Přeji vám pokud možno klidnou neděli v těchto neklidných časech. Uplynulý týden přinesl momenty pozitivní (například demonstrace na Staroměstském náměstí), ale i řadu skandálních rozhodnutí končící vlády. Neočkovaní občané si zřejmě mohou jít balit kufr (přesné velikosti a nepřesahující 50 kg) a seřadit se na nádraží Praha-Bubny s jednosměrnou jízdenkou. Německý protektorát nám na den výročí 17. listopadu vnutil německý (bavorský) model. Opět symbolicky. Loni na výročí vzniku republiky zase premiér Babiš vyhlásil zákaz vycházení. Končící premiér je evidentně vydírán skrze svůj majetek v Německu, ale ani od nového spásu čekat nemůžeme. Nastupující premiér nebude totiž muset být vydírán vůbec – je to sudeťácká podržtaška už od raných devadesátých let. Jednou podrží tašku Otto Habsburkovi, pak Berndtu Posseltovi – komu všemu podrží nyní? Jeho ministr se už nechal slyšet, že je na spadnutí čtvrtá dávka vakcíny… A to ještě není ve své funkci.
Minule jsem psal o demonstraci na Staromáku. Na pódiu jsem chyběl. Nechyběl jsem ale v davu. Měl jsem výhrady k organizaci demonstrace, kdy Národní demokracie původním organizátorem (Chcípl pes) oslovena nebyla (na rozdíl od ostatních stran), ale na mediálních výstupech spoluorganizátorů, kteří se k akci posléze přidali a vlastní grafikou ji podporovali (Trikolóra, Prameny apod.) už uvedena byla – ale zase bez našeho vědomí a aniž by nás o tom někdo informoval. Vznikl tak zmatek, který se vyjasnil až den předem, ale to už bylo pozdě některé věci měnit. Nemám ambici za každou cenu někde vystupovat, proto jsem byl rád, že se to nakonec vyřešilo jinak – na akci promluvil předseda nedávno utvořené Národní mládeže, Mgr. Jan Sedláček, který je zároveň místopředsedou Národní demokracie, jejímž jménem zúčastněné rovněž pozdravil. – video zde
Chyby v komunikaci se od té doby už podařilo napravit, takže na příští demonstraci, která má být 28. listopadu v Praze na Letné, už oficiálně pozváni jsme a rádi se jí zúčastníme, protože i když ani demonstrace zpravidla k cíli nevedou, je to jedna z mála věcí, které nyní můžeme dělat. Proto na demonstraci zvu všechny členy, příznivce a voliče Národní demokracie.
Ta středeční se mi líbila a podpořil jsem ji svou účastí, třebaže jsem se přidal až po hodině od jejího začátku. Dopoledne jsme totiž byli v Benešově u hrobu Jana Skácela (1934-2018), našeho kamaráda a mého mentora, čestného člena ND, který nás opustil 17. listopadu 2018 a my mu tehdy na velkém a slavnostním pohřbu slíbili, že se tento den budeme pravidelně scházet u jeho hrobu. Letos jsme se tam sešli už potřetí, takže se dá říci, že jsme našemu slibu dostáli a že se nám snad podařilo založit tuto novou tradici. Letos jsme to ale zároveň naplánovali tak, abychom se mohli účastnit i odpolední akce v Praze. Co také v liduprázdném Benešově, když jsou hospody pro očkované zavřené? Přemýšlel jsem o tom – jakoby nám stále nebylo souzeno dělat v den vzpomínky na Jana Skácela to, co – odvažuji se tvrdit – bylo jemu nejmilejší – jít do hospody, pít pivo, kouřit a vést politické řeči – ale nejen řeči. Prostě dělat politiku. Plánovat akce a vymýšlet, jak na tento režim.
Loni touto dobou byly hospody zavřené pro všechny, letos jsou uzavřené pro nás, neočkované. Nevím, co je horší, ale myslím si, že to druhé. Když jsme všichni na jedné lodi, je to vždy lepší, než když jsou dvě skupiny stavěny proti sobě. Očkovaní proti neočkovaným. Rozděl a panuj. To je rozdíl mezi podzimem 2020 a podzimem 2021. Neodvažuji se v tomto kontextu a s touto dynamikou procesů, které zaskočily i nás, staré „konspirační teoretiky“, předjímat, co bude na podzim 2022. Zda se v Benešově ještě vůbec příští rok sejdeme… Bohužel většině národa tato snaha poštvat nás vzájemně proti sobě nedochází. A podlé politické praktiky našich nepřátel tak zůstávají neprohlédnuty.
Honza Skácel nás učil mnoho věcí, mnoho věcí nám vysvětloval, ale mne na něm vždy fascinovala originalita jeho myšlenek. Chcete-li, politická fantazie – ne fantazírování, ale představivost. Dokázal si představit to, co jsme si my představit nedokázali, nebo co nám ve chvíli, kdy nám to říkal, připadalo bláznivé. Tak třeba například jeho úvahy o „národním usmíření“ – on, politický vězeň komunismu, režimu, který ostatně věznil a pronásledoval i jeho rodiče a celou jeho třídu, byl ochoten v zájmu záchrany národa spojit v novém tisíciletí síly i s komunisty. A přál si, aby k takovému usmíření došlo celonárodně. Oč by to pro republiku bylo lepší, než neustálý zastydlý a primitivní antikomunismus, který předvádějí liberální strany typu ODS a který jen jitří staré rány a nic dobrého nepřináší. Když jsme se o tom s Honzou bavili, byly to sice jen úvahy, myšlenky, neexistoval žádný konkrétní plán, ale už vůbec to, že tento člověk nezahořkl, ale byl ochoten k pragmatickým krokům, svědčí o jeho velkorysosti. Někteří by tento jeho postoj nedokázali pochopit, natož akceptovat. Ale on přitom navazoval na zkušenosti z mnichovské krize, kdy v okamžicích ohrožení státu neváhal národní demokrat sedět u jednoho stolu s komunistou a bavit se o tom, jak stát a národ společně zachránit.
Proč to zmiňuji? Protože dnes žijeme v době, která kromě mnoha svých hrůz, o kterých snad netřeba mluvit, přináší i nové otázky a nové výzvy. Mohou spolu spolupracovat síly, které se ještě donedávna nesnášely, pokud se cítí obě shodně ohroženy konkrétním nebezpečím? Co když někdo, koho my jsme ještě donedávna opovržlivě označovali za havlistu (tím ale nemyslím Karla Janečka, o kterém chystám další nedělník) a on nás za nácky, má stejný názor na covid a protivládní opatření, jako máme my? Co když se v odporu proti tomuto setkáme na společných akcích, demonstracích, jednáních? Jak se k sobě chovat? Dělat, že o sobě nevíme, nebo spojit síly?
A nebo ještě jiný příklad – množství stran, usilujících o to samé, ale málokdy ochotných se domluvit na spolupráci, se ani před letošními volbami nepodařilo přetavit do jednoho silného politického bloku. Jistým úspěchem ale je, že alespoň po volbách tyto strany a hnutí, které si ještě před pár měsíci konkurovaly, nacházejí společnou řeč. Obecně jim říkejme Alternativa. Úterní demonstrace na Staromáku je toho výsledkem – podílelo se na ní až 30 subjektů.
Přesto se ozývají hlasy, že spolupráce k ničemu nevede, že jedna strana pohltí ty další, že jedni „vlastenci“ jsou ideově jinde než ti jiní, že spolupráce s nimi je rizikem apod. I já se na tom ještě nedávno podílel, protože bylo před volbami, a proto bylo logické se vymezovat vůči těm, kteří měli problém se s námi spojit. A i dnes si uvědomuji možná rizika příliš široce rozkročené „koalice“. Na některých stranách se mi nelíbí různé věci, tak jako se jim nelíbí různé věci na naší straně a stranách nám podobných.
Ale o to tady přece nejde. Teď bychom se měli bavit o tom, jak si můžeme vzájemně pomoci, abychom zničili nepřítele, který nám jde všem po krku. Každý je v něčem dobrý, každý může přiložit ruku k dílu jiným způsobem. Volby, které nás vždy spíše rozdělí, než spojí, jsou pryč a my si konečně můžeme dovolit ten luxus – luxus spolu mluvit, jednat a nebo dokonce spolu něco podnikat. I když k sobě navzájem můžeme mít množství výhrad.
Jistě, nemusíme se mít rádi a už vůbec se nemusíme milovat. Ale politika vždy byla o kompromisech, a těch bychom snad mohli být schopni. Tím spíše v situaci, kdy nám mnoho času nezbývá. Spolupráce stran navíc funguje. Protibabišovské strany uspěly jen proto, že učinily koalice. I když nesourodé, ale koalice. A pak jsme tu my – vlastenci a národovci. Také nesourodí. Navíc je mezi námi mnoho špiclů a fízlů, kteří se snaží spolupráci bránit. Ale v duchu Skácelova odkazu by měl spíše převážit zájem spolupracovat a spojit se – klidně jen účelově – kvůli vítězství nad covidovým fašismem.
A právě kvůli Honzovi o tom mluvím. Ne že bych chtěl jeho odkaz zneužívat k politickým hrám dneška, ale dovolím si tvrdit, že i když by i on sdílel mnohé výhrady, které my cítíme k hnutím a stranám, které se místo nacionalismu hlásí jen k vlastenectví, neváhal by usilovat o spolupráci všemi možnými způsoby.
Ano, i Honza Skácel měl svou hranici. Když šlo například o Sudeťáky, byl neoblomný a nekompromisní. Ve snaze o spolupráci s ostatními bychom měli být obezřetní a nějaké mantinely si rovněž vytyčit. Vytyčit si hranice ale neznamená uzavřít se do sebe. Protože my sami, uzavření do sebe, nic nesvedeme. Teprve spojení mnoha různých proudů, prutů, zaručuje jakýs takýs případný úspěch.
Honza Skácel odešel v úctyhodném věku, i když jsme každý byli přesvědčeni, že tu ještě měl být. Rád o sobě totiž říkal, že je „kvalitní předválečný materiál“. I ten poválečný režim ale usiloval o to, aby se lidé měli dobře a byli zdraví. Dnešní režim (ač sice rád zdůrazňuje, že se za jeho éry délka lidského života prodloužila) však neváhá hazardovat s lidským zdravím a vůbec s lidským životem způsobem naprosto skandálním. Dobře to můžeme vidět na nejnovějších snahách očkovat nevyzkoušenou a neznámou látkou i naše malé děti. Můžeme si představit zrůdnější režim, než režim, který obětuje vlastní zdravé děti? A můžeme najít nějakou výmluvu, proč se proti tomuto zrůdnému režimu nespojit s těmi, kteří mají v téže věci stejný názor (i když v jiných věcech se možná neshodneme)? Jsem přesvědčen, že ve válce je naší povinností přijmout každého, kdo chce bojovat na naší straně. Hádání musíme odložit. Myslím, že i to je odkaz Jana Skácela.
Dobře si totiž vzpomínám, jak Honzova smrt spojila všechny vlastenecké síly – všichni jsme se sešli na jeho pohřbu, ač jsme byli z různých stran, hnutí, spolků, domobran apod. Oč více bychom se měli společně sejít dnes, když jsou ohroženy životy naše i životy našich dětí, budoucnost republiky a samotná existence našeho národa. Vzpomínka na neohroženého bojovníka za svobodu, který v den boje za svobodu (17. listopadu) odešel na věčnost, nám v tom budiž povzbuzením. Čest Honzově památce!
Pokud se nám podaří udržet spolupráci vlasteneckých stran, tak jak byla po volbách navázána, máme napůl vyhráno. V roce 2016 se nám 17. listopadu podařilo spojit několik demonstrací do jednoho velkého pochodu, který čítal 10 tisíc lidí. Bylo to v době migrační krize, kdy ještě nestačily propuknout rozbroje a hádky mezi jednotlivými stranami a hnutími, které naopak bohužel převážily v dalších letech, takže demonstrace pak začaly upadat, jakož i síla celého protimigračního hnutí.
Letos máme šanci pokusit se sjednotit vlasteneckou scénu na pozadí dalšího velkého zápasu. Zápasu proti covidovému fašismu. Hrozny hněvu uzrávají. Lidé jsou naštvaní a vyděšení. A jednotlivé strany, hnutí a spolky si uvědomují vážnost situace i potřebu společného postupu. Praxe opět ukázala, že když se mimoparlamentní opozice umí domluvit, lidé opět přijdou. Opět nás bylo 10 tisíc. Opět jsme zaplnili náměstí.
Buďme tedy obezřetní a nenechme se rozklížit tak, jak se nám to stalo před pár lety. Poučme se z minulých chyb. I tentokrát mezi námi budou ti, kteří o jednotě budou jen mluvit a ve skutečnosti budou pracovat proti ní. S tím se musí počítat. Je to riziko podobných „povolání“. Nesmíme se tím ale nechat odradit.
Společné demonstrace jsou dobrým krokem, jak začít a jak si naši proklamovanou jednotu vyzkoušet a prověřit.
Nedejme se a vytrvejme v odporu
Adam B. Bartoš, předseda Národní demokracie
PS: A na závěr, jako již tradičně, vtípek převzatý z CD89.cz
