, nevyhledávat je. Občas na mne nějaká z těch hovadin vyskočí, když se jdu podívat například na mail, ale už ani nemám sílu se nad tím rozčilovat.

Přemýšlím nad tím, kam se řítíme a jak to asi dopadne. Volby ukázaly, že vládní covidový teror vlastně nikomu nevadí – vlastně to bylo takové referendum, zda chceme covidový teror od Babiše, nebo od Fialy. A dopadlo to téměř nerozhodně. Těch, co pak volili proti covidovému teroru, bylo tak málo, že to z hlediska národa téměř nemá relevanci. Těch zhruba 100 tisíc lidí volících proticovidové strany, nemají a v dohledné době nebudou mít v parlamentu žádné zastoupení ani zastání. Národ si vybral bioteror, covidový fašismus, aroganci bílých plášťů. Stále mi to vrtá hlavou, jak je to možné, že očkování experimentální látkou (a to se ještě vyjadřuji velice mírně), nevadí tak ohromnému množství lidí.

Přemýšlel jsem nad tím týden a chtěl dnes k tomu něco sepsat, ale nehnul jsem se z místa. Stále mi to hlava nebere, stále nerozumím tomu, co se s námi stalo. Tohle je hlubší problém, až metafyzický. Hodně teď čtu o naší historii a snažím se hledat v našich novodobých dějinách analogie k tomu, co se děje, a také zjistit nějaké ponaučení, ale tohle je jiné. Mám pocit, že tohle tu nikdy nebylo a že proto i poučení nebude tak snadné.

Jedna věc je, že si nevládneme sami a je vůbec otázka, kdy jsme si sami vládli. Kdy naposledy. Například v minulých stu letech – vládli jsme si někdy sami? A máme nějaký vzor v naší minulosti, ke kterému bychom se mohli vztáhnout – vzor toho, jak jsme si kdysi sami vládli? Bylo by to na spoustu nedělníků, ale obávám se, že možná žádné takové období nenajdeme. Ať už je nám to které období v naší minulosti sympatičtější než jiné, v konečném důsledku vlastně zjistíme, že jsme vždy byli ve vleku někoho, vždy někdo rozhodoval o nás bez nás, vždy nás někdo ovládal, vždy jsme někomu sloužili a vždy nás někdo zradil, prodal apod. Nepíši to proto, abychom z toho měli mindráky, ale abychom si nalili čistého vína. My vlastně bezprostřední zkušenost se svobodou a nezávislostí nemáme, protože jsme ji nikdy nezažili – ani naši otcové, ani naši dědové, pradědové, a tak bychom mohli jít hluboko do naší minulosti. I v těch lepších obdobích života našeho státu jsme stejně byli někomu podřízeni, někým zneužíváni nebo alespoň to, co jsme dělali, bylo trpěno až do času, protože se to do té doby někomu hodilo a když se mu to hodit přestalo, kulisy se náhle jako mávnutím kouzelného proutku změnily – v náš neprospěch.

Doba, ve které žijeme po roce 1989, je dobou našeho národního ponížení. V roce 1989 jsme byli zrazeni svými spojenci (tedy přesněji Sovětským svazem) a předhozeni lvům. Stali jsme se kořistí. Prohráli jsme studenou válku a spadli jsme do vlivu Západu, který se na nás vrhl jako na kost určenou k ohlodání. Jsme zkrátka už 32 let porobenou zemí, protektorátem, kolonií, državou, kde si sami vládnout nesmíme. Není nám to zkrátka dovoleno, dokud se zase něco ve světě nezmění, co by nás z tohoto údělu vyvedlo. Jsme už 32 let poraženou zemí, která se stala kořistí vítězů a ti vítězové z nás ještě pořád tyjí. Jak dlouho ještě?

Volby na tom téměř nemohou nic změnit, protože o tom, zda patříme mezi vítěze, či poražené, se rozhoduje někde jinde. Ne u voleb. Až dosud ty analogie existují, protože náš tragický úděl se opakuje po staletí.

Co je ovšem nové, je právě ten covidový teror. Ten je celosvětový a dostáváme ho jaksi nádavkem. Navíc k tomu všemu. Jako by nestačilo, že jsme levnou montovnou, kde makáme za nízké mzdy a naše práva jsou omezena tak, abychom si nevyskakovali a nemohli si nikdy zvolit lepší budoucnost. Teď ještě navíc čelíme pokusu o zavedení totální kontroly nad našimi životy, i ty malé zbytky svobod, na které jsme byli zvyklí, jsou nám odebírány a do budoucna hrozí, že ti, kteří se nepodvolí (nenechají se očkovat), budou vydáni na pospas. Na dveře klepe ekonomická krize, čelíme stále se zvyšující inflaci, naše platy nerostou, ale vše okolo nás zdražuje. Je to dílem kvůli tomu, že jsme onou kolonií (například vyrábíme elektřinu pro naše západní sousedy, zatímco nám samotným už nezbývá), dílem je to kvůli těm, kteří si vymysleli nejen covid, ale i green deal, auta na baterky a další nesmysly (je to jedna a tatáž parta, která v tom jede a celé to režíruje).

Náš národ, který už beztak měl svých problémů až nad hlavu, tak čelí masivnímu útoku na svoji další existenci, že je těžké si představit, jak by se z toho všeho měl dostat. Na jednu stranu se můžeme snažit uchlácholit tím, že podobné problémy s covidovým terorem zažívají téměř všechny země, a to i ty, které nás ekonomicky vykořisťují, ale to nám nikterak nepomůže. Jestliže se stěží proti covidovému teroru postaví země, které jakous takous vlastní nezávislost ještě mají, jak můžeme čekat, že se vzepře země, která je 32 let učena tomu, aby držela hubu a krok a která ve svém čele nikdy neměla státníky, ale jen posluhovače, loutky a maňásky a tedy ani neví, jak by se za svoji budoucnost měla poprat?

A v této vší beznadějné a bezútěšné situaci chceme my – alternativní politici – po tzv. „voličích“, aby si toto vše uvědomili, vyvodili z toho nějaké rozhodnutí, nejlépe takové, aby ve volbách volili nás, alternativní strany, a tím to vlastně všechno změnili a zachránili? Až nyní jsem si uvědomil, jak je to bláhové a jak naivní jsem byl, když jsem si myslel, že lidi je možné probudit a že když těchto probuzených bude dostatečné množství, že něco svedou. Nesvedou. Nesvedeme. Takto ne. Musíme na to jít jinak.

A co tedy s tím? A proč píši tyto řádky, ze kterých nevysvítá téměř žádná naděje? Možná proto, že právě střetnutí se s tvrdou realitou, přiznání si pravdy, třebaže bolí, padnutí až na samé dno – to a nic jiného může (ale také nemusí) být prvním předpokladem k tomu, jak věci změnit.

A je docela dobře možné, že to nikdy nezměníme. Možná si s námi mocnosti budou stále a dál vytírat a my se nedožijeme toho, že by to někdy bylo jinak. Možná, kdybychom měli jaderné zbraně, musely by nás ostatní země respektovat. My je ale nemáme, a tak nemáme nic, co by drželo naše „spojence“ na uzdě. Mohou si s námi dělat téměř vše, co se jim zlíbí.

Možná jde v životě jen o to, umět se s tím naučit žít. Ochránit svoji rodinu, přežít. Nebo naopak položit život, když to bude zapotřebí. Vědět ve správný okamžik, co udělat, čemu dát přednost, jak se správně rozhodnout.

Neříkám – smířit se s tím. Neříkám – rezignovat na to. Neříkám – vzdát to. Myslím tím najít správně vyvážený poměr mezi pragmatismem a idealismem. Nejít zbytečně hlavou proti zdi, ale když je například protivník oslabený, pak právě v tento okamžik na něj bez zaváhání zaútočit.

A to je umění. Umění, kterému se musíme všichni společně učit. Zároveň ale platí, že nemáme nekonečně mnoho životů a že se nenacházíme v počítačové hře, kde by stisknutím klávesnice poté, co o všechny životy přijdeme, začala hra nanovo. Každý z nás má jen jeden život. I tento národ má jen jeden život. Když to pokazíme, končíme. Hrajeme o všechno. Buď uspějeme, nebo prohrajeme. Buď budeme žít, nebo zemřeme. Buď budeme svobodní, nebo porobení.

A začít musíme každý u sebe. Očkování je test, co vše si necháme líbit. A díky tomu, že neustále navyšují počty dávek, mají šanci na „reparát“ i ti, kteří už jednou propagandě podlehli. Příště se už nemusejí dát tak lacino.

Možná tak snadno a tak rychle nezměníme to, že je naše země vydána všanc cizákům a drancována. O čem ale rozhodnout můžete, je to, zda zaprodáte svoji duši farmakorporacím, či nikoli. To hlavní, o co se hraje, je totiž právě naše duše. Jen když si naši duši uchováme, bude mít náš národ šanci. Pokud však svoji duši prodáme, nebude už co zachraňovat.

Řeknu to ještě jinak – materiální statky této země jsou už dávno prodány a rozkradeny. Teď jde o naši duši.

Když zůstane duše národa, může se časem zadařit a i ty statky si vezmeme zpět. Ale nebude-li mít národ duši, ztratil vše a vlastně – přestal existovat.

Proto jsem před časem napsal: volby jsou za námi, ale ten největší zápas je teprve před námi.

Hodně odvahy do dalších dní přeje

Adam B. Bartoš, předseda Národní demokracie