Tento nedělník bude dnes trochu jiný. Chtěl bych se tentokrát zaměřit na téma, které je zcela mimo aktuální dění, spíše se v něm budu ohlížet zpět. V historii obnovené Národní demokracie jsou pro nás důležité pravidelné pietní vzpomínky u hrobů lidí, kterých si vážíme nebo jejichž význam si – na rozdíl od široké veřejnosti – uvědomujeme.

Na přelomu března a dubna si připomínáme smrt Anežky Hrůzové, zavražděné Leopoldem Hilsnerem roku 1899. Dá se říci, že každý rok se koná pouť k jejímu hrobu v Polné. Poslední dobou, především kvůli covidu, se koná nahodile – když to zrovna jde (když není zákaz vycházení apod.) Ta letošní se konala právě včera. V Polné jsou dvě místa, která se k Anežce vztahují – hrob na místním hřbitově a symbolický hrob v lese, kde byla zavražděna. S národně-demokratickou tradicí návštěvy těchto míst jsme začali v roce 2015 a od té doby se každý rok malá skupina našich členů a příznivců do Polné vydává. Já za to byl odsouzen k podmínce, takže jsem rád, že organizaci této každoroční pouti na sebe vzal Mgr. Ladislav Malý.

Vzpomínka na Anežku Hrůzovou, 14. května 2022.

Duben je také měsíc, kdy si připomínáme smrt generála Radoly Gajdy (zemřel 15. dubna 1948). Jeden z nejdůležitějších českých legionářských generálů (a generálů vůbec), později fašistický politik. Pro to druhé bylo na něj později nahlíženo skrze prsty, ale především díky úsilí profesora Milana Nakonečného bylo ve své podstatě dosaženo jisté profesní až dokonce snad i mediální rehabilitace této významné persony první republiky. Gajda byl totiž politickým protipólem Masaryka a Beneše, kteří proti němu zosnovali spiknutí, aby ho politicky zdiskreditovali. O ten fašismus až tak nešlo, málokdo totiž v té době tušil, co fašismus je. Šlo spíše o to, že Hradu a demokratickým stranám zde hrozila vyrůst konkurence v podobě chytlavého a energického hnutí. Fašismus byl v té době „sexy“, bylo to něco nového, módního, neokoukaného, téměř všechny strany přemýšlely, jak některými prvky tohoto italského hnutí ozvláštnit své zatuhlé (a zatuchlé) partaje. Soudit dnes vše zpětně, když víme, jak se situace vyvíjela dál, je příliš snadné. Nezapomeňme, že Benito Mussolini získal od T. G. Masaryka v roce 1926 nejvyšší státní vyznamenání, Řád Bílého lva, za propagaci myšlenky československé samostatnosti v Itálii (a dost možná i za svou práci o Janu Husovi, který byl pro pozdějšího diktátora v mládí inspirací). Ostatně, TGM sám měl politické manýry, které bychom dnes mohli označit za fašistické – například se holedbal tím, že je vůdcem legionářů (že má za sebou mohutnou sibiřskou armádu) a v rozhovorech s německým novinářem Emilem Ludwigem (literární pseudonym, vlastním jménem se jmenoval Cohn, dělal rozhovory s mnoha státníky té doby, včetně už zmiňovaného B. Mussoliniho) o sobě TGM mluví jako o diktátorovi, který byl připraven prosadit svůj koncept silou, pokud by to nešlo „demokraticky“ (chtěl s padesátitisícovým vojskem legionářů táhnout na Prahu, prohlásit se diktátorem a teprve poté, až by bylo vše zařízeno, by se prý vzdal moci). Jenže dějiny šly tehdy jiným směrem, takže toho nebylo třeba. Těžko se pak můžeme divit, že Kramářova Národně-demokratická strana proti československým fašistům nijak nevystupovala a neútočila na ně. Spíše se snažila převzít její voliče. Pod tehdejším československým fašismem si totiž nesmíme představovat nějaké nacisty, byla to národně orientovaná strana, konzervativní, zaměřená proti tehdejší hradní klice, protiněmecká, se sociálním akcentem a prosazující myšlenku stavovského státu, který jsme do našeho programu převzali i my. Vznikla v roce 1926, právě v onom roce, kdy Masaryk vyznamenává Mussoliniho…

U hrobu generála Gajdy se scházíme už hodně dlouho. Starší generace národovců s tou tradicí začala a my – národní demokraté – se k nim pravidelně přidáváme. Opět od doby našeho vzniku. Naposledy letos v dubnu, viz fotografie níže.

ABB a Ladislav Bátora u hrobu generála Gajdy, 23. dubna 2022.

No a květen – to je měsíc, kdy si pro změnu připomínáme již zmíněného Karla Kramáře. Vůdce českého národa, první premiéra Československa, předsedu Československé národní demokracie. Podobně jako Gajda, je i on pohřben na Olšanských hřbitovech, ale na rozdíl od skromného Gajdova hrobu mají jeho ostatky, stejně jako ostatky jeho milované manželky ruského původu, tu čest odpočívat v kryptě pravoslavného chrámu Zesnutí přesvaté Bohorodice. Jak by také ne, když jeho stavbu v roce 1924 podporoval osobním darem, sbírkami a všemožnou pomocí, kterou prokazoval ruským emigrantům, kteří uprchli z Ruska po bolševické revoluci a v Praze našli útočiště. I jeho smrt (26. května 1937) si připomínáme od znovuobnovení ND, ale pietní akce probíhaly už roky před tímto datem. Chystáme se k jeho hrobu za čtrnáct dní, bude to zrovna půlkulaté výročí – 85 let od jeho smrti.

Takto jsme na Kramáře vzpomněli v roce 2020

Svou zásluhu na této tradici má dnes už rovněž zvěčnělý Mgr. Jan Skácel. Můj politický mentor, náš kamarád a přítel, historicky první čestný člen Národní demokracie, jehož rodiče a prarodiče pocházeli z Kramářovy Národně-demokratické strany, on sám se po roce 1989 pokoušel ND obnovit, takže bylo přirozené, že se Honza Skácel stal součástí naší strany v roce 2014 a prožil s námi všechny dobré i těžké chvíle. To on přišel s myšlenkou připomínat si Kramářovu památku a po vzniku Ne Bruselu – Národní demokracie jsme na tuto tradici navázali. Na žádné pietě u hrobu Karla Kramáře nemohl chybět – dokud nás on sám v roce 2018 neopustil. Právě jeho hrob je ten čtvrtý v řadě, který od té doby každoročně navštěvujeme. Je to na podzim, 17. listopadu. Pohřben je v Benešově, který jsme si pro sebe soukromě překřtili na Skácelov.

U hrobu Jana Skácela v Benešově, 17. listopadu 2021, foto: archiv Národní demokracie

Osobností, které by si zasloužily naši úctu pravidelnou vzpomínkou na místě jejich posledního odpočinku, je samozřejmě více, ale ne vše se dá stíhat. Občas se někdo z nás zúčastní piety u hrobu jednoho z největších českých básníků, také protimasarykovce a také člena Kramářovy ČsND, Viktora Dyka, kterou pravidelně organizuje pod vedením Dr. Tomeše Spolek Viktora Dyka. A takto bychom mohli pokračovat. Z hlediska Národní demokracie jsme ale vybrali ona čtyři výše zmíněná výročí – Kramářovo a Skácelovo coby našich předchůdců-straníků, Gajdy coby vzoru hrdinného bojovníka a Anežky – mučednice. Příběh každé z těchto postav je jiný, ale svým způsobem – a slovy pana VK – existují zde „velké přesahy“ a zajímavé souvislosti.

Jen namátkou – advokátem rodiny Anežky Hrůzové byl známý právník a pozdější primátor Prahy za Národní demokracii – Karel Baxa. Dobře víme, že druhé strany – L. Hilsnera – se zastával TGM. Kramář a TGM spolu sice politicky začínali, ale později stáli proti sobě. I přes pokusy „prohradního“ Františka Hodáče a jeho křídla přiblížit ČsND Hradu, se toho nikdy nepodařilo. Zatímco vůči Masarykovi ještě Kramář jakous takous úctu požíval, jeho nástupce, Beneše, pro jeho podrazáctví vyloženě nesnášel a od jisté chvíle se zařekl, že si s ním už ani ruku nepodá.

Kramář byl jeden z mála politiků, který se nebál zastat Gajdy a poukazoval na to, že proti němu hradní klika vede pomlouvačnou kampaň a snaží se ho diskreditovat i soudně, zneužívaje při tom svého politického postavení (Masaryk ovlivňoval soudy v neprospěch Gajdy, jak je v literatuře zdokladováno, mimo jiné i zásluhou již zmíněného Milana Nakonečného). Již jsme si řekli, že mezi ND a NOF existovalo jisté souručenství dané snahou oslovit podobný voličský elektorát.

Kramář a Skácel – také zajímavá historie. Skácelův dědeček v Pardubicích na honu s Kramářem. Skácelův otec krajským činitelem národně-demokratické mládeže. Dokonce organizoval schůzi, na které vystoupil Alois Rašín se svým posledním projevem, který pronesl, než byl na něj spáchán atentát, kterému podlehl. Na památku tohoto pardubického sjezdu a pardubického posledního Rašínova veřejného vystoupení visí dodnes na pardubickém hotelu Zlatá štika pamětní deska. Píšu o tom jak ve sborníku o Rašínovi, tak ve sborníku o Skácelovi.

A protože všechno souvisí se vším, podařilo se nám – nechtěně – před pár týdny spojit Skácela a Gajdu. A spolu s nimi i Bátoru a Nakonečného. Ale popořadě. Chystal jsem totiž publikaci, která je reprintem Skácelovy diplomové práce z roku 1975. Nese název Carta del Lavoro a podtitul Korporativní systém fašistické Itálie. Když jsme totiž s L. Bátorou přemýšleli, jaký dárek věnujeme k nedávným devadesátým narozeninám profesoru Milanu Nakonečnému, napadlo nás právě vydat práci Jana Skácela, kterou Milan Nakonečný, profesně se coby historik fašismem zabývající (napsal například knihu o Vlajce nebo o Českém fašismu, obojí nedávno vyšlo v novém vydání v nakladatelství Sol Noctis), jistě ještě nečetl. Měla vyjít už dříve, Milan Nakonečný svých 90 let slavil v únoru. Ale vlivem různých faktorů se vydání brožury zdrželo, a to až tak, že vyšla nakonec až v dubnu. Napadlo mne spojit pietu u Gajdova hrobu, po které se vždy jde tradičně do hospody, s pomyslným křtem této publikace, ke které napsal předmluvu právě Ladislav Bátora, někdejší enfant terrible české politiky, kterého Miloš Zeman kdysi skandálně a trestuhodně nazval „polovičním fašistou“ (to je také zajímavé, protože celá politická scéna – Kalouskem počínaje a Zemanem konče – tehdy svorně pořádala hon na Bátoru, tzv. Bátoriádu, protože se obávala konkurence tehdy se rodícího politického hnutí kolem Bátorovy Akce D.O.S.T. s Klausem na Hradě za zády, a tak bylo třeba Bátoru diskreditovat a celé hnutí zostudit. Svým způsobem něco podobného, jako když Beneš s Masarykem ze stejného důvodu intrikovali proti Gajdovi, aby se zbavili nebezpečného konkurenta. Jenže za Bátoriády byl na Hradě právě Klaus, který se Bátory naopak zastal. Ostatně – slovo bátoriáda bylo vymyšleno právě podle vzoru slova hilsneriáda. A jsme opět u těch „přesahů“…)

Nakonečný, ABB, Bátora, srpen 2020. U Milana Nakonečného doma, Tábor, foto: Ivan Cícha, archiv ND

Ale zpět k věci. Láďa Bátora, ostatně rovněž čestný člen naší Národní demokracie (čestné členství mu bylo uděleno těsně před covidem, v březnu 2020), vystřihl ke Skácelově práci skvělou předmluvu, plnou zajímavých souvislostí. Tak jsme tam, v hospodě u Kozla na Žižkově, tu knihu pokřtili. Knihu Jana Skácela, který už v sedmdesátých letech psal o fašismu diplomovou práci a který se účastnil každoroční piety nejen u hrobu Kramáře, ale i u hrobu generála Gajdy. Knížku jsme, jak jsem již zmínil, věnovali Milanu Nakonečnému, kterému jsme rovněž letos v únoru na výroční konferenci Národní demokracie odhlasovali u příležitosti jeho devadesátin udělení čestného členství, které mu v blízké době předáme i osobně, protože za ním s L. Bátorou a I. Cíchou jezdíme už několikátým rokem. Byl to ostatně L. Bátora, který M. Nakonečného s J. Skácelem osobně seznámil – jak ve své předmluvě také vzpomíná. A když vedl kandidátku na Vysočině v roce 2006, tehdy za Národní stranu, hádejte, do kterého města na Vysočině si Bátora udělal výlet, aby tam Národní straně hodil svůj hlas?

Když jsem v některém z předchozích nedělníků psal, že jsme z jedné akce pospíchali s L. Bátorou a naskočili na poslední chvíli do autobusu, kde k našemu milému překvapení nevlála ukrajinská, ale česká vlajka (a já slíbil, že se k tomu vrátím), byl to právě ten den, kdy jsme se sešli u Gajdova hrobu a následně v hospodě Bátora pokřtil Skácelovu knihu věnovanou Nakonečnému. V tom krátkém proslovu a přípitku se nedalo slovu „fašismus“ vyhnout, takže jsem si tajně přál, aby už ty dvě postarší paní u vedlejšího stolu dojedly svoji pečenou kachnu se zelím, zaplatily a odešly, ale oněm dámám se pořád domů jaksi nechtělo a objednávaly si další a další půllitr. Při slovu fašismus obě poněkud zkoprněly a protože jsem je podle vizáže a vzezření odhadoval na havlistky, už jsem se obával nejhoršího. Ale jak tak poslouchaly naše krátké vystoupení, zjistily, že nejsme žádní extrémisté a nakonec, když došlo až na samotné pokřtění knihy zlatavým mokem, obě „babči“ s chutí tleskaly. Mile mne to překvapilo.

Ze křtu knihy Jana Skácela Carta del Lavoro. Vpravo Ladislav Bátora, autor obsáhlé předmluvy.

Ne vždy se ale naše pietní akce setkají s pochopením druhé strany. Už jsem zmiňoval, že za svou první návštěvu Polné jsem byl soudem odsouzen a stíhán jsem byl i za svůj druhý projev v Polné. Při druhé návštěvě nás tam navíc čekala antifa a tvrdě na nás pokřikovala a některým našim kolegům vyhrožovala dokonce sekyrou. Gajdův hrob levičáci a anarchisté už v devadesátých letech zprznili a poničili, protože věděli, jak je pro nás důležitý. A pirátský primátor Hřib zase „zatápí“ pravoslavné církvi a snaží se jí odebrat možnost spravovat kryptu v pravoslavném kostele na Olšanech, což nám znemožňuje se letos památce Karla Kramáře poklonit na místě, na kterém jsme byli zvyklí. Je za tím samozřejmě politika – pirátský politik v čele Prahy dělá jeden naschvál za druhým jak vůči Číně, tak nyní aktuálně vůči Rusku, a odepření přístupu do krypty pro pravoslavnou církev (která má kostelík od města v pronájmu), je tak nejspíše další provokací z téhož ranku. Dost možná, že vadilo i to, že jsme do krypty pravidelně chodili i my, národní demokraté.

Přesto se nevzdáváme a ve svém úsilí neustáváme. Víme, že tyto akce nám politické body nepřinesou, že to nejsou aktivity, které by široká veřejnost kladně hodnotila, natož se jich účastnila. Pro nás je ale důležité připomínat si historii, minulost, naše předky, předchůdce, naše kamarády, padlé, spolubojovníky, naše hrdiny, vzory, učitele, mučedníky a mučednice. I když se nás sejde vždy jen pár, víme, že to má smysl. Má smysl uctít Kramáře, má smysl uctít Gajdu, je naší povinností vzpomínat na Honzu Skácela i navštěvovat hrob Anežky Hrůzové. Je to odkaz našich předků, který začleňujeme do našeho programu dneška. Říkáme tím, kdo jsme a oč usilujeme. Definujeme se tím. Vzdáváme tím hold generacím, které bojovaly před námi.

Anežkou jsem začal a Anežkou i skončím. Mám velkou radost, že letos v březnu byl soudem zapsán spolek Společnost Anežky Hrůzové. Jeho tři zakládající členové jsou mí blízcí přátelé a těší mne, že se rozhodli tuto tradici udržovat. Nejde jen o každoroční připomínky Anežčiny vraždy, ale jde i o to, udržovat v pořádku její hrob, neboť podle našeho názoru jde o naše kulturní dědictví. Hrob Anežky Hrůzové byl ještě před rokem po všech těch letech poznamenán zubem času. Ladislav Malý se rozhodl jej nechat opravit a na své náklady hrob očistit a obnovit i zašlý nápis na pomníku. Úprava hrobu tím ale nekončí, ještě je na něm potřeba učinit řadu oprav. I to by měl být úkol Společnosti Anežky Hrůzové. Ze stanov spolku cituji:

„Členové spolku se především zaměří na ochranu a péči o hrob Anežky Hrůzové v Polné, pořádání besed a přednášek členů spolku s veřejností je úzce odvozeno od pravdivých historických událostí sběhnuvších se koncem devatenáctého století v Polné, zejména od soudních verdiktů krajského soudu v Kutné Hoře z roku 1899 a apelačního soudu v Písku z roku 1900, spolek odmítá jakýkoli náznak antisemitismu a nenávisti. Spolku jde především o přátelství mezi křesťany a lidmi židovského náboženství, členové spolku jsou si vědomi, že mají za povinnost chránit nehmotné dědictví historických událostí našeho národa a spolupodílet se na vytváření kulturní a duchovní identity národa, jednou do roka pořádají modlitební shromáždění u hrobu Anežky Hrůzové v Polné, navazování kontaktů s dalšími podobnými spolky a jinými organizacemi v ČR“.

Spolek má svůj bankovní účet, kam je možné na další opravy hrobu Anežky Hrůzové přispět.

A to je pro dnešek asi vše

mějte se májově

Vlasti zdar!
Adam B. Bartoš
předseda Národní demokracie