Tato mimořádně významná dvoustranná smlouva mezi Německem a Francií je bagatelizována jako bezvýznamný dokument. Jde však o vážné podcenění vniklé situace.
Dva největší unijní státy se v podstatě nadřazují nad ostatní členské země EU navíc s výhrůžkou, že kdo se nepřipojí pod jejich kuratelu dobrovolně, toho donutí.
Ještě daleko větší hrozbu představuje jejich snaha o propojení svých armád za účelem dosažení strategického cíle ovládnutí Evropy v duchu napoleonských a velkoříšských staletých tradic, které jsou namířeny opět hlavně proti slovanským národům a především proti Rusku. Toho, co se nepodařilo Napoleonovi ani Hitlerovi samostatně, chtějí dosáhnout společnými silami. Mimořádně nebezpečným se v této souvislosti stává potencionální přístup Německa k jaderným zbraním Francie, jakož i jeho eventuální stálé členství v Radě bezpečnosti OSN.
Jedná se tedy o vývoj srovnatelný s rokem 1939, kdy došlo k okupaci a tedy úplné likvidaci českého státu, která byla pouhou předehrou k rozpoutání 2. světové války s hlavním cílem genocidy tzv. podřadných národů. Nyní, v éře jaderných zbraní, je však v sázce daleko více. Případná 3. světová válka by fakticky znamenala konec civilizace tak, jak ji známe.
V této souvislosti se tedy ukazuje jako nezbytnost mnohem užší spolupráce států střední a východní Evropy (zejména slovanských národů) s vyloučením nadnárodních řídících struktur, pokud se nechtějí dostat pod diktát nové, tentokrát již 4. říše, a být zataženy do války proti Rusku, podobně jako německé satelity během 2. světové války. Dále to nutně vyžaduje těsnější sepětí s Ruskem, které je od věků přirozeným ochráncem rozsáhlé rodiny slovanských národů a které jako jediný slovanský národ má kapacitu těmto staronovým nepřátelským aktivitám čelit, což se plně prokázalo v letech 2. světové války, kdy právě armáda tehdy ještě SSSR zachránila náš národ před fyzickou likvidací nacistickým Německem. Na pozoru je třeba se ovšem míti i před přeceňováním V4 a její chybnou orientací na USA v protiruském duchu, která má vyústit v nový, Rusku nepřátelský, útvar tzv. Mezimoří rozkládající se od Baltu až k Černému moři.
Za daných okolností je potřebné usilovat o vyhlášení velmocemi uznané neutrality ČR, což vyžaduje co nejrychlejší vystoupení z kolonizátorské EU a agresivního paktu NATO (ideálně společně s dalšími státy). Dalším aktuálním úkolem se z geopolitického pohledu stává znovusjednocení Československa na bázi všelidových referend ve formě spolkového státu. Jedině silnější stát si totiž dokáže zajistit větší respekt na mezinárodním poli a skutečnou svrchovanost. Velkým pronárodním státníkem se stane ten politik, který to dokáže zrealizovat, nikoli ti, kteří iniciovali rozbití republiky v zájmu nadnárodního kapitálu proti vůli a zájmu většiny občanů.
Mimochodem je zcela příznačné, že padesátiletá poválečná mírová koexistence evropských národů byla ukončena v 90. letech minulého století právě až po rozpadu SSSR a dalších slovanských států (Československa a Jugoslávie), což NATO v čele s USA okamžitě využilo k rozpoutání válečných akcí proti dalšímu slovanskému národu (Srbsku). Úsilí k zabránění vzniku jednotné fronty slovanských národů je zcela zřejmé a Svatoplukovo ponaučení o třech prutech naprosto nadčasové. Naproti tomu téměř paralelně došlo ke sjednocení NSR s NDR a nyní fakticky i s Francií, která nás společně s Velkou Británií a Itálií hanebně zradila v Mnichově 1938.
Mělo by to pro nás být dostatečným varováním, abychom nehledali své skutečné spojence tam, kde jsme je nikdy neměli. Nicméně to však samozřejmě nevylučuje mírovou kooperaci na principech rovnoprávnosti a svrchovanosti se všemi státy a národy, které o to budou mít zájem.
Jaroslav Růžek