Sborníčkem, který dostáváte do rukou, vypořádávám se, a skrze mne i Národní demokracie, rovnou s třemi kulatými výročími, které připadly na letošní podzim, a k nimž jsme se nestihli vyjádřit včas vzhledem k nedávno proběhlým volbám do Poslanecké sněmovny. Snad alespoň takto, byť opožděně, můžeme zaujmout svůj postoj a dát na vědomí, jak na události, které jsme si nedávno připomněli, nahlížíme.

Klíčovým výročím, které se stalo podnětem k tomuto sborníku, je 80 let od smrti prvního československého prezidenta T. G. Masaryka (7. března 1850 – 14. září 1937). Pro nás je ale příležitostí, jak na něho pohlédnout okem kritickým, jak se ostatně na Národní demokracii, která navazuje na dědictví „protihradní“ Československé národní demokracie, sluší a patří. Oslavných textů, publikací a mýtů o „tatíčkovi“ je všude dost a my k nim nehodláme přidávat další, naopak v záplavě těchto nekritických oslavných tirád chceme zůstat věcní. Ač byl Karel Kramář, zakladatel naší strany, v prvních letech své politické kariéry Masarykovým spolupracovníkem a souputníkem, členem téže politické strany (tzv. realistické), později se vůči – tehdy už hlavě státu – jasně a radikálně vymezoval. Pravicová a pronárodní politika Národní demokracie stála v kontrastu s levicovým a protinárodním počínáním Hradu. Pokud by si někdo tento spor chtěl plasticky představit, myslím, že nebude příliš nadnesené, připomeneme-li (v ideové rovině téměř identický) spor mezi Václavem Havlem (a jeho mocenským centrem zvaným „Hrad“) a mezi kritikou z řad (tehdy ještě národně orientované) ODS či dalších pronárodních a vlasteneckých uskupení. Ostatně, není náhodou, že oba prezidenti, jak první československý, tak poslední československý, respektive první český, kolem sebe vytvořili tzv. kult osobnosti. U Havla se to stalo ve větší míře až po jeho smrti, u Masaryka už během jeho života, když tento ješitný stařec souhlasil s tím, aby se po něm nazývaly ulice, stavěly se mu pomníky a tiskla se jeho podobizna na poštovních známkách, což byla ve světě věc tehdy nevídaná. Třebaže se mu připisovaly až nadpozemské vlastnosti a byla z něj činěna modla a vzor morálky a lásky k vlasti, jeho charakter nebyl vůbec takovým, ba byl velmi nízkým. Národ to však nechtěl vidět tehdy a nechce si to připustit ani nyní – i když by byl čas na kritické zhodnocení Masarykova kultu, žádná taková oficiální kniha (až na dílka spíše samizdatového charakteru) u nás nevyšla. Je to až s podivem, protože i za první republiky, kdy platil přísný zákon na ochranu prezidenta, vycházely přesto kritické polemiky s názory Masarykovými, z nichž některé se vám snažím zprostředkovat. Dnes, v době údajné svobody, ale takových kritických textů najdeme minimum. Podobně freneticky je do oblak nekritické slávy a obdivu vynášen i Václav Havel – funguje tu stejný princip, u Havla ještě umocněný jeho smrtí, která je pro některé překážkou, aby byl tento kritizován (dle pochybného hesla „o mrtvých jen dobře“). Český národ má v tomto ohledu (vyrovnávání se s minulostí, i když by měla zasáhnout i jeho „velké“ duchy) ohromný dluh a patří to k jeho méně šťastným vlastnostem, že se s bolavými místy své historie nechce konfrontovat a raději setrvává v naivních představách.

Oba prezidenti by však měli být kritizováni hlavně za protinárodní politiku, kterou z Hradu vedli, spíše než za své pokrytectví, které spočívalo v jejich předstírané morálce. Jakkoli je jim připisována aureola bojovníků proti starému režimu, aureola představitelů nových světlých zítřků, spravedlivých popřevratových vůdců, podíváme-li se na jejich životní příběh pozorněji, vidíme, že se stali spíše hrobaři všeho toho funkčního, co v režimu minulém (rakousko-uherském respektive komunistickém) zbývalo a mělo nějakou hodnotu. A to nové, co pomáhali vybudovat, stálo na vratkých nohou. Byli-li tedy označováni například za ikony svobody a demokracie, bylo to opět v obou případech spíše výsměchem, neboť skutečná svoboda a skutečná demokracie absentovala jak za republiky první, tak absentuje i v současném polistopadovém (havlovském) režimu.

Právě pro své protinárodní cítění a jednání a pro pokřivený charakter byl Masaryk kritizován i ve své době, i když tyto kritické polemiky byly převládajícím mainstreamem záměrně marginalizovány a neutralizovány mohutnou prohradní propagandou. Kritici upadali v nemilost a v klatbu a spíše živořili na okraji společnosti. Masaryk a jeho klika byli však terčem kritiky všech vlasteneckých a národoveckých stran, skupin a spolků, které v první a druhé republice působily a které se v historii obou republik postupně vystřídaly. Jinými slovy, stál-li kdo na národních pozicích, nemohl se kritice Masaryka vyhnout, byla to jeho povinnost se s jeho dědictvím vypořádat, protože – jak si ukážeme – bylo to právě Masarykovo dědictví, které národ pomohlo „otrávit“. Je proto nasnadě, že nejen historický odkaz těchto našich předchůdců, ale i naše vlastní vnímání a pochopení historických souvislostí předurčuje nás do stejné role – kritiků Masarykovy politiky. Proto v nás výročí Masarykova úmrtí nevyvolává patetickou úctu a naopak je pro nás mementem, okamžikem, kdy se můžeme zamyslet nad tím, jak protinárodní síly v historii vždy maskují se jako síly vlastenecké a jak národ často bývá poblouzněn a masy snadno tímto pokrytectvím podvedeny. Masarykovo výročí nejenže není pro nás příležitostí k oslavám, nejenže v nás nic pozitivního nevzbuzuje, ale naopak – chceme-li být sami k sobě upřímní – musí být příležitostí naopak kriticky se zamyslet nad „přínosem“ této smutné postavy české historie pro vývoj národa.

V některých svých dřívějších textech či publikacích jsem se snažil s Masarykem v tomto ohledu kriticky popasovat, jeden z nich jsem pro účely nynějšího sborníku vybral a zařadil na jeho konec. Proto se nyní nemusím podrobněji rozepisovat o tom, co vše by se Masarykovi z národoveckých pozic dalo a mělo vytknout. Ostatně, mnohem lépe, autentičtěji a procítěněji to za mne udělali jiní – autoři textů, které jsem do tohoto sborníku vybral. Jsou to lidé různého zaměření a texty různé literární formy a různé kvality, ale spojuje je totéž – přesně vystihují Masarykovu proradnost a neštěstí, které jeho působením, ať v akademické, ať poté v politické sféře, bylo na český národ uvrženo.

Výročím druhým je výročí 200 let od nalezení Rukopisu zelenohorského, který se stal vzpruhou národního sebevědomí a obrození a tím pádem trnem v oku tehdejší moci a rovněž Masarykovi, který si z principu liboval v boření všeho, co bylo národu drahé. Obě (vlastně všechna tři) výročí se tak zde potkávají ve vzájemných souvislostech.

Boj o Rukopisy, který zaměstnával národ celých sto let, dnes už nikoho – příznačně – v podstatě nevzrušuje, a třebaže nebylo padělání Rukopisů dosud dokázáno, „mediálně“ byly za zfalšované už dávno prohlášeny, takže je boj v tomto smyslu už dobojován. Jakékoli otevírání této otázky, byť se o něj někdy letmo pokouším, nemá – alespoň zatím – valného významu, národ na něj neslyší a zajímá toliko pár akademiků, kteří jsou rovněž považováni spíše za podivíny. Převládající názor totiž velí Rukopisy kritizovat, stydět se za ně, ba jimi pohrdat. Je to jistě „zásluha“ Masarykova, kterou mu nemůžeme upřít. A právě proto, že boj proti Rukopisům stál v základech Masarykova snažení a předznamenal jeho další budoucí nešťastné kroky, a také proto, že je přesnou ilustrací toho, jak si Masaryk během celé své kariéry počínal, vzpomínají tohoto národního neštěstí nezávisle na sobě všichni tři autoři tohoto sborníku.

Ačkoli jsem napsal, že veřejnost na toto téma neslyší, musím zároveň dodat, že jakékoli aktivity vedoucí k rehabilitaci Rukopisů jsou chvályhodné a potřebné (jako například činnost České společnosti rukopisné) a také, že českému národu dlužíme se k tomuto bolavému tématu vrátit (nad rámec osvětové činnosti právě zmíněné Rukopisné společnosti) i nějakým zásadnějším dílem, neřkuli výzkumem. Jedním z takových, které by si zasloužilo samostatného vydání, je Vrzalíkův dosud nevydaný rukopis z let padesátých, Náčelník boje proti rukopisům, ve kterém tento národovecky a prorukopisně orientovaný autor s láskou k tomuto svému celoživotnímu tématu podává obšírný výklad všech událostí rukopisného boje a z jejíž poslední kapitoly jsem podstatnou část převzal do tohoto sborníku.

Konečně třetí výročí souvisí s předešlým, neboť jsme si 20. října – tedy v den voleb – připomněli 160 let od narození českého fyziologa, filozofa, nacionalistického politika, poslance a pozdějšího senátora, stejně jako dvojnásobného rektora Univerzity Karlovy, Františka Mareše (20. října 1857 – 6. února 1942). Mareš nejenže byl významným politikem Národní demokracie, ale byl i vášnivým obhájcem pravosti Rukopisů, zapřísáhlým kritikem Masarykova režimu a inspirátorem mladé generace (čestným předsedou prvorepublikové Vlajky a vůdčí postavou tzv. Insigniády¹), což tolik popouzelo právě Masaryka, který se v roli profesora pokoušel ovlivnit smýšlení studentstva, aby na stará kolena viděl, že nacionalismus ze srdcí mládeže vymýtit nelze. To se podařilo – bohužel – až v režimu současném. Marešovo výročí nepřipomíná sice žádný jeho vlastní text, ale v příspěvku Vrzalíkově (který byl jeho oddaným žákem) je na něj několikrát vzpomínáno.

Chtěl-li by někdo sestavit sborník příspěvků kritických k Masarykovi, jistě by našel jména významnější a polemiky čtivější, ostatně i mne samého napadaly další a další osobnosti, které by bylo možno do sborníku zahrnout (Durych, Dyk, Kalista, apod.), ale tím by rozměr publikace přerostl rámec původního záměru. Výběr autorů příspěvků je tak spíše náhodný, jak jsem se s jejich texty už dříve seznamoval při studiu Masarykova života a jak mi nyní, při nápadu k výročí Masarykova úmrtí vydat sborník kritických postřehů, přicházeli na mysl.

Františka Mareše jsem už představil. Františka Vychodila představit nemohu, protože k tomuto jménu není možno dohledat jakékoli biografické údaje. Buď šlo o pisatele, který zůstal zapomenut a o kterém je dnes těžké něco zjistit, nebo jde o pseudonym. Jisté však je, že roku 1921 vydal vlastním nákladem v Českých Budějovicích (v rámci místního Volného sdružení spisovatelů „Odkaz Žižkův“) knížečku Běda nám a našim dětem, ve které se kriticky vyjadřuje nejen na adresu TGM, ale i celého popřevratového vývoje (kladně přitom hodnotí snad pouze postavu Karla Kramáře). I když je slabší literární úrovně, důležité je její poselství a to autor vystihl přesně – věnuje se především kritice realismu, pročež jsem výňatky z této brožurky nazval „Masarykův realismus“. Publikace začíná historickými a filosofickými úvahami o českém národě a jeho historii, které jsem vynechal a převzal pouze části týkající se kritických postřehů na adresu TGM, které, jak v úvodu autor zmiňuje, nejsou namířeny proti TGM jako prezidentovi, ale na TGM v jeho předešlé roli profesora. Důvodem této nutné poznámky je v té době platící přísný zákon, který neumožňoval a dokonce kriminalizoval kritiku hlavy státu, což samo o sobě něco vypovídá o svobodě tehdejšího režimu.

Václav Vondrák (6. 2. 1880 – 4. 7. 1962) byl právník, podnikatel, politik, především však představitel sokolského a krajanského hnutí v carském Rusku, vydavatel a redaktor českého krajanského tisku a autor knih a článků s vlasteneckou tematikou. Text, který jsem do sborníku zahrnul, je textem, který se poněkud vymyká všem ostatním, protože nebyl původně textem veřejným, šlo o jeho soukromý dopis tehdejšímu ministerskému předsedovi Antonínu Švehlovi před nadcházející prezidentskou volbou, ve které TGM obhajoval svůj mandát. Vondrák považoval za důležité obeznámit Švehlu se svým pohledem na Masarykův život a jeho dílo, které ve vztahu k českému národu hodnotil jako vysoce nepřátelské. Text je mnohem kultivovanější, někteří by v něm však mohli cítit osobní zášť člověka, který se – podobně jako jeho kolegové – dostal po převratu na vedlejší kolej a pro které v novém popřevratovém režimu nebylo místo, protože se před Tatíčkem Osvoboditelem nesklonili – nemohli totiž, protože z vlastní zkušenosti znali, jak si u nich počínal, jak proti nim intrikoval a jak si přivlastnil jejich zásluhy. Ač jde o příspěvek, který je jistě silně osobně ovlivněný, je zajímavou analýzou Masarykova uvažování, chování a jeho nezvladatelných ambic. Nevíme, jak Švehla na Vondrákovo memorandum reagoval, víme ale, že v některých osobních výrocích byl k Masarykovi velmi kritický a uvědomoval si problematičnost Masarykova počínání. „Na takový posraný trůn bych si nikdy nesedl,“ svěřil se například údajně Švehla jednomu z politiků, když na přetřes padla otázka, zda by chtěl po Masarykovi kandidovat na post hlavy státu. Snad to dostatečně ilustruje jeho názor na prvního československého prezidenta.

Jan Vrzalík (25. 1. 1904 – 8. 8. 1971) byl středoškolský profesor dějepisu a zeměpisu, žák prof. Pekaře. Po boku prof. Mareše přikročil r. 1927 k obraně RKZ a organizoval skupinu mladých obránců. Podobně jako Mareš i on byl členem Vlajky (dokonce jejím spoluzakladatelem) a jeho jméno má v národoveckých kruzích dodnes ohlas. Byl literárně činný nejen v orgánu Vlajky, ale napsal i několik pojednání, především o rukopisném boji. Ten nejzásadnější, ze kterého čerpám, a který je uložen v Památníku národního písemnictví,² však dosud vydán nebyl. Z těch vydaných jmenujme Poučení o nepadělaných Rukopisech Královédvorském a Zelenohorském (1933) či společně s ing. Andrlíkem sepsané Stručné poučení o nepadělaných Rukopisech (1936).

Ve všech textech jsem jen mírně upravoval pravopis dle současných trendů (psaní s/z), případně interpunkci. Kde bylo použito slov dnes už nepoužívaných, vysvětlil jsem je v poznámce.

Shodou okolností vychází brožurka v předvečer prezidentské volby. Jsem rád, že Národní demokracie má v ní svého vlastního kandidáta, předsedu spřátelené strany Rozumných, Mgr. Petra Hanniga, člověka, který se nestydí za své vlastenectví a učinil z něj svůj prezidentský program. Je nabíledni, že za své pronárodní postoje není a nemůže být miláčkem médií, ale o to více si cením jeho odvahy a vytrvalosti, se kterou jde do tohoto politického zápasu. Přeji mu v něm mnoho zdaru a tuto brožurku mu symbolicky věnuji…

V Praze dne 3. ledna 2018

Adam B. Bartoš
předseda Národní demokracie

sborník můžete objednat zde